Přeskočit na hlavní obsah

Není bar jako bar

Nedávno jsme s Jiříčkem opět navštívili saunu a jako obvykle jsme během ní vypili každý dvě plechovky plzeňské pamětihodnosti (a nehádejte se o slovíčka, Prazdroj je bezpochyby pamatování hodný, takže pamětihodnost). Cestou na hotely (bydlívám v Adlonu a Jiříček ve Wilhelmshofu) se ale opět dostavila vlezlá žízeň, tak jsme se usnesli, že ji uhasíme nealkem v nějakém baru pocestě.


Rozhodli jsme se pro menší bar, ve kterém jsme ještě nebyli, nedaleko Pratersternu. Již setmělé prostředí, do kterého jsme vstupovali nás mělo varovat. Druhý ukazatel, že něco není tak úplně standardní, byla přítomnost osamocených žen rozesazených u stolků po lokále. Sedli jsme si rovnou k baru a objednali si colu. Teprve teď to začalo být nebezpečné.


Houpavým krokem se k našim stoličkám přiblížila mladá černoška oblečená ve skromném bílém korzetu a zeptala se jestli bychom ji koupili drink „Picollo“. Já se tvářil, že nerozumím, a že tam vlastně nejsem. Jiříček, který je ještě gentleman ze staré školy, na její žádost kývl, ovšem bez toho aby se podíval na nápojový lístek co to vlastně objednává. Lily, tak se ta čtyřiadvacetiletá slečna z Ghany jmenovala, si k nám přisedla a začala si s Jiříčkem povídat. Tím měl Jiříček vystaráno a na mě čekaly krušné chvíle.


Za chvilku se k nám přiblížila další „lvice“ a položila mi ruku na rameno. Představila se a začala se vyptávat jak se jmenuju, odkud jsem, jestli jsem v tom baru poprvé a jak se mám. Říkal jsem si, jestli to je pracovní pohovor nebo co? Tak záludné dotazy mi snad nedávali ani při náboru do Siemensu. Tak jsem se tvářil, že německy ani anglicky moc nemluvím a že mě zajímá hlavně moje cola. Dozvěděl jsem se, že dáma (určitě jí bylo přes 30) je z Bulharska a že se jí ve Vídni líbí. Po tomto oťukání se mě zeptala, jestli bych jí taky nepozval na Picollo. Samozřejmě jsem odmítl. Ona se jen usmála, popřála mi hezký večer a odešla ke svému stolečku. Tím jsem ale neměl ani v nejmenším vyhráno. Hned se zvedla od jiného stolku další dáma a namířila si to ke mně. Tak mě napadlo, jestli mám utéct bez placení a nechat v tom Jiříčka samotného, nebo co. No přetrpěl jsem i druhý obdobný rozhovor (opět s Bulharkou – to nemají v takových podnicích žádnou fantazii?), při kterém se „slečna“ zmínila o ceně Picolla. Pronesla něco ve stylu „jen 20 Euro“. Cože? COŽE??!! Obrátil jsem oči v sloup a padl do mdlob. Bohužel barové stoličky neměly opěrky a tak jsem se z mrákot probíral na zemi. Po procitnutí se mi hned vybavily její poslední slova „20 Euro“ a znovu se mi zatmělo před očima – začínal jsem vidět rudě. To snad nemyslí vážně. Z mého rozzuřeného pohledu usoudila, že ani ona neuspěje. Říkal jsem si, že jsem za vodou, ale chyba lávky. Ruská mafie má své prsty všude. Zkusila to ruská dáma, která po té co zjistila, že jsem Čech, snažila se mé antilingivstické já okouzlit jazykem rudoarmějců. Neuspěla!


Začínal jsem mít zdvořilých návštěv plné zuby a tak jsem na Jiříčka zamával, že je na čase zaplatit. Jiříček se hezky loučil s Lily a já mezitím zjišťoval platební detaily z nápojového lístku. Naše cola byla ve standardní vídeňské ceně 3 Eura. Picollo byl sekt v malé láhvi (0,2 l) a jako podnadpis měl „Animiergetränke“ (co je na něm oduševnělého opravdu nevím, ale Jiříček se s placením bezpochyby prohne). Po zaplacení jsme rychlým krokem zamířili pryč z toho domu zahraničních dam. Až teď jsme si prohlédli vývěsní štít, kde stálo „Kontakt Bar“.


Ještě pro úplnost, kdyby to někoho zajímalo. Poslední část nápojového lístku byla nadepsána „Zimmervermietung“ a ceny v tého části se počítaly na minuty. (20min – 70Eur, apod.). Rozhodli jsme se, že nové bary už nebudeme ve večerních hodinách zkoušet.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

MUM 2016 - druhé stříbro v MČR v etapovém ultramaratonu

Nadpis prozrazuje, že se mi dnes podařilo završit obhajobu loňské střibrné pozice na Moravském ultramaratonu. Zlatý bez problémů dokončil opět Dan Orálek a s bronzem nakonec nově odchází Ondra Strnad. Katka skončila pátá mezi ženami na MiniMUMu. Celkově se závodů zůčastnilo 216 lidí a všech 7 etap (301km) z toho doběhlo 49. Jistě se ptáte, jak to vypadalo na tratích po čtvrté etapě. V páté Olešnické se jde velká část po asfaltu a já jsem tuhle etapu zvolil jako regenerační. Nikam jsem se nehnal, ale i tak se mi dařilo držet se s Danem až do druhé občerstvovačky. Přiznávám, kdyby cestou nemusel odběhnout do keříčků, tak bych ho po první občerstvovačce už neviděl. Do cíle jsem doběhl druhý a na třetím místě byl se ztrátou minuty Ondra Strnad (od poslední OS do cíle byl o 4 minuty rychlejší než já). Cenami za umístění v Olešnické etapě byly dárkové balíčky se spoustou dobrot, takže velké díky tamnímu panu starostovi. Do další etapy z Bystřice nastoupil i Jirka Čípa a všem ukázal,

MUM 2017

Tak za sebou mám po roce další očistný rituál v podobě týdenního etapového ultramaratonu. Letos jsem žádný velký úspěch neslavil. Cítil jsem se jak na horské dráze a celkově jsem doběhl šestý. I když to je znatelné zhoršení oproti předchozím letům, stejně to považuju za úspěch. První etapu jsem v začátku přepálil, druhou jsem zabloudil, třetí mě nebavila, čtvrtou (Tišnovskou) jsem se nakopl a skončil bramborově čtvrtý, pátou jsem posledních 15km protrpěl, šestou a sedmou jsem se už jen kochal a užíval si pohyb. Prošel jsem letos během MUMu mentálním posunem a přepl jsem se ve druhé půlce do nezávodního módu, který jsem předtím obdivoval u starších účastníků. Není důležité, kdy jste v cíli, ale je důležité, že tam nakonec doběhnete. Nejde vám o bednu, ale o pohyb, lidi okolo, přírodu, scenérie. Jak už bývá na MUMu zvykem, vyhrál nesmrtelný démon Dan Orálek.

MUM aneb jak jsem předhonil démona

Loni jsem ti, drahý čtenáři mého neaktualizovaného deníčku, vyprávěl, jak jsem honil démona  při Tišnovské etapě Moravského ultramaratonu . Rok se s rokem sešel a vzpomínky na protrpěné kilometry zakryl svým šedým příkrovem (ne)milosrdný čas. A tak si na začátku června říkám, loni jsem zvládnul etapu, proč bych letos nezvládl tři? Tři už dají dohromady účast v soutěži MiniMUM. A slovo se stalo skutkem a já se přihlásil do této sebemrskačské zábavy. První "Lomnickou" etapu mám po včerejšku zdárně za sebou. Co zdárně? Výborně! Já ji totiž s výkonem 3:28:30 vyhrál a pokořil jsem i Brněnského Démona a mistra v ultramaratonech Dana Orálka. Vítězky první etapy (autor Dan Orálek) Teď se ale musím přiznat, jak se mi to (nezaslouženě) povedlo. Start na náměstí Lomnice proběhl zdárně, až na to že Standa Juránek (běžec a čerstvě jmenovaný čestný člen Asociace ultramaratonců, politik)  dojel autem až půl minuty po startu, tak jen vyskočil, běžel nám naproti a volal: "Já si