Výjezdní pobíhání v Turecku

Hazelcast, můj chlebodárce a váš distributor dat držených v paměti vícestrojů, potěšil. Po delší koronapřestávce se vývojáři z Evropy sjeli v Turecké pobočce aby zhodnotili, naplánovali, pojedli a popili. Coronalevel pro Turecko  hlásil podobné přírustky jak v Česku, jen s tím rozdílem, že Turecko má asi 8x víc obyvatel, takže případů na 100tis. obyvatel je 8x míň.

Samozřejmě jsem si na výjezdní zasedání přibalil i běžecké boty, čelovku a kompas. V Istanbulu se taky dají nahánět kilometry do fitness deníčku.

Pondělí (18km)

Hned po příletu a ubytování na hotelu jsem si vyběhl obhlídnout starou známou trasu na pobřeží Bosporu - Altunizade, Üsküdar, Moda, Altunizade. Počasí bylo bezvadný, západ slunce nad Bosporem romantickej a všude spousta lidí i fotogenickejch koček. Jako fakt koček... malejch a chlupatejch. Táhl jsem s sebou i brašnu s zrcadlovkou, tak mi to tam cvakalo jak prezidentova zubní protéza v mrazáku.

Městská část Moda má dokončený park i cyklostezku na břehu. Byl jsem tak učarovanej novým ksichtem, který na mě cenila, že jsem bezmyšlenkovitě vyblejsknul i hezkou dřevostavbu, která se mi na kraji parku postavila do cesty. Na dveřích byl nápis "POLIS". Jak jsem vzápětí zjistil, nebylo to označení městského státu starověkého Řecka. Po pár vteřinách se ve dveřích objevil policista a s úsměvem na tváři si mě pokynem ruky zavolal k sobě. Jeho bezchybná angličtina "No photo!!!" mi roztřásla kolena jak polibek na prvním rande. Naštěstí nechtěl pas, ani kartu z foťáku a dokonce ani ten polibek. Jen si zkontroloval, že rozumím jeho "Delete! Security reasons!" a mažu inkriminovaný snímek dřevostavby. Se stáhnutýma půlkama jsem si dokončil svůj běžecký okruh. A fotil už jen obezřetně. 

Úterý (12km)

V úterý jsem se na proběhnutí domluvil s kolegou z Polska. Chtěli jsme jít část pondělní trasy v protisměru a na začátek a konec použít hromadnou dopravu. Do Mody to byl metrobus z Altunizade. Turnikety nás z nějakého důvodu nechtěli pustit na nástupiště i když naše istanbulkarty byly ostře nabity. Naštěstí se nad námi slitoval hlídač a pustil nás boční brankou. Z Mody do Üsküdaru začalo pršet a zmokli jsme fest. V Üsküdaru se hrneme do metra, ale turnikety zase stávkujou. Tentokrát nám hlídač vysvětluje, že každá istanbulkarta musí být spárována s osobním HES-kódem, který se tu asi používá k trasování covidu. Vzdáváme marné pokusy a jdem si doklusat dva a půl km v dešti do kopce do Altunizade.

Středa (26km)

Budík mám nastavenej na 5:30 a chci si před snídaní zaběhnout na nedaleký kopec Camlica Tepesi. Když vybíhám ještě jemně dští, ale během čtvrthodinky je po dešti. Ranní Istanbul bez provozu je krásnej. Dopravní špička tu začíná až po sedmé. A trvá asi do devíti večer. Výhled z kopce na oba hlavní mosty i novou velkou mešitu je dnes bez oparu. Mám ještě spoustu času, tak sbíhám k Bosporu a napojuju se na obvyklou trasu. Je z toho hezkých 26km ke snídani.

Čtvrtek (16km)

Po pár večerních pivech a online třídní schůzce, na kterou jsem se z hospody připojil se mi brzo vstávat nechce, takže pobíhání odkládám až na odpoledne. Během dne hledám nějaké zajímavé místo, kam by se dalo zaběhnout. Nakonec mi padne do oka rozlehlý les, do kterého bych se měl bez problémů dostat metrem. Zastávku mám kousek od hotelu. Mapy.cz mi našly asi 21 km trasu, tak se těším na objevování nových zákoutí Istanbulu. První kilometřík z metra klušu směrem k lesu. Musím přeběhnout dálnici, ale naštěstí potkávám podchod ještě před tím, než se rozhodnu zahrát přeskakovanou z pruhu do pruhu. Na druhé straně by měl začít les. Problém je, že les je za vysokým plotem zakončeným ostnatým drátem. Vypadá to na vojenský prostor. No nic, zkusím popoběhnout po dálnici, třeba je oplocená jen malá oblast. No, co byste řekli? Není. Po pěti kilometrech kolem plotu dobíhám k otevřené bráně, kterou opravuje stařík se svářečkou. Zkouším se ho zeptat, jestli se může dovnitř. Nerozumí anglicky. Po chvilce pantomimy se mi zdá, že chápu. Dovnitř můžu, ale ven se dostanu jen stejným vchodem. Nesměle vbíhám a opatrně se rozhlížím. Každých pár desítek metrů jsou na stromech rozmístěny kamery. Sem tam chatky nebo umělé překážky. Hlavou mi letí útržky nedávných zpráv "Izraelský pár ve vězení za focení prezidentského paláce". Tvářím se, že kolem krku žádnou brašnu s foťákem nemám a klušu do kopce. Po dvou km to otáčím a oddechnu si teprve až jsem z areálu venku.

Plán:

Realita:

Pátek (37km)

Dopoledne jsem strávil v kanceláři. Nic důležitého už se neřešilo a spousta kolegů cestovala domů. V poledne mi to nedalo, zaklapl jsem počítač, převlékl se na hotelu do přiléhavého úboru a vyrazil přívozem z Üsküdaru na evropský břeh Bosporu - do Karaköy. Hned po vystoupení z lodi si mě fotil nějaký mladík a nadšeně mi fotku ukazoval. Asi tam moc běžců v elasťákách nepotkává. To mi připomíná, že musím zmínit počasí. I když bylo v Istanbulu celý týden kolem 15°C, lidi často chodili v kabátech nebo zimních bundách. Mé triko s krátkým rukávem a krátké elasťáky tu byly jak pěst na oko.

Z Karaköy jsem klusal asi 30km kolem průlivu na sever. Přes Bospor vedou 3 mosty (bohužel ani jeden není otevřený pro pěší). Dva jižnější jsem podběhl a k severnímu jsem se přiblížil skoro na dosah. Cestou zpátky jsem chtěl využít hromadnou dopravu, ale diky trvající dopravní špičce jsem některé části ještě popobíhal. Nakonec mi do deníčku zacinkalo hezkých 37km.

Sobota (9+15km)

Vstávám brzo a plavím se zase na Evropský kontinent, procházím Velký bazar a Bazar koření a všechny přilehlé uličky na které natrefím. Osobní hlídač vzdálenosti mě chválí, že jsem za dopoledne nachodil 9km. Páč jsem obtěžkán igelitkama s tureckou kávou a jinými drobnostmi dávám si otočku na hotel. Vracím se v běžeckém a jdu si proběhnout Zlatý roh (Haliç). Jak říká Wikipedie - jde zaplavené říční údolí, které se na jihozápadě setkává s Bosporem a tvoří tak přírodní přístav, který po tisíce let nabízel ochranu řeckým, římským, byzantským, osmanským a jiným lodím. Ústí Zlatého rohu má zakřivený tvar (přirovnávaný v různých literárních zdrojích k šavli nebo rohu) a vlévá se do Bosporu přesně tam, kde se samotný Bospor vlévá do Marmarského moře.

Přírodní přístav mě nijak neuchvátil. Ale svezl jsem se tramvají a viděl jsem asi kilometr dlouhou frontu lidí - celých rodin. Netuším na co čekali - určitě to nebyly banány ani toaleťák. Tipuju to na nějaké zábavní centrum, nebo multiplex. Taky jsem viděl staré barabizny, lodní jeřáb nad mešitou a další ploty s ostnatými dráty. Takže zážitky jsou.

Neděle

Letim domů. Ve Vídni sněží. Doma taky. Jdu s dětma sáňkovat. Dneska neběhám.