sobota 16. října 2010

Polámal se mraveneček

Donesli jsme si ze školky na víkend mravenečka Honzíka - víte, naše třída se jmenuje Mravenečci. Paní učitelka říkala, že si s ním určitě užijeme spoustu legrace, a pak o tom můžem napsat Honzíkovi do deníčku. No, užili jsme si, to je pravda. Jen ti dospěláci nikdy neřeknou v čem je háček.

Už když jsem Honzíka posadil do auta s tím, že pojedem k babičce do Heřmanic a budem tam trochu pracovat, tak se ošklíbal a říkal, že on teda pracovat neplánuje. U babičky s dědou jsem se chopil lopaty a přesíval hlínu, Honzík jen ohrnoval nosík a pokukoval, kam by se před prací schoval.

Našel si pěkné místečko v bedně na zahrádce, kde Klárka pomáhala dědovi s mrkví. Na sluníčku mu bylo dobře, ale děda bednu potřeboval na mrkev a tak se Honzík před prací zase vytratil, tentokrát za Vikou a počítal beránky na obloze.

Když se z počítání znavený Honzík na trávníku prospal, byl zrovna čas k jídlu, a protože bylo v Heřmanicích posvícení, babička upekla kačenu.

Honzík dostal plný talíř a hned se začal cpát, jako by půl roku nejedl a potom...

Potom se ještě potají pustil do vína, které tam měl děda nachystané! Víno samozřejmě mravenečci, stejně jako děti, nemohou. Přišel jsem na to bohužel pozdě, takže jsem ho našel - člověk by řekl pod stolem, ale když se jedná o mravenečka, tak na stole.

Odnesl jsem ho do dřevěné postýlky s měkoučkou matrací, přikryl ho krásnou květovanou peřinkou nedávno vypranou v Pervollu a nechal ho pravidelně oddechujícího procházet říší snů. Když už jsme se sami nachystali na spaní, uslyšeli jsme nějaký křik. Mraveneček si v brekotu stěžoval, že ho moc bolí hlava a bříško.

Naštěstí je děda veterinář, tak jsme hned mravenečka zanesli do ordinace a vyšetřili. Děda mu vypumpoval žaludek, předepsal Paralen na bolest hlavy a řekl, že musí hodně pít - čistou vodu.

Po víkendu jsme s Honzíkem ještě byli u pana zubaře a Honzík, protože chtěl asi odčinit svou předchozí lenost, tak mě i Klárku držel při kontrole za ruku. Naštěstí pan doktor žádný kaz nenašel, takže jsme si od něho odnesli jen dětské prstýnky.

Pár dalších Honzíkových fotek najdete ve fotogalerii.

sobota 9. října 2010

Čerstvé kilometry do mého růžového důvěrníčku

Začal podzim, mladí srnci za naší hájovnou štěkají ostošest a i Kája se Zdeňou museli oprášit bundičky, když odpoledne vyrazili válet sudy k průseku.

Já jsem si za uplynulý měsíc užil spoustu radosti s cestováním. Pozdní dovolená v Itálii se vyvedla nad očekávání dobře, a i když nás hned při příjezdu překvapilo krupobití a rybářský teploměr to tentokrát s teplotami moc nepřeháněl, voda stála za to a děckám se tam moc líbilo. Občas k nám do apartmánu zašli synovci hrát na počítači tankovou střílečku (BTanks) a malý Tomík to vždycky uvedl slovy: „Strejdó, pusť mi kombajny“.

Opět se ve Vídni běžel Business Run, tentokrát se mělo účastnit 17 tisíc přihlášených – celkem hustý. Po pravdě, v cíli jich bylo s čipem změřeno jen 14.858, ale i tak je to hustý. I když jsem si na trati (4,2km) vylepšil svůj čas z předchozích let, stejně jsem skončil až na (krásném!!) 209. místě. V rámci tříčlenných družstev v dané (smíšené) kategorii jsme se ale s kolegy umístili hezky – na 13. místě.

Na přelomu září a října přecházela naše část firmy pod jinou společnost v rámci mateřského koncernu, takže jsem přestal kopat za ANF a teď dělám pangejty pro SIS. Třípísmenní zaměstnavatelé jsou asi mým osudem.

Na svatého Václava si vzal Jiříček dovolenou (na Slovensku kdovíproč Václava neslaví) a společně jsme vyrazili do Prahy na Vltavu. Vodní skauti pořádali akci s názvem Napříč Prahou přes tři jezy a byla možnost volného splutí i pro nezávodící lodě. Takže jsem vzal na záda Pálavu, Jiříček vzal barel a pytel s bezpečnostním vybavením a už to jelo. Bohužel jsme si namísto tří užili jezy pouze dva. Prostřední – staroměstský – nám policie zavřela takříkajíc před nosem. Asi věděla proč. Nějaký skautík se tam po vyklopení zachytil nohou za larsen, prý mu z vody koukaly jen ruce a záchranáři měli co dělat, aby ho včas vytáhli – odnesl to jen s pochroumanou nohou. Proud byl ten den opravdu kvalitní - 250 kubíků za sekundu oproti průměrnému ročnímu průtoku pod 150 m3/s udělalo svoje.
Ani my jsme ovšem o zábavu u druhého jezu nepřišli. Ono i přehazování desítek lodí do plavební komory vlevo od Střeleckého ostrova, zrovna když je tam celkem hustej provoz velkých parníků, stálo za to. Výprava mexičanů na jednom parníku si ty promáčené, zimou zmodralé postavičky s pádlama v ruce nadšeně fotila a stále se ozývalo „Smile, please!“ - jen se divím, že po nich jedinci, kteří chvilku předtím absolvovali nedobrovolnou koupel na Šítkovském jezu nezačali házet pádla a prázdné láhve od rumu. A to mi připomnělo, že stárnu a paměť slouží čím dál hůře, zapomněl jsem totiž do lodi nabalit jednu z nejdůležitějších věcí – láhev s plachetnicí. Nu což, aspoň že na termosku s čajem jsem si vzpomněl.

Abychom si sváteční Prahu užili se vším všudy, vyrazili jsme ze Štvanice (kde byl cíl) rovnou na Letnou na den otevřených dveří v tunelovém komplexu Blanka. Zaměstnanci Metrostavu trochu kroutili hlavou, když nás viděli s lodí na zádech a se záchranýma vestama v ruce, ale protože sami po třech (přiznaných) propadech dobře ví co je to bez pečnost, tak se zdrželi uštěpačných poznámek.