Nedávno jsme s Jiříčkem opět navštívili saunu a jako obvykle jsme během ní vypili každý dvě plechovky plzeňské pamětihodnosti (a nehádejte se o slovíčka, Prazdroj je bezpochyby pamatování hodný, takže pamětihodnost). Cestou na hotely (bydlívám v Adlonu a Jiříček ve Wilhelmshofu ) se ale opět dostavila vlezlá žízeň, tak jsme se usnesli, že ji uhasíme nealkem v nějakém baru pocestě. Rozhodli jsme se pro menší bar, ve kterém jsme ještě nebyli, nedaleko Pratersternu. Již setmělé prostředí, do kterého jsme vstupovali nás mělo varovat. Druhý ukazatel, že něco není tak úplně standardní, byla přítomnost osamocených žen rozesazených u stolků po lokále. Sedli jsme si rovnou k baru a objednali si colu. Teprve teď to začalo být nebezpečné. Houpavým krokem se k našim stoličkám přiblížila mladá černoška oblečená ve skromném bílém korzetu a zeptala se jestli bychom ji koupili drink „Picollo“. Já se tvářil, že nerozumím, a že tam vlastně nejsem. Jiříček, který je ještě gentleman ze staré školy, na