sobota 13. července 2013

MUM (4) aneb jak mi utekl Cimrman

Sobotní etapa MUMu (the poslední one), byla hned v několika ohledech speciální:
  • nebyla pojmenována podle místa startu, ale nesla jméno českého maratonce-vizionáře, vynálezce a génia Járy Cimrmana;
  • běžela se na dvě kola;
  • byla startována intervalově v rozmezí dvou a půl hodin (od nejpomalejších a nově příchozích v 9 hodin až po démona Dana v 11:35);
  • začínala stejně jako první etapa v Lomnici;
  • byla zařazena do běžeckého seriálu Okresní běžecké ligy (OBL) Blansko, takže na startu se ukázalo úctyhodných 72 maratonců;
  • když to srovnám s výletem na Kokořín, tady ty stánky s občerstvením byly hned čtyři v každém kole.
Celý týden jsem měl z této etapy největší strach - sice měla být nastoupaným převýšením pod průměrem MUMu (cca. 700m), ale mít pouze jednu noc na zregenerování z Bystřické etapy mi přišlo nemožný. A fakt hustý!

Štěstí se na mě usmálo v pátek večer, když jsem koukal na rozpis startů a zjistil jsem, že nestartuji v devět, ale až v jedenáct, takže jsem mohl spát o celé dvě hodiny dýl.

Ráno na startu jsem se potkal s Ivanem Šarlingerem, který měl s Jirkou Bezroukem běžet o 15 minut dřív než já. Byla to škoda, protože jsem si říkal, že půjdem spolu a můžem tak dát celou trať za slušný čas. Takhle nebyla šance, že bych ho dohnal, zvlášť když měl od středeční etapy volno.

Vzhůru k občerstvení
A už je tu jedenáct a já vybíhám s Ondrou Strnadem, běžíme spolu jen od školy k náměstí a já se pak trhám. V kopečku za Šerkovicema míjím kameramana České televize, takže nemůžu přejít do kroku, ale snažím se tvářit hrozně sportovně. O kousek dál už je první občerstvovačka, nechávám si tam láhev s bezovkou, že se bude v druhém kole do kopce hodit. A pak jedu půlku kola do kopce a druhou z kopce. První kolo šlo, takový normální půlmaraton. V Lomnici přes potok a jsem v druhém kole. Opět kopeček za Šerkovicema, dobíhám Ivana Ďurkovského, přecházím vedle něho do kroku a i když on pravidelně kluše, jsme stejně rychlí. Ivo se na mě otočí a říká "Neblbni, vypadneš z tempa." No nepraštili byste ho kaprem po hlavě? Tak jsem se zase rozběhl a za chvilku jsem znovu na první (teďka už páté) občerstvovačce. Tam mě jeden z organizátorů říká. "Co blbneš? Vždyť do toho kopce valíš rychlejc než Orálek." No nepraštili byste ho? Ať jdou všichni maratonci k šípku. Beru si bezovku, cpu do sebe rozinky a jdu si užít poslední stoupání. Sice poslední, ale táhne se deset kilometrů. Skoro nahoře už jen popocházím a když vidím stále běžící (a vzdalující se) děvčata přede mnou, chce se mi plakat. Konečně, změna sklonu a už jen klesáme. Prodlužuji krok a děvčata mám za chvilku daleko za sebou. Na poslední občerstvovačce běžce vítá trubadůr na posedu. Nejsem v mysliveckých dechových nástrojích a melodiích zběhlý, ale přišlo mi to jak vábení jelenů. No pořád lepší, když nás povzbuzujou trubkou, než kdyby si vzali do ruky brokovnici. Na druhou stranu, s brokovnicí za zády bych měl čas asi o něco lepší.

Zase v Lomnici, vyběhnout na náměstí a hurá do cíle u školy. Na mobilu vidím, že čas jsem měl snad pod tři a půl hodiny. Nemám nejmenší tušení, jak na tom jsou ostatní. Nikdo z později vybíhajících mě nepředběhl, takže MiniMUM by měl být v kapse.

Standa s pamětní Cyrilometodějskou medailí "Setkání kultur"
Pivo, polévka, sprcha, druhé pivo a čekání na dobíhající a oficiální vyhlášení výsledků MUMu. Stoupl jsem si na včelu, takže vysílám svou drahou polovičku, aby mi v kuchyni vyprosila kus cibule. Čekám, co noha udělá, býval jsem na včelí bodnutí alergickej. Naštěstí se žádná sloní noha nekoná.

Ceremoniál s vyhlášením výsledků měl být ve čtyři, ale asi proto, že nás na poslední etapě bylo fakt hafo, tak se to posunulo až na pátou. Mezitím se promítají fotky z celého MUMu. Pořád nevím, jak jsem v závěrečné etapě dopadl. Ale už je tu vyhlášení - třetí doběhl Ivan Šarlinger, o necelou minutu dříve já s časem 3:21:09 a o pouhé tři sekundy rychleji Roman Chlup, který běžel jen tuto etapu. Zatrolená OBL. No nenaštvalo by vás to? Dan si odnesl bramborovou - skončil jedenáct sekund za Ivanem. Takže já nemám proč být naštvaný. Ivan už potřetí na vyhlášení chyběl - spěchal si s rodinou užívat dovolené.

Další je vyhlášení MiniMUMu. A mám ho v kapse! Další dva stupínky patří Martinu Bothovi a Jaroslavu Kubenovi. Ženský MiniMUM bez problémů vyhrála Alena Žákovská, která už má zkušenosti i s plným MUMem.

Standa, Roman, já a Viktorka
Pořadí v MUMu dopadlo dle očekávání. Démon Dan Orálek zlatý. Stříbro jde Michalu Kovářovi, který si jistě do dalšího ročníku bude pamatovat, že nemá pít vodu z kdejakého lesního potůčku, předejde tak střevním obtížím v dalších etapách. Bronz má Milan Adamec, mistr na rovinné ultramaratony, který se vyjádřil, že tohle už zažít nechce. Jedna etapa je prý na vyzkoušení kopečků až dost.

Pokračuje shrnutí MUMu Jirkou Bezroukem (běhající organizátor), poděkování organizátorům, poděkování zapojeným obcím, zvláště pak Lomnici a zvláště pak základní škole v Lomnici. Poděkování kraji a zvláště pak náměstkovi hejtmana, běžci Standovi Juránkovi. Bez podpory kraje by asi MUM nebyl tak úžasný.

A po asi hodinovém ceremoniálu přichází na řadu raut. Oči mlsně přejíždí po plných mísách, ale protože jsem už před hodnou chvílí poslal Marušku naložit drobotinu do auta, tak sahám jen po řízku, jdu se v rychlosti rozloučit s Jirkou Bezroukem a už utíkám za rodinou.

A teď už mi nezbývá nic jiného, než se k proneseným poděkováním připojit. Organizátoři byli skvělí, atmosféra úžasná, nohy bolely, paní kuchařky se v cíli vždy předvedly a vytasily s nějakou dobrotou. Počasí bylo maximálně vlídné. Díky všem a snad se za rok zase sejdeme.

ČT reportáže z MUMu:

Použité náhledy fotek jsou z webových alb Dana Orálka a Jirky Bezrouka.

čtvrtek 11. července 2013

MUM (3) aneb jak jsem běžel s démonem

V pátek 5.7. bylo Cyrila a Metoděje, tudíž státní svátek, tudíž jsem nemusel přemýšlet nad tím, jak se po práci dostat do Bystřice nad Pernštejnem, kde byl start šesté etapy MUMu.

Dopoledne jsem si uvařil rýži s rozinkama a medem na oběd. Měl jsem trochu obavy, co to udělá s mým zažíváním, zatím jsem většinou před závodem obědval špagety. Ale rýže se osvědčila a dokonce chutnala nad očekávání. Dlouho jsem se rozhodoval, který boty si vzít. V úvahu připadaly buď relativně zachovalé Mizuna, které zvládly již dvě etapy, ale ze kterých už jsem měl puchýře na prstech, nebo velice staré Asicsy s prošlapanou podrážkou a rozedřenou výplní paty. Vybral jsem Asicsy, říkám jim závodní, zatím nikdy nezklamaly, ale naposled jsem v nich běžel Pražský půlmaraton na začátku dubna. Buď to v nich půjde, nebo už opravdu půjdou do popelnice (slibuju jim to už víc než rok).

O půl dvanácté jsem sednul v Tišnově na vlak a vyrazil jsem směr Bystřice. Všiml jsem si, že v Doubravníku do vlaku přistupuje nějaký klučina v triatlonském dresu a s krosovýma botama na nohách - asi kolega maratonec. A když jsem si byl odskočit, zaujalo mě u jednoho starého pána v košili a kalhotách, že má na nohách nové černé Asicsy. Že by další kolega? Když jsme vystoupili z vlaku, hned jsme si všichni tři padli do oka a šli jsme společně hledat náměstí, kde měl být start. Byla to trochu bojovka, protože v propozicích nebylo uvedeno, kde přesně bude prezentace. Naštěstí jmenovec Josef (kolega s košilí) běžel loni celý MUM tak si vzpomněl, že to asi bude v muzeu. Dozvěděli jsme se, že Josef letos běží jen dvě etapy a je po Sigrid Eichner druhý nejstarší běžec.

Start ve dvě
Když přijel plný autobus s běžci z Lomnice, začalo být v muzeu pořádně živo. A všichni honem převlíkat, na záchod (ach ty fronty) a koncentrovat se na start. Větší část startujících vyběhla ve dvě, ale já si bohužel musel ještě počkat (že prý, když poběžíme rychle, tak tam ještě nebudou občerstvovačky) - aspoň jsme se pak netlačili na záchodě.

Tři hodiny, start a už to jede. Do čela jde na chvilku elita MUMu - démon Dan a jeho stíhač Michal Kovář a k nim se připojujem já a Martin Both z MiniMUMu a taky nejmladší účastník - čerstvý osmnáctník František Koukal, který běží  jen tuto etapu. Chvilku jdem všichni celkem pomalu, nechcem utéct elitě. Až když Dan poznamenal něco o tom, že mu vždycky chvilku trvá než naskočí motor, Martin už nevydrží a vyráží napřed. Chvíli váhám, co dělat - chtěl jsem se v téhle (odpočaté) etapě co nejdýl držet Dana, ale pak zrychluji a říkám si, že mě stejně za chvilku předběhne. Spadlo na mě pár kapek, teda, víc než pár, pár jsou dva a kapek bylo asi pět. To byl veškerý déšť, který mě na MiniMUMu potkal. Nakonec jsme náš únik vydrželi asi čtyři kilometry, pak se trasa začala vlnit a byla z nás zase skupinka o pěti jedincích.

První občerstvovačka byla na kopci na 7.5km. Kopec naši skupinku roztrhal, první se hnal Dan, o kus dál já rozhodnut nenechat si ho utéct, a o další kus dál zbylí tři. Asi jsem zrychlil, protože jsem na občerstvovačce měl Dana jen pár metrů před sebou. Jenže ouha, Dan jen mávl na organizátory a běží dál, o sladké dobroty na stolcích a kelímky s nápoji ani pohledem nezavadil. Démon! Beztak, že to dělá jen proto, aby nás naštval. Já se vytočit nedám, zvlášť, když se můžu nacpat čokoládou, banánem a sušenkama a celý to utopit v pár kelímcích coca-coly.

Když už se do mě víc sladkostí nevejde, vyrážím za Danem. Pořád ho vidím před sebou a při sebězích se mu dokonce přibližuju. Super. Najednou Dan zabíhá do lesa. Že by zkratka? A jde do podřepu. Hmm, to zkratka nebude. Jsem před ním a říkám si, že taky využiju příležitosti a aspoň se vymočím, ještě pořád budu mít nějaký náskok. Jenže ono ne, Dan je zase tady, muselo mu to zabrat maximálně 20 vteřin. Démon! To by bylo super, kdybychom takové rychlosti dosáhli doma, když se před jedinou toaletou utvoří jen velice pomalu postupující fronta.

Až za třetí občerstvovačku pak běžíme spolu. Když začalo další táhlé stoupání, Dan letí kupředu a já nestíhám. V jednom místě vidím, že má asi křeče ve stehnech, ale nezastavuje a za pár sekund má zas plnou rychlost. Až do Nedvědice, kde je čtvrtý stolek s cukrovýma dobrotama, mám Dana na očích (občas), ale pak ho definitivně ztrácím.

Běžím sám kolem Svratky, na Doubravník, je to příjemný - rovinka, sem tam běžec ze skupiny, která startovala ve dvě. Za Černvírem přeběh kopečku, rád bych si užil chůze do kopce, ale už na mě někdo z dříve startujících volá "Makej, není tak daleko před tebou, třeba ho ještě doběhneš." A přece se neztrapnim. Tak dupu. A trpím.

Cílová rovinka. Je vidět díra v podrážce na mých závoďácích.
Doubravník. Občerstvovačka, kde na mě čeká moje láhev s domácí (Maruščinou) bezovkou. Pak ještě chvíli hezká rovinka po silnici až do Prudké. A silnice se zvedá a přes Běleč se vybíhá na Ochoz u Tišnova. Říkám si, jak je to příjemné a krátké oproti nedělní verzi terénem. Šestá cukro-nacpávárna v Ochozu. A teď už posledních pět-šest kilometrů - lesní cestou do Veselí a pak silniční seběh do Lomnice. Zrada! Nikdo mě nevaroval, že do Veselí to je ještě do kopce. Nadávám, naštvaně kopu do kamínků na cestě, hrozím pěstí směrem k Lomnici. Ještě že mám tu bezovku. Cukr.

Seběh z Veselí už je zadarmo. V cíli se dozvídám, že mám svůj nový maratonský rekord - 3:19:28. A Dan tam byl o šest minut dřív. Démon!

Použité náhledy fotek jsou z webového alba Dana Orálka.

úterý 9. července 2013

MUM (2) aneb po roce z Tišnova do Lomnice, zkratkou přes Bítýšku

Čtvrtá, Tišnovská etapa MUMu pro mě začala podobně jako minulý rok. Běželo se ve středu odpoledne a já jsem se s dalším běhajícím Red Hat kolegou Ondrou až v úterý dopoledne domluvil, že bychom ji tedy mohli jako zkusit. Jako fakt JO. Pro Ondru to měla být maratonská premiéra a já jsem si říkal, že když se nikam nebudeme hnát, můžu to vzít jako trénink na páteční a sobotní etapu. Tak jsme se přihlásili a začalo napjaté očekávání, jak to půjde. Ve středu jsme zůstali pracovat z domu, tak abychom mohli ve dvě hodiny skončit a vyrazit na náměstí na start.

S Ondrou sbíháme k Bítýšce
Ve tři nás odstartoval místostarosta Tišnova Radovan Klusák a stejně jako já minulý rok, tak se letos Ondra divil, proč že se běží přes město tak pomalu.

Nikam jsme se s Ondrou nehnali, prudší kopce jsme brali chůzí, za což bychom určitě dostali od pravých maratonců za uši, protože "takhle přece vypadnem z tempa", ale naše rychlost se při chůzi prakticky nelišila od těch co dupali v tom správném rytmu.

Cestu do Veverské Bítýšky jsme zvládli myslím úspěšně, a kdybychom ve stejném tempu pokračovali, asi bychom skončili s časem pod čtyři hodiny. Na Ondru bohužel po pětadvacátem kilometru přišla krize a bolesti břicha, takže jsme zvolnili a přibylo chodivých úseků. Ondra si tak na deseti kilometrech protrpěl jednu z nejtěžších částí tohoto maratonu - kopce Klucanina a Květnice (ano, jsme opět zpátky v Tišnově). Když se trať konečně v Lomničce srovnala a doběhli jsme do Šerkovic, kde byla poslední občerstvovačka, Ondra začal chytat druhý dech. Nevím nakolik k tomu přispěla má interpretace pochodových písní Okolo Hradce a Co jste hasiči, co jste dělali, ale Ondra znovu nasadil závodní tempo a do cíle jsme doběhli s hezkým časem 4:25:05. Na svůj zpěv jsem málem sbalil nějakou slečnu, která na cyklostezce venčila psíky, ale když jsem zanotoval "... hubičku nechce dát, potvora, ...", tak se zamračila, vyplázla na nás jazyk a šla si vít kopretinové věnečky.

Moje maličkost v cíli s Vikou
V cíli na nás už čekala Maruška s Viktorkou a Pepíkem. Vika se toužila přitulit ke zpocenému tatínkovi hned jak ho uviděla, takže jsem musel cílovou rovinku proběhnout s ní v náručí.

Ondra si sice po doběhnutí stěžoval, že takhle dlouhá trať není pro něho, ale já si myslím, že za rok by se mohl přihlásit alespoň na MiniMUM (tj. 3 etapy).

Použité náhledy fotek jsou z webového alba Dana Orálka.

pondělí 1. července 2013

MUM aneb jak jsem předhonil démona

Loni jsem ti, drahý čtenáři mého neaktualizovaného deníčku, vyprávěl, jak jsem honil démona při Tišnovské etapě Moravského ultramaratonu. Rok se s rokem sešel a vzpomínky na protrpěné kilometry zakryl svým šedým příkrovem (ne)milosrdný čas. A tak si na začátku června říkám, loni jsem zvládnul etapu, proč bych letos nezvládl tři? Tři už dají dohromady účast v soutěži MiniMUM. A slovo se stalo skutkem a já se přihlásil do této sebemrskačské zábavy.

První "Lomnickou" etapu mám po včerejšku zdárně za sebou. Co zdárně? Výborně! Já ji totiž s výkonem 3:28:30 vyhrál a pokořil jsem i Brněnského Démona a mistra v ultramaratonech Dana Orálka.

Vítězky první etapy (autor Dan Orálek)
Teď se ale musím přiznat, jak se mi to (nezaslouženě) povedlo. Start na náměstí Lomnice proběhl zdárně, až na to že Standa Juránek (běžec a čerstvě jmenovaný čestný člen Asociace ultramaratonců, politik)  dojel autem až půl minuty po startu, tak jen vyskočil, běžel nám naproti a volal: "Já si musím ještě vyzvednout číslo." Za Lomnicí začalo stoupání na Veselí a Dan se skupinkou tří dalších elitních běžců se nám postupně vzdalovali. Na kraji Veselí jsem ultra-experty zahlédl naposledy. Kus za vsí trasa pokračovala přeběhem louky a tam se to stalo. Jak jsem se dozvěděl v cíli, elita zvolila chybný azimut a prodloužila si trasu o jistě pěkné, ale umístění-kazící tři kilometry. Já jsem doběhl doprostřed louky, zastavil jsem a volám na lidi za mnou "Kudy?", další běžci zastavují a volají jak ozvěnou "Kudy?  Kudy?". Kukání se tak ozývá ze všech stran, až se našel pamětník, který se na pokračování trasy upamatoval.

Zase jsme vyrazili dál, nikdo z nás netušil, že se nám elita svým riskantním úhybným manévrem dostala do týla. Já se snažil udržet si páté místo, což bylo náročné, protože až asi do pětadvacátého kilometru mi s minimálním odstupem dýchal na záda Ivan Šarlinger. Mezi Předklášteřím a Dolními Loučkami jsme si na úzké stezičce ve srázu užili akrobatické předbíhání dvou jezdců na koních - nevím kdo z nás byl víc překvapen, ale já osobně měl velice silný respekt ke koňským zadním nohám půl metru před sebou. Pátá a šestá občerstvovací stanice (na 30. a 38. km) mě překvapily, protože na páté nebylo nic k jídlu a pohárky s nápoji nebyly nalité a šestá právě přijížděla na místo, když jsem probíhal. Říkal jsem si, jak to asi zvládla elita, bez doplnění tekutin, po krutém stoupání za Doubravníkem. Pak už to šlo jen z kopce zpátky do Lomnice a hurá ke škole do cíle. V cíli se rozhlížím a hledám elitu. Nikde nikdo! Tak si říkám, že všichni jsou ještě ve sprše. Ptám se jaký mám cílový čas a konečně se dozvídám tu nečekanou zprávu, že přede mnou nikdo nedoběhl a jsem tudíž první.

Renča (autor Renča)
Mladá maminka s dětmi se mě ptá, jestli jsem nepotkal jejího manžela - závodníka v bílém tričku. Říkám, že netuším, ale že za mnou běží závodník bez trička, který měl něco bílého zastrčeného za pasem. Ano a už dobíhá, byl to on, Ivan Šarlinger - jako druhý udělal svým dětem obrovskou radost.  Škoda, že nepočkal na oficiální vyhlášení výsledků.

Od organizátorů zjišťuji, že elita na nás nabrala asi 20 minut zdržení už před první občerstvovačkou, ale zvládli ho stáhnout. Michal Kovář ze skupinky zbloudilců skončil na třetím místě. Čtvrtý doběhl Dan Orálek, který si dva kilometry před cílem ještě protrpěl křeče. Došlo mi, proč se na páté občerstvovačce tak divili, že mě vidí, a proč nebyli na neznámou tvář v ultra-m světě dostatečně nachystáni. :-)

Renča, kolegyně z Red Hatu - nadšená a vytrvalá vytrvalostní běžkyně, která si Lomnickou etapu také střihla, skončila mezi ženami čtvrtá. Bronz jí bohužel o pár minutek utekl, ale i tak je čas 4:52 v náročném terénu vynikající.