V pátek jsem si připadal jako modelka. Pravda, molo bylo neobvykle strmé a já zborcený potem s jednou cérkou na břichu a druhou na zádech. Ale fotograf, dle mluvy také původem z krajin českých, nedbal těchto drobných nedostatků a hezky se lísal. “Pane, můžu si vás vyfotit?“ Co by nemohl, nechám ho podepsat licenční ujednání, že za škody způsobené pohledem na fotografii neneseme žádnou odpovědnost a ať si nakrmí fotoaparát dosytosti. Začalo to za žebříkama, když se Maruška zaradovala, že už bude jenom líp. Míjeli jsme turistu z Liberce, který nás chvíli předtím předešel, teď se vracel zpátky a s námi se zastavil na pár slov. „Já tu byl už před pár lety a Diery (žebříky), to je jen lehké zahřívací kolo. To nejlepší čeká nahoře – suť, řetězy, strmé skály. Já to vzdávám, jdu zpátky Dierama.“ Když jsme se dostali na hřeben, zastavovaly nás ještě další skupinky turistů a s nevěřícím výrazem koukaly na naší rodinku. „Vy chcete jít přes Malý Rozsutec? Před chvílí jsme tam potkali dvě výpr