Přeskočit na hlavní obsah

Jak vám dupou ... trapaslíci?

Nedávno mi v práci na stole zazvonil telefon, a protože máme takové ty chytré mašinky, které snad znají i číslo mého řidičáku, tak jsem si na displeji přečetl, že se mi pokouší dovolat kolegyně Miriam, která s námi programuje současný projekt. Je o něco málo mladší než já a mám s ní dobré vztahy, tak jsem se ani nesnažil tvářit, že nejsem u telefonu. Vzal jsem sluchátko a jelikož si potrpím na zdvořilost povídám "Hi sweetie". To, že je něco špatně mi došlo ve chvíli, kdy se na druhé straně hluboké nadechnutí a tlumené odkašlání. Bohužel ten hlas byl na Miriam trochu moc hluboký a nadechnutí trochu moc překvapené. Teď bylo na mě abych se zhluboka nadechl a tlumeně si odkašlal, já jsem u toho stačil i zrudnout (takový bezděčný multitasking). Neměl jsem co říct a tak jsem do toho sluchátka alespoň hlasitě mlčel.

Z druhého konce se ozvalo ještě pár nesmělých odkašlání a pak se koktavým a nesmělým hlasem ozvalo "Hi Josef, here is Gerhard, I'm calling from Miriam's phone because ...". Já jsem se čím dál víc pokoušel barvou napodobit sovětskou vlajku a hlavu stáhnout ne mezi ramena, ale rovnou do hrudního koše. Gerhard je náš vedoucí projektu, takže spíš bytost, které se na cestu kladou palmové ratolesti, než obyčejný smrtelník, kterého by bylo radno oslovovat "sweetie".

Během telefonátu jsem si opět dokázal jaký jsem hrdina. Dokonce jsem uměl několikrát odpovědět na Gerhardovy záludné dotazy pomocí sofistikovaných odpovědí "OK" a "Yes" a nakonci ještě přidat uvolňující "Bye". Když jsem o něco později potkal Miriam osobně, tak se mě bezelstně zeptala, proč že byl Gerhard tak strašně rudej a nervózní, když mi volal z jejího telefonu?
Několik následujících dnů jsem se jakémukoliv kontaktu s firemním managementem poctivě vyhýbal. Ne že bych se styděl, jen jsem si s nimi neměl co říct.

Jednu výhodu to nakonec mělo. Následující den jsme si s Jiříčkem nemuseli shánět oběd, protože nám Miriam jako satisfakci za povedený telefonát donesla vlastnoručně ukuchtěné Maki Sushi.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

MUM 2016 - druhé stříbro v MČR v etapovém ultramaratonu

Nadpis prozrazuje, že se mi dnes podařilo završit obhajobu loňské střibrné pozice na Moravském ultramaratonu. Zlatý bez problémů dokončil opět Dan Orálek a s bronzem nakonec nově odchází Ondra Strnad. Katka skončila pátá mezi ženami na MiniMUMu. Celkově se závodů zůčastnilo 216 lidí a všech 7 etap (301km) z toho doběhlo 49. Jistě se ptáte, jak to vypadalo na tratích po čtvrté etapě. V páté Olešnické se jde velká část po asfaltu a já jsem tuhle etapu zvolil jako regenerační. Nikam jsem se nehnal, ale i tak se mi dařilo držet se s Danem až do druhé občerstvovačky. Přiznávám, kdyby cestou nemusel odběhnout do keříčků, tak bych ho po první občerstvovačce už neviděl. Do cíle jsem doběhl druhý a na třetím místě byl se ztrátou minuty Ondra Strnad (od poslední OS do cíle byl o 4 minuty rychlejší než já). Cenami za umístění v Olešnické etapě byly dárkové balíčky se spoustou dobrot, takže velké díky tamnímu panu starostovi. Do další etapy z Bystřice nastoupil i Jirka Čípa a všem ukázal,

MUM 2017

Tak za sebou mám po roce další očistný rituál v podobě týdenního etapového ultramaratonu. Letos jsem žádný velký úspěch neslavil. Cítil jsem se jak na horské dráze a celkově jsem doběhl šestý. I když to je znatelné zhoršení oproti předchozím letům, stejně to považuju za úspěch. První etapu jsem v začátku přepálil, druhou jsem zabloudil, třetí mě nebavila, čtvrtou (Tišnovskou) jsem se nakopl a skončil bramborově čtvrtý, pátou jsem posledních 15km protrpěl, šestou a sedmou jsem se už jen kochal a užíval si pohyb. Prošel jsem letos během MUMu mentálním posunem a přepl jsem se ve druhé půlce do nezávodního módu, který jsem předtím obdivoval u starších účastníků. Není důležité, kdy jste v cíli, ale je důležité, že tam nakonec doběhnete. Nejde vám o bednu, ale o pohyb, lidi okolo, přírodu, scenérie. Jak už bývá na MUMu zvykem, vyhrál nesmrtelný démon Dan Orálek.

MUM aneb jak jsem předhonil démona

Loni jsem ti, drahý čtenáři mého neaktualizovaného deníčku, vyprávěl, jak jsem honil démona  při Tišnovské etapě Moravského ultramaratonu . Rok se s rokem sešel a vzpomínky na protrpěné kilometry zakryl svým šedým příkrovem (ne)milosrdný čas. A tak si na začátku června říkám, loni jsem zvládnul etapu, proč bych letos nezvládl tři? Tři už dají dohromady účast v soutěži MiniMUM. A slovo se stalo skutkem a já se přihlásil do této sebemrskačské zábavy. První "Lomnickou" etapu mám po včerejšku zdárně za sebou. Co zdárně? Výborně! Já ji totiž s výkonem 3:28:30 vyhrál a pokořil jsem i Brněnského Démona a mistra v ultramaratonech Dana Orálka. Vítězky první etapy (autor Dan Orálek) Teď se ale musím přiznat, jak se mi to (nezaslouženě) povedlo. Start na náměstí Lomnice proběhl zdárně, až na to že Standa Juránek (běžec a čerstvě jmenovaný čestný člen Asociace ultramaratonců, politik)  dojel autem až půl minuty po startu, tak jen vyskočil, běžel nám naproti a volal: "Já si