Když jsem včera večer (dneska ráno) odcházel z hospody - měli jsme totiž Projektabschlussfeier - tak mě hnedka u dveří zarazil nezvyklý počet lidí stojících venku. Po tom co jsem si narazil kulicha, navlékl palčáky, dopnul svůj medvědí kožich a vyrazil mezi ně, tak mě ještě víc překvapilo, že mladé dívky (člověka čím dál tím víc překvapuje, kolik lidí je mladších než on) nemají žádné kabáty, ani svetry, dokonce ani rukávy u triček a v tom lednovém popůlnočním mrazu se producírují jen s holým pupkem. To už jsem začal tušit nějakou kulišárnu. Poté co mi kapsou kabátu začala prosakovat tající zmrzlina, kterou jsem si prozřetelně sbalil na cestu z nedojedeného poháru projektového šéfa, jsem zjistil, že je zle. Tryskem jsem to vzal zpátky k výčepu, nechal si načepovat sklenku budvaru a vytáhl jsem z kápézetky šupléru. Změřil jsem průměr půllitru, jehož teplota (bezpochyby) byla správných 7 stupňů celsia, provedl dvě kontrolní měření (pro jistotu), vyklopil jsem do sebe pivo a vyběhl ven.
Vystavil jsem poté opuštěnou svatyni zlatavého moku chladivým měsíčním paprskům modravě se snášejícím na oranžově ospalou Vídeň. Ohňostroj rozverné nespoutanosti k zářivému nebi stoupajících zplodin pivní páry uštědřil políček sluncehmatu maličkosti mé. Posuvné to měřítko třesoucí se výřečnou nedočkavostí dostalo ospravedlnitelně neopakovatelnou příležitost zapsati se tlustým písmem do dějin teplotoměrců národů mých. I zhostilo se s cválající noblesou kruhového toho měru. Jen pomalu jdoucí vteřiny v mém horečně pracujícím mozku odbíjely nezapomenutelné výpočty vedoucí k paláci poznání.
Bylo to tam! Na informačním panelu na Pratersternu rudě svítily písmena ukazující 19.ledna, 00:23, 18 stupňů Celsiových.
Komentáře
Okomentovat