pondělí 4. června 2012

Pravdivý příběh o čtvrtém porodu

Pátek 25. května by asi nebyl ničím odlišný od spousty jiných pátků, které jsem v poslední době absolvoval, kdyby... kdyby mě ve čtyři ráno Maruška nevzbudila poklepáním na rameno se slovy "Asi jedem do porodnice." Už ve čtvrtek večer Maruška říkala, že ji pobolívá břicho, ale kdo mohl tušit, že má dobře míněná rada, ať si uvaří bylinkový čaj a dá suchý rohlík, bude mít tak fatální následky. Termín jsme měli až za deset dní a vzhledem k tomu, že jsme dosud vždy přenášeli, tak s dítětem nikdo nepočítal.

Protřel jsem si tedy po tom nečekaném probuzení levé i pravé oko a šel si postavit vodu na kafe. Když to Maruška uviděla, přestala na chvíli rozdýchavat a říká, jestli bych si nemohl připospíšit. Povzdechl jsem si nad takovým kvaltováním a dopil jsem bylinkový čaj z večera.

"Co s dětma?" zeptala se Maruška zákeřně. "Nevezmem je s sebou?" snažil jsem se ulehčit si práci. "Ne!"

Zašel jsem tedy zazvonit na sousedy, zda by naše tři andílky nepohlídali. Zvoním, tluču a škrábu na dveře, ale buď mají kvůli drobotině od sousedů špunty v uších, nebo se jim z vyhřátého pelíšku k divé zvěři nechce. Vzdávám to a volám kamarádce Magdě, která je sice doma sama s dvěma malými zbojníky, ale zato je natolik akční, že ji nějaká nepředvídaná událost nemůže rozházet. Domlouvám se s ní, že po sedmé přijde k nám a vypustí Ondru do školy, Klárku zavede se svým Janíkem do školky a Viku si nechá na celé dopoledne. Ovšem vyskytl se problém, Magda potřebuje někoho převézt autem a na Viku už by nebylo v autě místo. Domlouváme se tedy i na výměně aut - necháme jí našeho sedmimístného Logana a půjčíme si do porodnice jejího Fokusa. Pro jistotu balím do batůžku pár ručníků, kdyby Marušce chtěla prasknout voda už v autě.

Vzpomněl jsem si, že jsme ještě nevybírali pro dítě jméno. Házím do batůžku i stolní kalendář a už jdem ven. Magda v pyžamu mi předává klíče a my vyrážíme. Maruška se jala číst jména hezky od začátku - leden se prolistoval celkem rychle, tři krále i Ctirada jsme zavrhli, únor nás také moc neoslovil a březen už Maruška ztěžka rozdýchávala. Říkám jí "Musíš číst víc nahlas.", zamračila se a držíc se za břicho odsekla "Zrychli!". Kalendář letí na zadní sedadlo a já se uculuji, no dobře, bude to teda březnový Pepík.

U nemocnice Marušce pomáhám z auta a pomalu jdem ke vchodu, paní z recepce si přede dveřma pokuřuje a mile se usmívá. Maruška se musí předvést jako milovnice aut a tak se zastavujem u naleštěného meďoura, ona ho vzdychajíc hladí a v hlubokém překlonu se o něj užasle opírá. Paní z recepce se ptá, jestli má zajít pro vozík, zdvořile odmítám s konstatováním, že chůze je zdraví prospěšná. Maruška jen něco supí a koneně se narovnává a nechává meďoura meďourem.

V porodním oddělení na příjmu se sestřička se zájmem ptá, jestli rodíme. Snažím se vtipkovat, že ne, že jsme přišli jen na čaj a sušenky, ale Maruška se nesměje, tak říkám, že teda jó. "Tak se maminko převlíkněte a půjdeme na monitor." Maminka se převlíkla a říká - divně se u toho kroutíc - že monitor už asi nevyjde. "Tak dobře," zatváří se zklamaně sestra, "sem se posaďte, nohy sem, netlačte, tlačte, dýchejte, tlačte a je to kluk!" Zatvářil jsem se zklamaně, že to bylo moc rychlý a ani jsem si mladou sestřičku nestačil nafotit. Nedáme to ještě jednou, ptám se Marušky. Sykot chřestýše mě od dalšího vyptávání odradil.