Přeskočit na hlavní obsah

MUM (2) aneb po roce z Tišnova do Lomnice, zkratkou přes Bítýšku

Čtvrtá, Tišnovská etapa MUMu pro mě začala podobně jako minulý rok. Běželo se ve středu odpoledne a já jsem se s dalším běhajícím Red Hat kolegou Ondrou až v úterý dopoledne domluvil, že bychom ji tedy mohli jako zkusit. Jako fakt JO. Pro Ondru to měla být maratonská premiéra a já jsem si říkal, že když se nikam nebudeme hnát, můžu to vzít jako trénink na páteční a sobotní etapu. Tak jsme se přihlásili a začalo napjaté očekávání, jak to půjde. Ve středu jsme zůstali pracovat z domu, tak abychom mohli ve dvě hodiny skončit a vyrazit na náměstí na start.

S Ondrou sbíháme k Bítýšce
Ve tři nás odstartoval místostarosta Tišnova Radovan Klusák a stejně jako já minulý rok, tak se letos Ondra divil, proč že se běží přes město tak pomalu.

Nikam jsme se s Ondrou nehnali, prudší kopce jsme brali chůzí, za což bychom určitě dostali od pravých maratonců za uši, protože "takhle přece vypadnem z tempa", ale naše rychlost se při chůzi prakticky nelišila od těch co dupali v tom správném rytmu.

Cestu do Veverské Bítýšky jsme zvládli myslím úspěšně, a kdybychom ve stejném tempu pokračovali, asi bychom skončili s časem pod čtyři hodiny. Na Ondru bohužel po pětadvacátem kilometru přišla krize a bolesti břicha, takže jsme zvolnili a přibylo chodivých úseků. Ondra si tak na deseti kilometrech protrpěl jednu z nejtěžších částí tohoto maratonu - kopce Klucanina a Květnice (ano, jsme opět zpátky v Tišnově). Když se trať konečně v Lomničce srovnala a doběhli jsme do Šerkovic, kde byla poslední občerstvovačka, Ondra začal chytat druhý dech. Nevím nakolik k tomu přispěla má interpretace pochodových písní Okolo Hradce a Co jste hasiči, co jste dělali, ale Ondra znovu nasadil závodní tempo a do cíle jsme doběhli s hezkým časem 4:25:05. Na svůj zpěv jsem málem sbalil nějakou slečnu, která na cyklostezce venčila psíky, ale když jsem zanotoval "... hubičku nechce dát, potvora, ...", tak se zamračila, vyplázla na nás jazyk a šla si vít kopretinové věnečky.

Moje maličkost v cíli s Vikou
V cíli na nás už čekala Maruška s Viktorkou a Pepíkem. Vika se toužila přitulit ke zpocenému tatínkovi hned jak ho uviděla, takže jsem musel cílovou rovinku proběhnout s ní v náručí.

Ondra si sice po doběhnutí stěžoval, že takhle dlouhá trať není pro něho, ale já si myslím, že za rok by se mohl přihlásit alespoň na MiniMUM (tj. 3 etapy).

Použité náhledy fotek jsou z webového alba Dana Orálka.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

MUM 2016 - druhé stříbro v MČR v etapovém ultramaratonu

Nadpis prozrazuje, že se mi dnes podařilo završit obhajobu loňské střibrné pozice na Moravském ultramaratonu. Zlatý bez problémů dokončil opět Dan Orálek a s bronzem nakonec nově odchází Ondra Strnad. Katka skončila pátá mezi ženami na MiniMUMu. Celkově se závodů zůčastnilo 216 lidí a všech 7 etap (301km) z toho doběhlo 49. Jistě se ptáte, jak to vypadalo na tratích po čtvrté etapě. V páté Olešnické se jde velká část po asfaltu a já jsem tuhle etapu zvolil jako regenerační. Nikam jsem se nehnal, ale i tak se mi dařilo držet se s Danem až do druhé občerstvovačky. Přiznávám, kdyby cestou nemusel odběhnout do keříčků, tak bych ho po první občerstvovačce už neviděl. Do cíle jsem doběhl druhý a na třetím místě byl se ztrátou minuty Ondra Strnad (od poslední OS do cíle byl o 4 minuty rychlejší než já). Cenami za umístění v Olešnické etapě byly dárkové balíčky se spoustou dobrot, takže velké díky tamnímu panu starostovi. Do další etapy z Bystřice nastoupil i Jirka Čípa a všem ukázal,

MUM 2017

Tak za sebou mám po roce další očistný rituál v podobě týdenního etapového ultramaratonu. Letos jsem žádný velký úspěch neslavil. Cítil jsem se jak na horské dráze a celkově jsem doběhl šestý. I když to je znatelné zhoršení oproti předchozím letům, stejně to považuju za úspěch. První etapu jsem v začátku přepálil, druhou jsem zabloudil, třetí mě nebavila, čtvrtou (Tišnovskou) jsem se nakopl a skončil bramborově čtvrtý, pátou jsem posledních 15km protrpěl, šestou a sedmou jsem se už jen kochal a užíval si pohyb. Prošel jsem letos během MUMu mentálním posunem a přepl jsem se ve druhé půlce do nezávodního módu, který jsem předtím obdivoval u starších účastníků. Není důležité, kdy jste v cíli, ale je důležité, že tam nakonec doběhnete. Nejde vám o bednu, ale o pohyb, lidi okolo, přírodu, scenérie. Jak už bývá na MUMu zvykem, vyhrál nesmrtelný démon Dan Orálek.

MUM aneb jak jsem předhonil démona

Loni jsem ti, drahý čtenáři mého neaktualizovaného deníčku, vyprávěl, jak jsem honil démona  při Tišnovské etapě Moravského ultramaratonu . Rok se s rokem sešel a vzpomínky na protrpěné kilometry zakryl svým šedým příkrovem (ne)milosrdný čas. A tak si na začátku června říkám, loni jsem zvládnul etapu, proč bych letos nezvládl tři? Tři už dají dohromady účast v soutěži MiniMUM. A slovo se stalo skutkem a já se přihlásil do této sebemrskačské zábavy. První "Lomnickou" etapu mám po včerejšku zdárně za sebou. Co zdárně? Výborně! Já ji totiž s výkonem 3:28:30 vyhrál a pokořil jsem i Brněnského Démona a mistra v ultramaratonech Dana Orálka. Vítězky první etapy (autor Dan Orálek) Teď se ale musím přiznat, jak se mi to (nezaslouženě) povedlo. Start na náměstí Lomnice proběhl zdárně, až na to že Standa Juránek (běžec a čerstvě jmenovaný čestný člen Asociace ultramaratonců, politik)  dojel autem až půl minuty po startu, tak jen vyskočil, běžel nám naproti a volal: "Já si