MUM aneb jak jsem předhonil démona

Loni jsem ti, drahý čtenáři mého neaktualizovaného deníčku, vyprávěl, jak jsem honil démona při Tišnovské etapě Moravského ultramaratonu. Rok se s rokem sešel a vzpomínky na protrpěné kilometry zakryl svým šedým příkrovem (ne)milosrdný čas. A tak si na začátku června říkám, loni jsem zvládnul etapu, proč bych letos nezvládl tři? Tři už dají dohromady účast v soutěži MiniMUM. A slovo se stalo skutkem a já se přihlásil do této sebemrskačské zábavy.

První "Lomnickou" etapu mám po včerejšku zdárně za sebou. Co zdárně? Výborně! Já ji totiž s výkonem 3:28:30 vyhrál a pokořil jsem i Brněnského Démona a mistra v ultramaratonech Dana Orálka.

Vítězky první etapy (autor Dan Orálek)

Teď se ale musím přiznat, jak se mi to (nezaslouženě) povedlo. Start na náměstí Lomnice proběhl zdárně, až na to že Standa Juránek (běžec a čerstvě jmenovaný čestný člen Asociace ultramaratonců, politik)  dojel autem až půl minuty po startu, tak jen vyskočil, běžel nám naproti a volal: "Já si musím ještě vyzvednout číslo." Za Lomnicí začalo stoupání na Veselí a Dan se skupinkou tří dalších elitních běžců se nám postupně vzdalovali. Na kraji Veselí jsem ultra-experty zahlédl naposledy. Kus za vsí trasa pokračovala přeběhem louky a tam se to stalo. Jak jsem se dozvěděl v cíli, elita zvolila chybný azimut a prodloužila si trasu o jistě pěkné, ale umístění-kazící tři kilometry. Já jsem doběhl doprostřed louky, zastavil jsem a volám na lidi za mnou "Kudy?", další běžci zastavují a volají jak ozvěnou "Kudy?  Kudy?". Kukání se tak ozývá ze všech stran, až se našel pamětník, který se na pokračování trasy upamatoval.

Zase jsme vyrazili dál, nikdo z nás netušil, že se nám elita svým riskantním úhybným manévrem dostala do týla. Já se snažil udržet si páté místo, což bylo náročné, protože až asi do pětadvacátého kilometru mi s minimálním odstupem dýchal na záda Ivan Šarlinger. Mezi Předklášteřím a Dolními Loučkami jsme si na úzké stezičce ve srázu užili akrobatické předbíhání dvou jezdců na koních - nevím kdo z nás byl víc překvapen, ale já osobně měl velice silný respekt ke koňským zadním nohám půl metru před sebou. Pátá a šestá občerstvovací stanice (na 30. a 38. km) mě překvapily, protože na páté nebylo nic k jídlu a pohárky s nápoji nebyly nalité a šestá právě přijížděla na místo, když jsem probíhal. Říkal jsem si, jak to asi zvládla elita, bez doplnění tekutin, po krutém stoupání za Doubravníkem. Pak už to šlo jen z kopce zpátky do Lomnice a hurá ke škole do cíle. V cíli se rozhlížím a hledám elitu. Nikde nikdo! Tak si říkám, že všichni jsou ještě ve sprše. Ptám se jaký mám cílový čas a konečně se dozvídám tu nečekanou zprávu, že přede mnou nikdo nedoběhl a jsem tudíž první.

Renča (autor Renča)

Mladá maminka s dětmi se mě ptá, jestli jsem nepotkal jejího manžela - závodníka v bílém tričku. Říkám, že netuším, ale že za mnou běží závodník bez trička, který měl něco bílého zastrčeného za pasem. Ano a už dobíhá, byl to on, Ivan Šarlinger - jako druhý udělal svým dětem obrovskou radost.  Škoda, že nepočkal na oficiální vyhlášení výsledků.

Od organizátorů zjišťuji, že elita na nás nabrala asi 20 minut zdržení už před první občerstvovačkou, ale zvládli ho stáhnout. Michal Kovář ze skupinky zbloudilců skončil na třetím místě. Čtvrtý doběhl Dan Orálek, který si dva kilometry před cílem ještě protrpěl křeče. Došlo mi, proč se na páté občerstvovačce tak divili, že mě vidí, a proč nebyli na neznámou tvář v ultra-m světě dostatečně nachystáni. :-)

Renča, kolegyně z Red Hatu - nadšená a vytrvalá vytrvalostní běžkyně, která si Lomnickou etapu také střihla, skončila mezi ženami čtvrtá. Bronz jí bohužel o pár minutek utekl, ale i tak je čas 4:52 v náročném terénu vynikající.