Ironická zamyšlení a kousavá fakta

Po prodlouženém víkendu (v pondělí jsem si vzal volno na potápění) se mi v úterní pracovní ráno moc bóchat nechtělo. Tím spíš, že venku bylo jasno. A když jsem se podíval na web kameru na Pico do Arieiro a viděl sluncnem nasvícené hory, neváhal jsem. Sbalil jsem před polednem Pepíka, který už měl po škole a vyrazili jsme do hor. Původní plán byl dojít až na Pico Ruivo a zpátky, ale nakonec jsme zvolili jen poloviční trasu a bylo to fajn. Bílé peřiny pod náma. Potkávali jsme dost lidí (opět hlavně Čechů a Slováků). Dokonce jsme zase pozdravili rodinku s mimčem, se kterou jsme se bavili už před pár týdny u vodopádu Lagoa do Lajeado. Původně říkali, že jsou tu na 4 týdny, ale teď nám sdělili, že je nic domů nežene, tak tu zůstávají ještě jeden další měsíc. Na horském chodníčku není moc míst, kde se vymočit. A Pepík je stydlivej, tak se mu nechce jen tak pročůrávat z výšky mraky. Nakonec najdem keřík, kam by si mohl odložit nahromaděné tekutiny. Po návratu domů už mě čeká jen

Neděle. Poslední víkendový den na Madeiře, pak už nás čeká jen pár pracovních a návrat. Čas tu pádí neskutečným tempem. Ráno pouštíme na Youtube mši z Polné. A dozvídáme se, že další online přenosy už nebudou, protože Veličenstvo Kat zase povolilo hrát a povolilo zpívat. A odomezilo počet lidí na bohoslužbách. Příští víkend už mě zas asi budou čekat v Tišnově varhanické povinnosti. Po snídani duchovní i fyzické balíme ještě svačinu do batohu a vyrážíme na nejvzdálenější část ostrova - západní pobřeží. V plánu je Levada Pedregal , což by měla být proti včerejšku odpočinková trasa. Počasí je povětšinou zamračené, zato Pepíkovi je do skoku. První část okruhu (leváda) ujde, ale druhá kolem pobřeží s vyhlídkami je úžasná. Dokonce i sluníčko nám zasvítí. Poslední vyhlídka je na veliký vodopád Garganta Funda (Hluboké Hrdlo). Hustě krutý. A poprchá. Slejvák začne pár sekund po tom co nasedáme do auta. Cestou domů zastavujem vykoupat se v přírodních koupalištích v Seixalu. Pak ještě

Sobota! Hoši do zbraně. Vyrážíme na levadu PR9 - Caldeirão Verde (Zelený kotel) s prodloužením na Caldeirão do Inferno (Pekelný kotel). Cesta na start byla ráno bezproblémová. Na posledním úseku je silnice na šířku jednoho auta s občasnými zálivy pro míjení. Naštěstí jsme v protivce nikoho nepotkali, takže to bylo fajn. Jen Pandička občas skřípala zuby, když jsem ji povodil do kopce na jedničku ve vyšších otáčkách. To má za to, že se jí nechtělo táhnout na dvojku. Start proběhl na 3x. Po 200 metrech jsem začal prohledávat kapsy, kdeže jsem uložil klíče od auta. Nenašel jsem, tak běžím zpátky k autu. Zjišťuju, že je odemčený, ale klíče chybí. Koukám i pod auto. Běžím zpátky a znovu prohledávám svůj batoh. Hele, tady jsou. Tak běžím ještě jednou k autu, abych ho pořádně zamčel. Asi abych si trochu zasportoval, tak se Pepíkovi po kilometru začala odlepovat podrážka. Včera jsem mu ji pracně lepil nějakým místním Kanagomem. Tak jsem hochy posadil na obrubník levady a poklusem to vza

Konečně je školní a pracovní týden za náma. Ve středu jsme si s Pepíkem odpoledne prošli jen místní levádu v Gaule. A včera skoro celý den pršelo, tak jsem místo výletu poslal kluky do obchodu a sám jsem si dal skoro rovinný půlmaratonek (tempem kulhajícího fotografa) do Machica a zpátky. Dneska v pátek jsme museli počkat na poslední zadání školních úkolů a hned po práci jsme se rychle sbalili a vyrazili do Machica projít si Veredu do Larano , která má vysoké hodnocení turistů. Obtížnost trasy je ve WalkMe psaná jako těžká, ale osobně bych ji označil jako střední. Už jsme tady absolvovali několik výrazně náročnějších výletů. Cesta je to úžasná - pěšina po vrstevnici uprostřed skalního masivu. Výhledy dechberoucí. Moře barevné a živé. V cíli v Porto da Cruz už na nás čekal taxík, kterého sice nikdo neobjednával, ale vhod přišel. I když řidič neuměl česky, anglicky ani maďársky, přesto jsme se s použitím 2 různých map v mobilu domluvili, kam že to chceme. Teď mě ještě čeká

Včera odpoledne slunečno a zatím nejhorší vycházka co se okolní krajiny týká. Sice to do Santo António da Serra bylo z domu kousek, ale nestálo to za ten projetej benzin. Nicméně, prošli jsme se a to se počítá. Dnes zamračeno, ale viděli jsme jedny z nejhezčích levád - tam Levada do Moinho a zpátky po Levada Nova, která vede souběžně jen o pár desítek metrů výš. Určitě by stálo za to zajet tam ještě jednou za slunečného počasí a udělat hezké fotky. Cestou po dálnici mi dneska volá Maruška, jestli bych se nemohl připojit na Klárčin rodičák, který začíná za pár minut. Tak jsem se chytl za nos a zděšeně si uvědomil, že rodičák má dneska i Ondra a měl bych tam být. Začal jsem zjišťovat jak se připojit a nakonec jsem si i část poslechl. Sice mě to v tunelech odpojovalo, ale doufám, že jsem o nic zásadního nepřišel.

Snídaně se dneska protáhla a do hor vyrážíme až po deváté. Jdeme okruh složený z dvou levád - Levada do Poço do Bezerra a Levada do Furado (PR10). Dostat Pepíka z auta dneska trvá zas o něco dýl. A prší. Jakmile jsme ale vyrazili, Pepík je ve svém živlu a nadšeně mi vykládá o hrách co zrovna paří na mobilu. Takže cesta do kopce odsypává. Na kopci už nám mává na pozdrav sluníčko. Dneska je vrcholová odměna a svačina pod kopcem - už zase u vodopádu s krásným jezírkem. Úplně to lákalo ke koupání. Aspoň do doby, než tam člověk strčil prst a umrzla mu celá ruka. Pepík dvakrát po cesté zahučel kam neměl. Poprvé mu na úzkém chodníčku ujela noha ze srázu a už by se kutálel dolů nebýt tam zábradlí z ocelového lana. Podruhé šel po úzkém obrubníku levády a držel se mě za ruku. Vyprávěl tak zaujatě o další postavě v Braws Stars, že zapomněl koukat pod nohy. A šup, levá noha se koupe ve vodě a pravá ruka je trochu odřená z pádu. Po výletě nabízím hochům ještě krátkou procházku na vyhlídky u