Přeskočit na hlavní obsah

Pravdivý příběh o čtvrtém porodu

Pátek 25. května by asi nebyl ničím odlišný od spousty jiných pátků, které jsem v poslední době absolvoval, kdyby... kdyby mě ve čtyři ráno Maruška nevzbudila poklepáním na rameno se slovy "Asi jedem do porodnice." Už ve čtvrtek večer Maruška říkala, že ji pobolívá břicho, ale kdo mohl tušit, že má dobře míněná rada, ať si uvaří bylinkový čaj a dá suchý rohlík, bude mít tak fatální následky. Termín jsme měli až za deset dní a vzhledem k tomu, že jsme dosud vždy přenášeli, tak s dítětem nikdo nepočítal.

Protřel jsem si tedy po tom nečekaném probuzení levé i pravé oko a šel si postavit vodu na kafe. Když to Maruška uviděla, přestala na chvíli rozdýchavat a říká, jestli bych si nemohl připospíšit. Povzdechl jsem si nad takovým kvaltováním a dopil jsem bylinkový čaj z večera.

"Co s dětma?" zeptala se Maruška zákeřně. "Nevezmem je s sebou?" snažil jsem se ulehčit si práci. "Ne!"

Zašel jsem tedy zazvonit na sousedy, zda by naše tři andílky nepohlídali. Zvoním, tluču a škrábu na dveře, ale buď mají kvůli drobotině od sousedů špunty v uších, nebo se jim z vyhřátého pelíšku k divé zvěři nechce. Vzdávám to a volám kamarádce Magdě, která je sice doma sama s dvěma malými zbojníky, ale zato je natolik akční, že ji nějaká nepředvídaná událost nemůže rozházet. Domlouvám se s ní, že po sedmé přijde k nám a vypustí Ondru do školy, Klárku zavede se svým Janíkem do školky a Viku si nechá na celé dopoledne. Ovšem vyskytl se problém, Magda potřebuje někoho převézt autem a na Viku už by nebylo v autě místo. Domlouváme se tedy i na výměně aut - necháme jí našeho sedmimístného Logana a půjčíme si do porodnice jejího Fokusa. Pro jistotu balím do batůžku pár ručníků, kdyby Marušce chtěla prasknout voda už v autě.

Vzpomněl jsem si, že jsme ještě nevybírali pro dítě jméno. Házím do batůžku i stolní kalendář a už jdem ven. Magda v pyžamu mi předává klíče a my vyrážíme. Maruška se jala číst jména hezky od začátku - leden se prolistoval celkem rychle, tři krále i Ctirada jsme zavrhli, únor nás také moc neoslovil a březen už Maruška ztěžka rozdýchávala. Říkám jí "Musíš číst víc nahlas.", zamračila se a držíc se za břicho odsekla "Zrychli!". Kalendář letí na zadní sedadlo a já se uculuji, no dobře, bude to teda březnový Pepík.

U nemocnice Marušce pomáhám z auta a pomalu jdem ke vchodu, paní z recepce si přede dveřma pokuřuje a mile se usmívá. Maruška se musí předvést jako milovnice aut a tak se zastavujem u naleštěného meďoura, ona ho vzdychajíc hladí a v hlubokém překlonu se o něj užasle opírá. Paní z recepce se ptá, jestli má zajít pro vozík, zdvořile odmítám s konstatováním, že chůze je zdraví prospěšná. Maruška jen něco supí a koneně se narovnává a nechává meďoura meďourem.

V porodním oddělení na příjmu se sestřička se zájmem ptá, jestli rodíme. Snažím se vtipkovat, že ne, že jsme přišli jen na čaj a sušenky, ale Maruška se nesměje, tak říkám, že teda jó. "Tak se maminko převlíkněte a půjdeme na monitor." Maminka se převlíkla a říká - divně se u toho kroutíc - že monitor už asi nevyjde. "Tak dobře," zatváří se zklamaně sestra, "sem se posaďte, nohy sem, netlačte, tlačte, dýchejte, tlačte a je to kluk!" Zatvářil jsem se zklamaně, že to bylo moc rychlý a ani jsem si mladou sestřičku nestačil nafotit. Nedáme to ještě jednou, ptám se Marušky. Sykot chřestýše mě od dalšího vyptávání odradil.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

MUM 2016 - druhé stříbro v MČR v etapovém ultramaratonu

Nadpis prozrazuje, že se mi dnes podařilo završit obhajobu loňské střibrné pozice na Moravském ultramaratonu. Zlatý bez problémů dokončil opět Dan Orálek a s bronzem nakonec nově odchází Ondra Strnad. Katka skončila pátá mezi ženami na MiniMUMu. Celkově se závodů zůčastnilo 216 lidí a všech 7 etap (301km) z toho doběhlo 49. Jistě se ptáte, jak to vypadalo na tratích po čtvrté etapě. V páté Olešnické se jde velká část po asfaltu a já jsem tuhle etapu zvolil jako regenerační. Nikam jsem se nehnal, ale i tak se mi dařilo držet se s Danem až do druhé občerstvovačky. Přiznávám, kdyby cestou nemusel odběhnout do keříčků, tak bych ho po první občerstvovačce už neviděl. Do cíle jsem doběhl druhý a na třetím místě byl se ztrátou minuty Ondra Strnad (od poslední OS do cíle byl o 4 minuty rychlejší než já). Cenami za umístění v Olešnické etapě byly dárkové balíčky se spoustou dobrot, takže velké díky tamnímu panu starostovi. Do další etapy z Bystřice nastoupil i Jirka Čípa a všem ukázal,

MUM 2017

Tak za sebou mám po roce další očistný rituál v podobě týdenního etapového ultramaratonu. Letos jsem žádný velký úspěch neslavil. Cítil jsem se jak na horské dráze a celkově jsem doběhl šestý. I když to je znatelné zhoršení oproti předchozím letům, stejně to považuju za úspěch. První etapu jsem v začátku přepálil, druhou jsem zabloudil, třetí mě nebavila, čtvrtou (Tišnovskou) jsem se nakopl a skončil bramborově čtvrtý, pátou jsem posledních 15km protrpěl, šestou a sedmou jsem se už jen kochal a užíval si pohyb. Prošel jsem letos během MUMu mentálním posunem a přepl jsem se ve druhé půlce do nezávodního módu, který jsem předtím obdivoval u starších účastníků. Není důležité, kdy jste v cíli, ale je důležité, že tam nakonec doběhnete. Nejde vám o bednu, ale o pohyb, lidi okolo, přírodu, scenérie. Jak už bývá na MUMu zvykem, vyhrál nesmrtelný démon Dan Orálek.

MUM aneb jak jsem předhonil démona

Loni jsem ti, drahý čtenáři mého neaktualizovaného deníčku, vyprávěl, jak jsem honil démona  při Tišnovské etapě Moravského ultramaratonu . Rok se s rokem sešel a vzpomínky na protrpěné kilometry zakryl svým šedým příkrovem (ne)milosrdný čas. A tak si na začátku června říkám, loni jsem zvládnul etapu, proč bych letos nezvládl tři? Tři už dají dohromady účast v soutěži MiniMUM. A slovo se stalo skutkem a já se přihlásil do této sebemrskačské zábavy. První "Lomnickou" etapu mám po včerejšku zdárně za sebou. Co zdárně? Výborně! Já ji totiž s výkonem 3:28:30 vyhrál a pokořil jsem i Brněnského Démona a mistra v ultramaratonech Dana Orálka. Vítězky první etapy (autor Dan Orálek) Teď se ale musím přiznat, jak se mi to (nezaslouženě) povedlo. Start na náměstí Lomnice proběhl zdárně, až na to že Standa Juránek (běžec a čerstvě jmenovaný čestný člen Asociace ultramaratonců, politik)  dojel autem až půl minuty po startu, tak jen vyskočil, běžel nám naproti a volal: "Já si