pátek 10. srpna 2012

MUM aneb jak jsem honil démona


Před cílem v Lomnici
Na začátku července se v okolí Brna běhá Moravský ultramaraton (MUM), což je sedm maratonů v jednom týdnu. Účastníci mohou běžet celý MUM, nebo 3 etapy (tzv. mini-MUM) nebo si jen vybrat některou z etap a zaběhnout si prostě maraton. Jedna z etap začíná i v Tišnově, tak jsem si řekl, proč to nezkusit – o účasti na nějakém maratonu jsem přemýšlel už pár měsíců. Jenže ono je něco jiného přemýšlet a něco jiného činit. Mé tréninky nepřekračovaly hranici 12km, což je na plný maraton přece jen trochu málo.

Tišnovská etapa se měla běžet ve čtvrtek odpoledne a já jsem o účasti začal vážně uvažovat až v úterý večer. Ve středu dopoledne jsem Marušce napsal, že jsem odeslal přihlášku a ve čtvrtek zůstanu pracovat z domu. Samozřejmě jsem žádný maratonský trénink za ten den a půl nestihl, nicméně na start jsem se těšil.

Ve čtvrtek ráno jsem ještě volal Danu Orálkovi, jednomu z organizátorů a jasnému favoritu MUMu, kdy mám dorazit na start. Starty totiž byly dva – ve dvě pro ty, kteří předpokládali, že budou mít čas nad pět hodin a ve tři pro ostatní. Pod pět hodin jsem se dostat určitě chtěl, takže jsme se domluvili na třetí.
Na startu se nás sešlo na tišnovské radnici asi 15 a po výstřelu už to začalo. Říkal jsem si, že aspoň chvilku se pokusím držet první skupiny, jenže ouha, nebylo se koho držet, já se musel pořád brzdit abych nebyl na čele. Co to je za výklus, říkal jsem si? Ani Dan (přezdívaný Brněnský démon) se nijak nehnal na čelo a klidně si vyklusával trochu bokem. Že by byli chlapci z předchozích etap až tak unavení?

Po úvodních dvou kilometrech po rovince městem se dostáváme k prvnímu kopci nad koupalištěm. A to už Dan přebírá vedení a svým typicky uvolněným během letí k výšinám. Držíme se ho jen dva – Zbyněk Bednář a já, oba Tišnováci, kteří si chcou dokázat, že na tu jednu etapu mají. Kopec ne a ne skončit, ale pořád dýcháme Danovi na záda. A už je tu první občerstvovačka na šestém kilometru, láduju do sebe oplatky a banán, zapíjím kolou a může se vyrazit dál. Teď už je to zase z kopce, čehož využívá démon před námi, prodlužuje krok a mizí nám z dohledu. Potkávám ho pak ještě jednou, protože třetí občerstvovačka je otočka u Veverské Bítyšky a já když běžím tam, mávám na Dana, který už je dávno občerstven a běží zpátky proti proudu Svratky, směrem na Tišnov. Zbyňkovi jsem se trhl kousek před druhou občerstvovačkou a pak už jsem ho neviděl.

Klárka si v Lomnici také zatrénovala
Před čerpací stanicí u Hradčan je zastávka č. 4, kde dostávám instrukce, jak se bezpečně dostat přes rušnou silnici („Rozhlídni se pořádně, jasné?“) a já před sebou už vidím, ten hnusně vysoký kopec s rozhlednou zvoucí se Klucanina. I když mám běh přes Klucaninu natrénovaný, 25km v nohách už je znát a já se zbaběle snižuji k občasnému popocházení, přičemž drtím v zubech nadávky na vlastní blbost, že jsem se do něčeho takového pouštěl. Jedinou útěchou mi je, že v kopci potkávám několik dalších běžců a běžkyň (teď spíš chodců a chodkyň), kteří startovali o hodinu dřív. Seběh k nemocnici je za odměnu, u nemocnice další oplatky a rozinky a pak po rovince k náměstí. A zase kopec, tentokrát boční strana Květnice, další vlna nadávek, až se po mně pejskaři otáčejí. Seběh do Lomničky a teď už je to po rovince až do Lomnice, ale nohy už si stěžujou neustále. Poslední občerstvovačka v Šerkovicích a já přemýšlím, jestli nezavolat Marušce, aby si pro mě dojela, protože síly jsou vyčerpány. Marušce volám, ale protože do toho křičí děcka, tak asi nepochopila, jak jsem na tom bídně a vesele hlásí, že na mě počkají v Lomnici. Jedu na dluh, naštěstí je to pořád rovinka. A už je přede mnou Lomnice a rovinka končí. Začínám si dokola zpívat odrhovačku „Po cestě kráčel šedivý osel...“ a dupu do posledního kopce. Sem, tam se ohlížím, jestli neuvidím nějakého soupeře, ale ticho po pěšině. Dobíhám do areálu základní školy, kde je cíl. Dan Orálek tam stojí s foťákem a vypadá to, že maraton vůbec neběžel. Popobíhá mezi organizátorama, řeší co je potřeba a hýří optimismem, přišel mi pogratulovat, že jsem druhý. Já jsem jen padl na trávník a přemýšlím, jestli mám zvracet hned nebo až za chvilku. Marušce, která už tu čekala, čtu ve tváři její „Já ti to říkala.“

Vika probíhá cílem
Po pár minutách se zvedám a jdu si dát pivo, nudlovou polívku a něco sladkého. Zázemí tu vytvořili organizátoři moc příjemné. Dávám si sprchu a konečně se cítím o něco líp, jen ty nohy se mi nějak třesou. Za hodinku je vyhlášení výsledků, ale někteří běžci jsou stále ještě na trati. Děkuji démonovi za hezký závod a možná, že až zapomenu na protrpěné kilometry, tak se zase v budoucnu přihlásím na nějaký maraton.

Použité náhledy fotek jsou z webového alba Dana Orálka

čtvrtek 9. srpna 2012

Lázeňská předsevzetí


Zase jsem na týden v lázních. Za odměnu. Jako čestný dárce krve. Chtěl bych tu stihnout spoustu věcí, ale nevím, kolik z toho se poštěstí. Můj seznam úkolů pro tento týden, který jsem si hned v pondělí sestavil:

  • připravit další verzi JSignPdf
  • dopsat něco do blogů
  • odlovit nějaké kešky v okolí
  • pravidelně běhat
  • ještě pravidelněji odpočívat
  • koupit létající talíř (doma se nám nějak rozkutálely)

První úkol je zatím hotov částečně, druhý právě teď zahajuji, mé geocaching skóre také hezky poskočilo, běhám i odpočívám a létající talíř už je také v batohu. Takže zatím jenom samá pozitiva. A to jsem se ještě nezmínil o léčebných procedurách, masážích, sauně, mladých sestřičkách, Plzeňském Prazdroji za 28kč a mnoha dalších radostech. Snad příště.

pondělí 4. června 2012

Pravdivý příběh o čtvrtém porodu

Pátek 25. května by asi nebyl ničím odlišný od spousty jiných pátků, které jsem v poslední době absolvoval, kdyby... kdyby mě ve čtyři ráno Maruška nevzbudila poklepáním na rameno se slovy "Asi jedem do porodnice." Už ve čtvrtek večer Maruška říkala, že ji pobolívá břicho, ale kdo mohl tušit, že má dobře míněná rada, ať si uvaří bylinkový čaj a dá suchý rohlík, bude mít tak fatální následky. Termín jsme měli až za deset dní a vzhledem k tomu, že jsme dosud vždy přenášeli, tak s dítětem nikdo nepočítal.

Protřel jsem si tedy po tom nečekaném probuzení levé i pravé oko a šel si postavit vodu na kafe. Když to Maruška uviděla, přestala na chvíli rozdýchavat a říká, jestli bych si nemohl připospíšit. Povzdechl jsem si nad takovým kvaltováním a dopil jsem bylinkový čaj z večera.

"Co s dětma?" zeptala se Maruška zákeřně. "Nevezmem je s sebou?" snažil jsem se ulehčit si práci. "Ne!"

Zašel jsem tedy zazvonit na sousedy, zda by naše tři andílky nepohlídali. Zvoním, tluču a škrábu na dveře, ale buď mají kvůli drobotině od sousedů špunty v uších, nebo se jim z vyhřátého pelíšku k divé zvěři nechce. Vzdávám to a volám kamarádce Magdě, která je sice doma sama s dvěma malými zbojníky, ale zato je natolik akční, že ji nějaká nepředvídaná událost nemůže rozházet. Domlouvám se s ní, že po sedmé přijde k nám a vypustí Ondru do školy, Klárku zavede se svým Janíkem do školky a Viku si nechá na celé dopoledne. Ovšem vyskytl se problém, Magda potřebuje někoho převézt autem a na Viku už by nebylo v autě místo. Domlouváme se tedy i na výměně aut - necháme jí našeho sedmimístného Logana a půjčíme si do porodnice jejího Fokusa. Pro jistotu balím do batůžku pár ručníků, kdyby Marušce chtěla prasknout voda už v autě.

Vzpomněl jsem si, že jsme ještě nevybírali pro dítě jméno. Házím do batůžku i stolní kalendář a už jdem ven. Magda v pyžamu mi předává klíče a my vyrážíme. Maruška se jala číst jména hezky od začátku - leden se prolistoval celkem rychle, tři krále i Ctirada jsme zavrhli, únor nás také moc neoslovil a březen už Maruška ztěžka rozdýchávala. Říkám jí "Musíš číst víc nahlas.", zamračila se a držíc se za břicho odsekla "Zrychli!". Kalendář letí na zadní sedadlo a já se uculuji, no dobře, bude to teda březnový Pepík.

U nemocnice Marušce pomáhám z auta a pomalu jdem ke vchodu, paní z recepce si přede dveřma pokuřuje a mile se usmívá. Maruška se musí předvést jako milovnice aut a tak se zastavujem u naleštěného meďoura, ona ho vzdychajíc hladí a v hlubokém překlonu se o něj užasle opírá. Paní z recepce se ptá, jestli má zajít pro vozík, zdvořile odmítám s konstatováním, že chůze je zdraví prospěšná. Maruška jen něco supí a koneně se narovnává a nechává meďoura meďourem.

V porodním oddělení na příjmu se sestřička se zájmem ptá, jestli rodíme. Snažím se vtipkovat, že ne, že jsme přišli jen na čaj a sušenky, ale Maruška se nesměje, tak říkám, že teda jó. "Tak se maminko převlíkněte a půjdeme na monitor." Maminka se převlíkla a říká - divně se u toho kroutíc - že monitor už asi nevyjde. "Tak dobře," zatváří se zklamaně sestra, "sem se posaďte, nohy sem, netlačte, tlačte, dýchejte, tlačte a je to kluk!" Zatvářil jsem se zklamaně, že to bylo moc rychlý a ani jsem si mladou sestřičku nestačil nafotit. Nedáme to ještě jednou, ptám se Marušky. Sykot chřestýše mě od dalšího vyptávání odradil.

neděle 6. května 2012

Králova jeskyně 2012

Letošní výlet do dalších zákoutí Královy jeskyně v Tišnově se opět vyvedl. Byli jsme s Ondrou zablácení od paty až po foťák, ale spokojení.
Fotogalerie

pátek 20. dubna 2012

Jak se dělá Linux

Možná to nevíte, ale i vy používáte Linux!

Poučné video o tom, jak vlastně vzniká OS Linux.

pátek 6. dubna 2012

Běhání v Red Hatu

Red Hat po dokončeném půlmaratónu
V sobotu se 4 týmy (16. lidí) z brněnského Red Hatu zúčastnily Hervis 1/2maratónu Praha 2012. Měl jsem možnost se také přidat a bylo to nezapomenutelné. Sice nás chladné počasí trochu překvapilo, ale běžci se rychle zahřáli a nadšení z toho, že všichni dokončili - navíc s krásnými časy - bylo veliké.
Navíc tým "Red Hat A" získal úžasné 3. místo v konkurenci 130 týmů. Naše B-čko skončilo také na výborném 12. místě.

A jak vypadají tréninky na takovou sportovní událost si můžete přečíst v článku Ve dvaceti se to lépe táhne od Renči Prokešové.

Práce v Red Hatu

V únoru jsem skončil svou více než sedmiletou práci pro ANF Data/SIEMENS/Atos (tak šel čas) a od března pracuji v brněnské pobočce firmy Red Hat. Vrátil jsem se tím ke kořenům, neboť jsem byl v roce 2004 u zrození českého Red Hatu. Ten začínal jako malé oddělení ve společnosti USU Software, kde jsem tehdy pracoval jako Java programátor.
Stále expandující Red Hat se svým skoro půltisícem brněnských zaměstnanců už dávno není USU, ale mám pocit, že tu stále vládne podobná rodinná atmosféra, kterou si pamatuji z "malého" USU.
A pro ty z vás, kteří chtějí vědět o společnosti, její historii a obchodním modelu něco víc, je zde video, které leccos poodkryje.