úterý 9. července 2013

MUM (2) aneb po roce z Tišnova do Lomnice, zkratkou přes Bítýšku

Čtvrtá, Tišnovská etapa MUMu pro mě začala podobně jako minulý rok. Běželo se ve středu odpoledne a já jsem se s dalším běhajícím Red Hat kolegou Ondrou až v úterý dopoledne domluvil, že bychom ji tedy mohli jako zkusit. Jako fakt JO. Pro Ondru to měla být maratonská premiéra a já jsem si říkal, že když se nikam nebudeme hnát, můžu to vzít jako trénink na páteční a sobotní etapu. Tak jsme se přihlásili a začalo napjaté očekávání, jak to půjde. Ve středu jsme zůstali pracovat z domu, tak abychom mohli ve dvě hodiny skončit a vyrazit na náměstí na start.

S Ondrou sbíháme k Bítýšce
Ve tři nás odstartoval místostarosta Tišnova Radovan Klusák a stejně jako já minulý rok, tak se letos Ondra divil, proč že se běží přes město tak pomalu.

Nikam jsme se s Ondrou nehnali, prudší kopce jsme brali chůzí, za což bychom určitě dostali od pravých maratonců za uši, protože "takhle přece vypadnem z tempa", ale naše rychlost se při chůzi prakticky nelišila od těch co dupali v tom správném rytmu.

Cestu do Veverské Bítýšky jsme zvládli myslím úspěšně, a kdybychom ve stejném tempu pokračovali, asi bychom skončili s časem pod čtyři hodiny. Na Ondru bohužel po pětadvacátem kilometru přišla krize a bolesti břicha, takže jsme zvolnili a přibylo chodivých úseků. Ondra si tak na deseti kilometrech protrpěl jednu z nejtěžších částí tohoto maratonu - kopce Klucanina a Květnice (ano, jsme opět zpátky v Tišnově). Když se trať konečně v Lomničce srovnala a doběhli jsme do Šerkovic, kde byla poslední občerstvovačka, Ondra začal chytat druhý dech. Nevím nakolik k tomu přispěla má interpretace pochodových písní Okolo Hradce a Co jste hasiči, co jste dělali, ale Ondra znovu nasadil závodní tempo a do cíle jsme doběhli s hezkým časem 4:25:05. Na svůj zpěv jsem málem sbalil nějakou slečnu, která na cyklostezce venčila psíky, ale když jsem zanotoval "... hubičku nechce dát, potvora, ...", tak se zamračila, vyplázla na nás jazyk a šla si vít kopretinové věnečky.

Moje maličkost v cíli s Vikou
V cíli na nás už čekala Maruška s Viktorkou a Pepíkem. Vika se toužila přitulit ke zpocenému tatínkovi hned jak ho uviděla, takže jsem musel cílovou rovinku proběhnout s ní v náručí.

Ondra si sice po doběhnutí stěžoval, že takhle dlouhá trať není pro něho, ale já si myslím, že za rok by se mohl přihlásit alespoň na MiniMUM (tj. 3 etapy).

Použité náhledy fotek jsou z webového alba Dana Orálka.

Žádné komentáře:

Okomentovat