Přeskočit na hlavní obsah

Malá Fatra – Malý Rozsutec – málem pohoda

V pátek jsem si připadal jako modelka. Pravda, molo bylo neobvykle strmé a já zborcený potem s jednou cérkou na břichu a druhou na zádech. Ale fotograf, dle mluvy také původem z krajin českých, nedbal těchto drobných nedostatků a hezky se lísal. “Pane, můžu si vás vyfotit?“ Co by nemohl, nechám ho podepsat licenční ujednání, že za škody způsobené pohledem na fotografii neneseme žádnou odpovědnost a ať si nakrmí fotoaparát dosytosti.

Začalo to za žebříkama, když se Maruška zaradovala, že už bude jenom líp. Míjeli jsme turistu z Liberce, který nás chvíli předtím předešel, teď se vracel zpátky a s námi se zastavil na pár slov. „Já tu byl už před pár lety a Diery (žebříky), to je jen lehké zahřívací kolo. To nejlepší čeká nahoře – suť, řetězy, strmé skály. Já to vzdávám, jdu zpátky Dierama.“

Když jsme se dostali na hřeben, zastavovaly nás ještě další skupinky turistů a s nevěřícím výrazem koukaly na naší rodinku. „Vy chcete jít přes Malý Rozsutec? Před chvílí jsme tam potkali dvě výpravy, které se u řetězů musely otočit a jít zpátky. A to měli děti větší než vy.“ Maruška jim jen zarputile opakovala „Já už po žebřících nejdu! A vůbec, kde tady mají stánek s občerstvením?“

S hraným klidem jsem se obrátil k dětem „Zahrajem si na horolezce, to bude zábava.“ Zábava to byla a nahoru se nám lezlo radostně. Ten výhled a pocit dobře odvedené práce na vrcholku stál za to. Ale pak ta cesta dolů. V reklamních letácích slibovali řetězy přes suť, ale potkali jsme jen dvoje namísto dvaceti, jak by bylo na těch kolmých srázech vhodné. Ondra každých pár metrů popojížděl po zadku, Klárka by popojížděla po nose nebýt toho, že ji Maruška chytala, Vika povětšinou jen výsměšně mlčela a nešetřila vševědoucími úšklebky.

Po sedmi hodinách jsme naplánovaný okruh dokončili a děti už se těšily na slíbenou koupel – to ještě netušily, že Biely potok má okolo pěti stupňů. No, stejně se jim to líbilo a po čtvrthodince čachtání výrazně pookřály. A prý, kdy zase vyrazíme na žebříky? „Milé děti, na žebříky zase vyrazíme, až ten dnešní výlet rozdejchají má záda... a maminka.“

A fotky jako obvykle ve fotogalerii na Picase.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

MUM 2016 - druhé stříbro v MČR v etapovém ultramaratonu

Nadpis prozrazuje, že se mi dnes podařilo završit obhajobu loňské střibrné pozice na Moravském ultramaratonu. Zlatý bez problémů dokončil opět Dan Orálek a s bronzem nakonec nově odchází Ondra Strnad. Katka skončila pátá mezi ženami na MiniMUMu. Celkově se závodů zůčastnilo 216 lidí a všech 7 etap (301km) z toho doběhlo 49. Jistě se ptáte, jak to vypadalo na tratích po čtvrté etapě. V páté Olešnické se jde velká část po asfaltu a já jsem tuhle etapu zvolil jako regenerační. Nikam jsem se nehnal, ale i tak se mi dařilo držet se s Danem až do druhé občerstvovačky. Přiznávám, kdyby cestou nemusel odběhnout do keříčků, tak bych ho po první občerstvovačce už neviděl. Do cíle jsem doběhl druhý a na třetím místě byl se ztrátou minuty Ondra Strnad (od poslední OS do cíle byl o 4 minuty rychlejší než já). Cenami za umístění v Olešnické etapě byly dárkové balíčky se spoustou dobrot, takže velké díky tamnímu panu starostovi. Do další etapy z Bystřice nastoupil i Jirka Čípa a všem ukázal,

MUM 2017

Tak za sebou mám po roce další očistný rituál v podobě týdenního etapového ultramaratonu. Letos jsem žádný velký úspěch neslavil. Cítil jsem se jak na horské dráze a celkově jsem doběhl šestý. I když to je znatelné zhoršení oproti předchozím letům, stejně to považuju za úspěch. První etapu jsem v začátku přepálil, druhou jsem zabloudil, třetí mě nebavila, čtvrtou (Tišnovskou) jsem se nakopl a skončil bramborově čtvrtý, pátou jsem posledních 15km protrpěl, šestou a sedmou jsem se už jen kochal a užíval si pohyb. Prošel jsem letos během MUMu mentálním posunem a přepl jsem se ve druhé půlce do nezávodního módu, který jsem předtím obdivoval u starších účastníků. Není důležité, kdy jste v cíli, ale je důležité, že tam nakonec doběhnete. Nejde vám o bednu, ale o pohyb, lidi okolo, přírodu, scenérie. Jak už bývá na MUMu zvykem, vyhrál nesmrtelný démon Dan Orálek.

MUM aneb jak jsem předhonil démona

Loni jsem ti, drahý čtenáři mého neaktualizovaného deníčku, vyprávěl, jak jsem honil démona  při Tišnovské etapě Moravského ultramaratonu . Rok se s rokem sešel a vzpomínky na protrpěné kilometry zakryl svým šedým příkrovem (ne)milosrdný čas. A tak si na začátku června říkám, loni jsem zvládnul etapu, proč bych letos nezvládl tři? Tři už dají dohromady účast v soutěži MiniMUM. A slovo se stalo skutkem a já se přihlásil do této sebemrskačské zábavy. První "Lomnickou" etapu mám po včerejšku zdárně za sebou. Co zdárně? Výborně! Já ji totiž s výkonem 3:28:30 vyhrál a pokořil jsem i Brněnského Démona a mistra v ultramaratonech Dana Orálka. Vítězky první etapy (autor Dan Orálek) Teď se ale musím přiznat, jak se mi to (nezaslouženě) povedlo. Start na náměstí Lomnice proběhl zdárně, až na to že Standa Juránek (běžec a čerstvě jmenovaný čestný člen Asociace ultramaratonců, politik)  dojel autem až půl minuty po startu, tak jen vyskočil, běžel nám naproti a volal: "Já si