Přeskočit na hlavní obsah

Početní úloha a emancipace

Švagrová si posteskla, že mi stárnou stránky, tak mi nezbývá než je trochu omladit připsáním pár řádků.

Kamarádka ze Slovenska mi nedávno poslala tuto početní úlohu:

V autobuse sa vezie 7 dievcat. Kazde dievca ma 7 ruksakov.
V kazdom ruksaku je 7 velkych maciek.
Kazda velka macka ma so sebou 7 malych maciek.
Otazka: Kolko noh je v autobuse?

K mailu byl připojený excelový soubor s rozkresleným řešením, ale byl zaheslovaný a heslem měla být správná odpověď. Tak teď mi ukažte někoho, kdo potřebuje návod k řešení potom co to sám vyřeší. Ehm.

Nicméně jsem si jako správný právník teoretik řekl: \"Tak a kde je háček?\"

Hned mě to napadlo! Děvčátka se vezou v autobuse, ten autobus někdo řídí, takže se určitě do těch noh musí započítat i řidičovy mírně plesnivé, ale jinak na svůj věk velice zachovalé, dolní končetiny. Takže koček je 2744 tj. 10976 nohou. 7 děvčat a jeden řidič tj. 16 nohou. Ve výsledku nějakých 10992 noh. Nebylo to složité.

Nastartoval jsem excel a pln sebevědomí otevřel přiložený soubor, zadal jsem své pečlivě spočítané heslo... a ouha. Chyba. Heslo nesouhlasí.

\"Ach ti fištróni,\" napadlo mě, \"řidič autobusu je určitě nějaký veterán s jednou nohou amputovanou.\" Zkusil jsem tedy heslo 10991, ale ani toto nesedělo! Co teď? Že by měl obě nohy amputovány? Ale to by asi nesplňoval profesní způsobilost řidiče. Ach jo, začínala mě z přemýšlení bolet hlava.

A v tom, jak záblesk z čistého Absinthu. Že by? Ne, to přece není možné! To si nedovedu představit ani v nejdivočejších fantaziích. No, ale za zkoušku přece nic nedám. Zadávám heslo 10990. Heuréka! To je ono! Tak přece. Autobus s více než dvaapůltisíci kočiček na palubě řídí jedno z děvčátek!

Kam až nás ta zpropadená emancipace zavede? Už to vidím. Jako na dlani. Přejde pár let a ženy si začnou nárokovat i volební právo. Šak počkejte, já se vám pak budu jenom smát a říkat: \"Vždyť jsem to říkal!\"

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

MUM 2016 - druhé stříbro v MČR v etapovém ultramaratonu

Nadpis prozrazuje, že se mi dnes podařilo završit obhajobu loňské střibrné pozice na Moravském ultramaratonu. Zlatý bez problémů dokončil opět Dan Orálek a s bronzem nakonec nově odchází Ondra Strnad. Katka skončila pátá mezi ženami na MiniMUMu. Celkově se závodů zůčastnilo 216 lidí a všech 7 etap (301km) z toho doběhlo 49. Jistě se ptáte, jak to vypadalo na tratích po čtvrté etapě. V páté Olešnické se jde velká část po asfaltu a já jsem tuhle etapu zvolil jako regenerační. Nikam jsem se nehnal, ale i tak se mi dařilo držet se s Danem až do druhé občerstvovačky. Přiznávám, kdyby cestou nemusel odběhnout do keříčků, tak bych ho po první občerstvovačce už neviděl. Do cíle jsem doběhl druhý a na třetím místě byl se ztrátou minuty Ondra Strnad (od poslední OS do cíle byl o 4 minuty rychlejší než já). Cenami za umístění v Olešnické etapě byly dárkové balíčky se spoustou dobrot, takže velké díky tamnímu panu starostovi. Do další etapy z Bystřice nastoupil i Jirka Čípa a všem ukázal,

MUM 2017

Tak za sebou mám po roce další očistný rituál v podobě týdenního etapového ultramaratonu. Letos jsem žádný velký úspěch neslavil. Cítil jsem se jak na horské dráze a celkově jsem doběhl šestý. I když to je znatelné zhoršení oproti předchozím letům, stejně to považuju za úspěch. První etapu jsem v začátku přepálil, druhou jsem zabloudil, třetí mě nebavila, čtvrtou (Tišnovskou) jsem se nakopl a skončil bramborově čtvrtý, pátou jsem posledních 15km protrpěl, šestou a sedmou jsem se už jen kochal a užíval si pohyb. Prošel jsem letos během MUMu mentálním posunem a přepl jsem se ve druhé půlce do nezávodního módu, který jsem předtím obdivoval u starších účastníků. Není důležité, kdy jste v cíli, ale je důležité, že tam nakonec doběhnete. Nejde vám o bednu, ale o pohyb, lidi okolo, přírodu, scenérie. Jak už bývá na MUMu zvykem, vyhrál nesmrtelný démon Dan Orálek.

MUM aneb jak jsem předhonil démona

Loni jsem ti, drahý čtenáři mého neaktualizovaného deníčku, vyprávěl, jak jsem honil démona  při Tišnovské etapě Moravského ultramaratonu . Rok se s rokem sešel a vzpomínky na protrpěné kilometry zakryl svým šedým příkrovem (ne)milosrdný čas. A tak si na začátku června říkám, loni jsem zvládnul etapu, proč bych letos nezvládl tři? Tři už dají dohromady účast v soutěži MiniMUM. A slovo se stalo skutkem a já se přihlásil do této sebemrskačské zábavy. První "Lomnickou" etapu mám po včerejšku zdárně za sebou. Co zdárně? Výborně! Já ji totiž s výkonem 3:28:30 vyhrál a pokořil jsem i Brněnského Démona a mistra v ultramaratonech Dana Orálka. Vítězky první etapy (autor Dan Orálek) Teď se ale musím přiznat, jak se mi to (nezaslouženě) povedlo. Start na náměstí Lomnice proběhl zdárně, až na to že Standa Juránek (běžec a čerstvě jmenovaný čestný člen Asociace ultramaratonců, politik)  dojel autem až půl minuty po startu, tak jen vyskočil, běžel nám naproti a volal: "Já si