MUM aneb jak jsem honil démona

Před cílem v Lomnici

Na začátku července se v okolí Brna běhá Moravský ultramaraton (MUM), což je sedm maratonů v jednom týdnu. Účastníci mohou běžet celý MUM, nebo 3 etapy (tzv. mini-MUM) nebo si jen vybrat některou z etap a zaběhnout si prostě maraton. Jedna z etap začíná i v Tišnově, tak jsem si řekl, proč to nezkusit – o účasti na nějakém maratonu jsem přemýšlel už pár měsíců. Jenže ono je něco jiného přemýšlet a něco jiného činit. Mé tréninky nepřekračovaly hranici 12km, což je na plný maraton přece jen trochu málo.

Tišnovská etapa se měla běžet ve čtvrtek odpoledne a já jsem o účasti začal vážně uvažovat až v úterý večer. Ve středu dopoledne jsem Marušce napsal, že jsem odeslal přihlášku a ve čtvrtek zůstanu pracovat z domu. Samozřejmě jsem žádný maratonský trénink za ten den a půl nestihl, nicméně na start jsem se těšil.

Ve čtvrtek ráno jsem ještě volal Danu Orálkovi, jednomu z organizátorů a jasnému favoritu MUMu, kdy mám dorazit na start. Starty totiž byly dva – ve dvě pro ty, kteří předpokládali, že budou mít čas nad pět hodin a ve tři pro ostatní. Pod pět hodin jsem se dostat určitě chtěl, takže jsme se domluvili na třetí.

Na startu se nás sešlo na tišnovské radnici asi 15 a po výstřelu už to začalo. Říkal jsem si, že aspoň chvilku se pokusím držet první skupiny, jenže ouha, nebylo se koho držet, já se musel pořád brzdit abych nebyl na čele. Co to je za výklus, říkal jsem si? Ani Dan (přezdívaný Brněnský démon) se nijak nehnal na čelo a klidně si vyklusával trochu bokem. Že by byli chlapci z předchozích etap až tak unavení?

Po úvodních dvou kilometrech po rovince městem se dostáváme k prvnímu kopci nad koupalištěm. A to už Dan přebírá vedení a svým typicky uvolněným během letí k výšinám. Držíme se ho jen dva – Zbyněk Bednář a já, oba Tišnováci, kteří si chcou dokázat, že na tu jednu etapu mají. Kopec ne a ne skončit, ale pořád dýcháme Danovi na záda. A už je tu první občerstvovačka na šestém kilometru, láduju do sebe oplatky a banán, zapíjím kolou a může se vyrazit dál. Teď už je to zase z kopce, čehož využívá démon před námi, prodlužuje krok a mizí nám z dohledu. Potkávám ho pak ještě jednou, protože třetí občerstvovačka je otočka u Veverské Bítyšky a já když běžím tam, mávám na Dana, který už je dávno občerstven a běží zpátky proti proudu Svratky, směrem na Tišnov. Zbyňkovi jsem se trhl kousek před druhou občerstvovačkou a pak už jsem ho neviděl.

Klárka si v Lomnici také zatrénovala

Před čerpací stanicí u Hradčan je zastávka č. 4, kde dostávám instrukce, jak se bezpečně dostat přes rušnou silnici („Rozhlídni se pořádně, jasné?“) a já před sebou už vidím, ten hnusně vysoký kopec s rozhlednou zvoucí se Klucanina. I když mám běh přes Klucaninu natrénovaný, 25km v nohách už je znát a já se zbaběle snižuji k občasnému popocházení, přičemž drtím v zubech nadávky na vlastní blbost, že jsem se do něčeho takového pouštěl. Jedinou útěchou mi je, že v kopci potkávám několik dalších běžců a běžkyň (teď spíš chodců a chodkyň), kteří startovali o hodinu dřív. Seběh k nemocnici je za odměnu, u nemocnice další oplatky a rozinky a pak po rovince k náměstí. A zase kopec, tentokrát boční strana Květnice, další vlna nadávek, až se po mně pejskaři otáčejí. Seběh do Lomničky a teď už je to po rovince až do Lomnice, ale nohy už si stěžujou neustále. Poslední občerstvovačka v Šerkovicích a já přemýšlím, jestli nezavolat Marušce, aby si pro mě dojela, protože síly jsou vyčerpány. Marušce volám, ale protože do toho křičí děcka, tak asi nepochopila, jak jsem na tom bídně a vesele hlásí, že na mě počkají v Lomnici. Jedu na dluh, naštěstí je to pořád rovinka. A už je přede mnou Lomnice a rovinka končí. Začínám si dokola zpívat odrhovačku „Po cestě kráčel šedivý osel...“ a dupu do posledního kopce. Sem, tam se ohlížím, jestli neuvidím nějakého soupeře, ale ticho po pěšině. Dobíhám do areálu základní školy, kde je cíl. Dan Orálek tam stojí s foťákem a vypadá to, že maraton vůbec neběžel. Popobíhá mezi organizátorama, řeší co je potřeba a hýří optimismem, přišel mi pogratulovat, že jsem druhý. Já jsem jen padl na trávník a přemýšlím, jestli mám zvracet hned nebo až za chvilku. Marušce, která už tu čekala, čtu ve tváři její „Já ti to říkala.“

Vika probíhá cílem

Po pár minutách se zvedám a jdu si dát pivo, nudlovou polívku a něco sladkého. Zázemí tu vytvořili organizátoři moc příjemné. Dávám si sprchu a konečně se cítím o něco líp, jen ty nohy se mi nějak třesou. Za hodinku je vyhlášení výsledků, ale někteří běžci jsou stále ještě na trati. Děkuji démonovi za hezký závod a možná, že až zapomenu na protrpěné kilometry, tak se zase v budoucnu přihlásím na nějaký maraton.

Použité náhledy fotek jsou z webového alba Dana Orálka.