Pátek 25. května by asi nebyl ničím odlišný od spousty jiných pátků, které jsem v poslední době absolvoval, kdyby... kdyby mě ve čtyři ráno Maruška nevzbudila poklepáním na rameno se slovy "Asi jedem do porodnice." Už ve čtvrtek večer Maruška říkala, že ji pobolívá břicho, ale kdo mohl tušit, že má dobře míněná rada, ať si uvaří bylinkový čaj a dá suchý rohlík, bude mít tak fatální následky. Termín jsme měli až za deset dní a vzhledem k tomu, že jsme dosud vždy přenášeli, tak s dítětem nikdo nepočítal. Protřel jsem si tedy po tom nečekaném probuzení levé i pravé oko a šel si postavit vodu na kafe. Když to Maruška uviděla, přestala na chvíli rozdýchavat a říká, jestli bych si nemohl připospíšit. Povzdechl jsem si nad takovým kvaltováním a dopil jsem bylinkový čaj z večera. "Co s dětma?" zeptala se Maruška zákeřně. "Nevezmem je s sebou?" snažil jsem se ulehčit si práci. "Ne!" Zašel jsem tedy zazvonit na sousedy, zda by naše tři andílky nepohl