Nedávno mi v práci na stole zazvonil telefon, a protože máme takové ty chytré mašinky, které snad znají i číslo mého řidičáku, tak jsem si na displeji přečetl, že se mi pokouší dovolat kolegyně Miriam, která s námi programuje současný projekt. Je o něco málo mladší než já a mám s ní dobré vztahy, tak jsem se ani nesnažil tvářit, že nejsem u telefonu. Vzal jsem sluchátko a jelikož si potrpím na zdvořilost povídám "Hi sweetie". To, že je něco špatně mi došlo ve chvíli, kdy se na druhé straně hluboké nadechnutí a tlumené odkašlání. Bohužel ten hlas byl na Miriam trochu moc hluboký a nadechnutí trochu moc překvapené. Teď bylo na mě abych se zhluboka nadechl a tlumeně si odkašlal, já jsem u toho stačil i zrudnout (takový bezděčný multitasking). Neměl jsem co říct a tak jsem do toho sluchátka alespoň hlasitě mlčel.
Z druhého konce se ozvalo ještě pár nesmělých odkašlání a pak se koktavým a nesmělým hlasem ozvalo "Hi Josef, here is Gerhard, I'm calling from Miriam's phone because ...". Já jsem se čím dál víc pokoušel barvou napodobit sovětskou vlajku a hlavu stáhnout ne mezi ramena, ale rovnou do hrudního koše. Gerhard je náš vedoucí projektu, takže spíš bytost, které se na cestu kladou palmové ratolesti, než obyčejný smrtelník, kterého by bylo radno oslovovat "sweetie".
Během telefonátu jsem si opět dokázal jaký jsem hrdina. Dokonce jsem uměl několikrát odpovědět na Gerhardovy záludné dotazy pomocí sofistikovaných odpovědí "OK" a "Yes" a nakonci ještě přidat uvolňující "Bye". Když jsem o něco později potkal Miriam osobně, tak se mě bezelstně zeptala, proč že byl Gerhard tak strašně rudej a nervózní, když mi volal z jejího telefonu?
Několik následujících dnů jsem se jakémukoliv kontaktu s firemním managementem poctivě vyhýbal. Ne že bych se styděl, jen jsem si s nimi neměl co říct.
Jednu výhodu to nakonec mělo. Následující den jsme si s Jiříčkem nemuseli shánět oběd, protože nám Miriam jako satisfakci za povedený telefonát donesla vlastnoručně ukuchtěné Maki Sushi.
Komentáře
Okomentovat