Přeskočit na hlavní obsah

Za korunu na kilometr

Každý běžec (rozuměj "velká většina") má nějaký svůj cíl. Ať už je to cíl vědomý ve stylu "chci jednou uběhnout půlmaraton", "chci uběhnout půlmaraton pod 1:10", "chci zhubnout", "chci sbalit toho super běžce se sexy zadkem" nebo nevědomý typu "chci zhubnout", "chci sbalit tu běžkyni se sexy zadkem", "chci jednou uběhnout maraton", je tento cíl motorem, který nutí dotyčného vzdávat se znovu a znovu pohodlí gauče před televizí a vyrážet prolévat pot do dalších bitev sami se sebou.

I já mám svůj cíl i když ani zdaleka ne tak přízemní jak ty nastíněné obyčejné a v naši materiální společnosti převládající. Ale stejně pro něj bojuju své upocené bitvy.

Můj cíl je běhat za korunu na kilometr.

Ťukáte si na hlavu, nevěřící Tomášové? Já vím, je to cíl z říše snů, ale nemá se právě pro takové žít?

Co ta moje "korunka na kilometr" vlastně znamená? Je to jednoduché. Například jestli uběhnete za rok 2000km, pak máte v daném roce celých krásných 2000Kč na pořízení běžeckého vybavení. Ale pouze tuto částku!

Chcete si příští rok koupit obyčejné běžecké boty (cca 1500Kč) a k tomu nejlevnější startovné na pražský maraton (800Kč)? Pak byste měli za rok naběhat aspoň 2300km a doufat, že to ty nové botky se ctí a slávou vydrží (což dost pochybuju).

A to jsem nezmínil kompresky! Jeden značkový pár za krásných 900km.

Staré dobré růžové Garmin hodinky Forerunner 10 s GPS? To máte milé dámy jen za 300 dalších koleček na vašem oblíbeném 10km okruhu.

Ještě že to zachrání tejpovací pásky. To máte za čtyři proužky jen jako z Řípu do Prahy a něco málo k tomu.

Už vám to dává smysl? Jestliže ano, pokračujte čtením následujících řádků. V opačném případě se vraťte ke třetímu odstavci a pokračujte tam.

Jak na tom s plněním svého velkého cíle jsem? Cíl je zatím v nedohlednu, ale první krůčky správným směrem mám za sebou. Růžové hodinky s GPS ani kompresky jsem si nekoupil. Tejpy taky ne, ale nechávám si je v záloze jako odměnu za nějakou povedenou šedesátku (nebo dvě třicítky najednou?).

Nejsilnější pozici ve své běžecké rozmařilosti mám asi u obuvi. Boty z Lidlu za 500 mi většinou odslouží alespoň 1000km. Boty dražší než 2000km nekupuji vůbec. Oblíbené Asicsy sháním pokoutně ve výprodejích.

Dále už mám s korunkovou morálkou trochu problémy. I když moc závodů za rok nemám a na velké komerční akce koukám jen z gauče před televizí, přece jen součet mých startovných by mou vytrvalost přenesl o několik levelů dál.

O nadstandardní vybavení (batůžky, čelovky, magnesium) si píšu Ježíškovi, takže ho do kilometráže počítat nemusím.

Mám také záložní plán. Kdyby se mi zdálo, že kilometrkorunkovou bitvu prohrávám, přestanu běhat. A tím bude cíl naplněn na sto procent - 0km = 0Kč. Tak určitě!

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

MUM 2016 - druhé stříbro v MČR v etapovém ultramaratonu

Nadpis prozrazuje, že se mi dnes podařilo završit obhajobu loňské střibrné pozice na Moravském ultramaratonu. Zlatý bez problémů dokončil opět Dan Orálek a s bronzem nakonec nově odchází Ondra Strnad. Katka skončila pátá mezi ženami na MiniMUMu. Celkově se závodů zůčastnilo 216 lidí a všech 7 etap (301km) z toho doběhlo 49. Jistě se ptáte, jak to vypadalo na tratích po čtvrté etapě. V páté Olešnické se jde velká část po asfaltu a já jsem tuhle etapu zvolil jako regenerační. Nikam jsem se nehnal, ale i tak se mi dařilo držet se s Danem až do druhé občerstvovačky. Přiznávám, kdyby cestou nemusel odběhnout do keříčků, tak bych ho po první občerstvovačce už neviděl. Do cíle jsem doběhl druhý a na třetím místě byl se ztrátou minuty Ondra Strnad (od poslední OS do cíle byl o 4 minuty rychlejší než já). Cenami za umístění v Olešnické etapě byly dárkové balíčky se spoustou dobrot, takže velké díky tamnímu panu starostovi. Do další etapy z Bystřice nastoupil i Jirka Čípa a všem ukázal,

MUM 2017

Tak za sebou mám po roce další očistný rituál v podobě týdenního etapového ultramaratonu. Letos jsem žádný velký úspěch neslavil. Cítil jsem se jak na horské dráze a celkově jsem doběhl šestý. I když to je znatelné zhoršení oproti předchozím letům, stejně to považuju za úspěch. První etapu jsem v začátku přepálil, druhou jsem zabloudil, třetí mě nebavila, čtvrtou (Tišnovskou) jsem se nakopl a skončil bramborově čtvrtý, pátou jsem posledních 15km protrpěl, šestou a sedmou jsem se už jen kochal a užíval si pohyb. Prošel jsem letos během MUMu mentálním posunem a přepl jsem se ve druhé půlce do nezávodního módu, který jsem předtím obdivoval u starších účastníků. Není důležité, kdy jste v cíli, ale je důležité, že tam nakonec doběhnete. Nejde vám o bednu, ale o pohyb, lidi okolo, přírodu, scenérie. Jak už bývá na MUMu zvykem, vyhrál nesmrtelný démon Dan Orálek.

MUM aneb jak jsem předhonil démona

Loni jsem ti, drahý čtenáři mého neaktualizovaného deníčku, vyprávěl, jak jsem honil démona  při Tišnovské etapě Moravského ultramaratonu . Rok se s rokem sešel a vzpomínky na protrpěné kilometry zakryl svým šedým příkrovem (ne)milosrdný čas. A tak si na začátku června říkám, loni jsem zvládnul etapu, proč bych letos nezvládl tři? Tři už dají dohromady účast v soutěži MiniMUM. A slovo se stalo skutkem a já se přihlásil do této sebemrskačské zábavy. První "Lomnickou" etapu mám po včerejšku zdárně za sebou. Co zdárně? Výborně! Já ji totiž s výkonem 3:28:30 vyhrál a pokořil jsem i Brněnského Démona a mistra v ultramaratonech Dana Orálka. Vítězky první etapy (autor Dan Orálek) Teď se ale musím přiznat, jak se mi to (nezaslouženě) povedlo. Start na náměstí Lomnice proběhl zdárně, až na to že Standa Juránek (běžec a čerstvě jmenovaný čestný člen Asociace ultramaratonců, politik)  dojel autem až půl minuty po startu, tak jen vyskočil, běžel nám naproti a volal: "Já si