středa 19. listopadu 2008

Den boje studentů za soboty a delší prázdniny

Co s načatým velvetem, pomyslel jsem si v pondělí po snídani a říkám Ondrovi "Přej si něco, padá pěna."
Já bysem jel na výlet, to by bylo fantastické, odvětil Ondra.
Jo výlet - tak to bychom měli vyrazit za svobodou a demokracií, když je toho sedmnáctého. Užijem si trochu buržoázních radovánek u kapitalistických vykořisťovatelů. Zajedem si do lázní v Laa nad Dyjí.

Obvolal jsem půlku rodiny a pár známých, jestli se ke mně s Ondrou někdo nepřidá k pánské jízdě za kráskami v bikinách. Nepochodil jsem ale ani u svého prodejce Nového prostoru. To byste měli slyšet ty výmluvy - oběd s rodiči; návštěva putovní výstavy španělských mušek; alkohol za volant nepatří.

Naskládali jsme tedy osamoceni pár taškáčů s plzeňskou etiketou do Ondrova batohu, nastartovali rodinný traktor a vyrazili za hranice všedních moravanů. Cestou se mi zdálo, že houstne provoz. Ale copak - pomyslel jsem si - že by čecháčci vyrazili za nákupy do freeportu? Ale ne, očividně všichni míří na Hevlín, to v bazéně uslyšíme asi jen češtinu. Naštěstí ne - češtinu jsme v bazéně neslyšeli vůbec. Do bazénu jsme se totiž nedostali. U vstupu do lázní byla veliká fronta ke kasám. U kasy člověk dostal lístek s pořadovým číslem, počkal si asi tři hodinky a byl slavnostně vpuštěn do onoho koupelového ráje. Už jen čekání ve frontě na lístek nás po půlhodině omrzelo, tak jsme se sebrali a vypadli zpět do luhů a hájů, které tak milovali Braniboři.

Pár piv nám spravilo náladu a tak jsme se rozhodli po cestě zpět zkusit bazén na Lesné v Brně. Ouha, zavřeno. No co, plzeň to jistí a jedem dál. Hele, vždyť Kouřim má taky bazén - hurá tam. Otevřeno je a vlezné 40 Kč - to ještě ušetříme na pár lahváčů. Super.

To jsme si zase užili světa, zaradoval se Ondrášek, když večer uléhal do postýlky.

čtvrtek 24. července 2008

Početní úloha a emancipace

Švagrová si posteskla, že mi stárnou stránky, tak mi nezbývá než je trochu omladit připsáním pár řádků.

Kamarádka ze Slovenska mi nedávno poslala tuto početní úlohu:

V autobuse sa vezie 7 dievcat. Kazde dievca ma 7 ruksakov.
V kazdom ruksaku je 7 velkych maciek.
Kazda velka macka ma so sebou 7 malych maciek.
Otazka: Kolko noh je v autobuse?

K mailu byl připojený excelový soubor s rozkresleným řešením, ale byl zaheslovaný a heslem měla být správná odpověď. Tak teď mi ukažte někoho, kdo potřebuje návod k řešení potom co to sám vyřeší. Ehm.

Nicméně jsem si jako správný právník teoretik řekl: \"Tak a kde je háček?\"

Hned mě to napadlo! Děvčátka se vezou v autobuse, ten autobus někdo řídí, takže se určitě do těch noh musí započítat i řidičovy mírně plesnivé, ale jinak na svůj věk velice zachovalé, dolní končetiny. Takže koček je 2744 tj. 10976 nohou. 7 děvčat a jeden řidič tj. 16 nohou. Ve výsledku nějakých 10992 noh. Nebylo to složité.

Nastartoval jsem excel a pln sebevědomí otevřel přiložený soubor, zadal jsem své pečlivě spočítané heslo... a ouha. Chyba. Heslo nesouhlasí.

\"Ach ti fištróni,\" napadlo mě, \"řidič autobusu je určitě nějaký veterán s jednou nohou amputovanou.\" Zkusil jsem tedy heslo 10991, ale ani toto nesedělo! Co teď? Že by měl obě nohy amputovány? Ale to by asi nesplňoval profesní způsobilost řidiče. Ach jo, začínala mě z přemýšlení bolet hlava.

A v tom, jak záblesk z čistého Absinthu. Že by? Ne, to přece není možné! To si nedovedu představit ani v nejdivočejších fantaziích. No, ale za zkoušku přece nic nedám. Zadávám heslo 10990. Heuréka! To je ono! Tak přece. Autobus s více než dvaapůltisíci kočiček na palubě řídí jedno z děvčátek!

Kam až nás ta zpropadená emancipace zavede? Už to vidím. Jako na dlani. Přejde pár let a ženy si začnou nárokovat i volební právo. Šak počkejte, já se vám pak budu jenom smát a říkat: \"Vždyť jsem to říkal!\"

čtvrtek 20. března 2008

Ondra hlásí

Říkal jsem Marušce, aby napsala do blogu nějaké další Ondrovy hlášky, protože je s ním víc a má lepší paměť. Než to sepíše, tak tady je malý předkrm ode mě.

S kamarádkou Ivou:

I: Jseš pro Ondro?
O: Nejsem Pro, jsem Cacek.

I: Co to tady skáče za kozla?
O: Ondrášek.
I: Ty si ale číslo.
O: Nejsem číslo, jsem nula.

Tuhle se tak přitulil k Marušce a povídá
Mamko já tě mám rád...
na chvilku se zamyslel pohladil mamku a dodal
...to nic, to nevadí.

M: Chceš chleba nebo rohlík?
O: Nebo chleba.

čtvrtek 21. února 2008

O fantastických ženách a létajících mužích

Nemám rád (ach jo, už zase ten Gargamel) sexistické řetězové maily, které se mě snaží nacpat do role flákače, tyrana nebo, nedej Manitú, člověka, který by si nemít manželku ani neuháčkoval podložku pod nedělní čajovou konvici z čínského porcelánu.

Jeden zástupce za všechny:

Rodiče se dívali na televizi a matka řekla: „Je už pozdě, jsem unavená, půjdu spát!“ Odešla do kuchyně udělat chlebíčky na zítřejší výlet dětem. Opláchla šišky kukuřic, vytáhla maso z mrazáku na zítřejší večeři, zkontrolovala, kolik müsli je v zásobníku, ...

Nyní v originále následuje dalších dvacet řádků výčtu toho, co žena ještě ten večer zvládne a nakonec jde spát ve chvíli, kdy se manžel dodívá na televizi. Mail končí klasikou:

Pošli tenhle příběh stejně postiženým fantastickým ženám - potěší je to, a mužům - aby se nad sebou zamysleli, bohužel, málokterý něco změní.

Ještě štěští, že mi tu nevyhrožují nemocí šílených krav a dvojnásobnými poplatky u lékaře, když to nepřepošlu dalším sedmdesáti třem lidem během následujících dvou hodin a osmi minut.

Teď z praktického hlediska. Jaké pro mě má ten mail poselství, kde je chyba v základní otázce života vesmíru a vůbec, kdo opravdu zabil JFK? Několik možných variant:

  1. Zmíněná žena je workoholik a má utkvělou představu, že nikdo jiný (ať už děti nebo manžel) nedokáže práci odvést tak dobře. Je si vědoma toho, že by to po nich stejně musela dělat ještě jednou.
    Co na to Wittgenstein: Hranice ženské logiky znamenají hranice jejího světa.
  2. Žena se bojí požádat kohokoli o pomoc.
    Co na to Freud: Byla v mládí zneužita.
  3. Kancelář pro „Uvádění mailových příběhů na pravou míru“ Setapouch k tomu zjistila toto: Matka v tomto příběhu nepracovala jako jeřábnice v ČKD Labe, nýbrž jako hornice v ČKD Mír. Otec se ten večer nedíval na televizi značky Tesla, ale sestavoval model větrné elektrárny k narozeninám svého syna, kterého občas familiárně nazývali Bursíčku. Činosti uvedené ve výčtu ovšem nedělala matka před tím, než šla spát, ale dvacetiletá au-pair Aneta Kovářová v průběhu celého dne. Jediné, co naše kancelář připustila jako původní a pravděpodobné, je zmínka o postižených ženách v posledním odstavci.
    Co na to Bible: Blahoslavené postižené, neboť ony budou vařit biřklé s křenem a hořčicí v nebeském království.

úterý 19. února 2008

Interpunkce aneb jak být In

Můžu se hrdě počítat k těm VyVoleným kteří vědí jak být In a v elektronické komunikaci často vynechávají interpunkci. Asi si řeknete že tohle zvládnout je pro vás moc těžké a nemá cenu se učit něčemu co stejně za pár generací až konečně všichni přejdou na bajtkód přestane být potřeba. Ale nezoufejte poradím vám jak být in a moc se přitom netrápit.

Fígl k vynechání interpunkce spočívá v tom že namísto kam byste umístili čárku kdybyste nepsali tímto pokrokovým stylem si jen v duchu poklesnete hlasem při diktování povelů vašim na klávesnici netrpělivě se chvějícím prstům. Poklesnutím hlasu vašeho duchovního já je učiněno zadost logičnosti větného celku a tato malá úlitba na oltář Jazyka českého vás zpátky mezi outsidery nevrhne neboť jak praví klasik: Co uši neslyší ústa nepoví.

Teď by mě zajímala jen taková drobnost, a to: jak se vyhnout mejlům od lidí, kteří jsou stejně (a občas dokonce víc) In? Ať se snažím sebevíc, při čtení jejich mejlů mé duchovní hlasy pohrdlivě mlčí.