čtvrtek 11. července 2013

MUM (3) aneb jak jsem běžel s démonem

V pátek 5.7. bylo Cyrila a Metoděje, tudíž státní svátek, tudíž jsem nemusel přemýšlet nad tím, jak se po práci dostat do Bystřice nad Pernštejnem, kde byl start šesté etapy MUMu.

Dopoledne jsem si uvařil rýži s rozinkama a medem na oběd. Měl jsem trochu obavy, co to udělá s mým zažíváním, zatím jsem většinou před závodem obědval špagety. Ale rýže se osvědčila a dokonce chutnala nad očekávání. Dlouho jsem se rozhodoval, který boty si vzít. V úvahu připadaly buď relativně zachovalé Mizuna, které zvládly již dvě etapy, ale ze kterých už jsem měl puchýře na prstech, nebo velice staré Asicsy s prošlapanou podrážkou a rozedřenou výplní paty. Vybral jsem Asicsy, říkám jim závodní, zatím nikdy nezklamaly, ale naposled jsem v nich běžel Pražský půlmaraton na začátku dubna. Buď to v nich půjde, nebo už opravdu půjdou do popelnice (slibuju jim to už víc než rok).

O půl dvanácté jsem sednul v Tišnově na vlak a vyrazil jsem směr Bystřice. Všiml jsem si, že v Doubravníku do vlaku přistupuje nějaký klučina v triatlonském dresu a s krosovýma botama na nohách - asi kolega maratonec. A když jsem si byl odskočit, zaujalo mě u jednoho starého pána v košili a kalhotách, že má na nohách nové černé Asicsy. Že by další kolega? Když jsme vystoupili z vlaku, hned jsme si všichni tři padli do oka a šli jsme společně hledat náměstí, kde měl být start. Byla to trochu bojovka, protože v propozicích nebylo uvedeno, kde přesně bude prezentace. Naštěstí jmenovec Josef (kolega s košilí) běžel loni celý MUM tak si vzpomněl, že to asi bude v muzeu. Dozvěděli jsme se, že Josef letos běží jen dvě etapy a je po Sigrid Eichner druhý nejstarší běžec.

Start ve dvě
Když přijel plný autobus s běžci z Lomnice, začalo být v muzeu pořádně živo. A všichni honem převlíkat, na záchod (ach ty fronty) a koncentrovat se na start. Větší část startujících vyběhla ve dvě, ale já si bohužel musel ještě počkat (že prý, když poběžíme rychle, tak tam ještě nebudou občerstvovačky) - aspoň jsme se pak netlačili na záchodě.

Tři hodiny, start a už to jede. Do čela jde na chvilku elita MUMu - démon Dan a jeho stíhač Michal Kovář a k nim se připojujem já a Martin Both z MiniMUMu a taky nejmladší účastník - čerstvý osmnáctník František Koukal, který běží  jen tuto etapu. Chvilku jdem všichni celkem pomalu, nechcem utéct elitě. Až když Dan poznamenal něco o tom, že mu vždycky chvilku trvá než naskočí motor, Martin už nevydrží a vyráží napřed. Chvíli váhám, co dělat - chtěl jsem se v téhle (odpočaté) etapě co nejdýl držet Dana, ale pak zrychluji a říkám si, že mě stejně za chvilku předběhne. Spadlo na mě pár kapek, teda, víc než pár, pár jsou dva a kapek bylo asi pět. To byl veškerý déšť, který mě na MiniMUMu potkal. Nakonec jsme náš únik vydrželi asi čtyři kilometry, pak se trasa začala vlnit a byla z nás zase skupinka o pěti jedincích.

První občerstvovačka byla na kopci na 7.5km. Kopec naši skupinku roztrhal, první se hnal Dan, o kus dál já rozhodnut nenechat si ho utéct, a o další kus dál zbylí tři. Asi jsem zrychlil, protože jsem na občerstvovačce měl Dana jen pár metrů před sebou. Jenže ouha, Dan jen mávl na organizátory a běží dál, o sladké dobroty na stolcích a kelímky s nápoji ani pohledem nezavadil. Démon! Beztak, že to dělá jen proto, aby nás naštval. Já se vytočit nedám, zvlášť, když se můžu nacpat čokoládou, banánem a sušenkama a celý to utopit v pár kelímcích coca-coly.

Když už se do mě víc sladkostí nevejde, vyrážím za Danem. Pořád ho vidím před sebou a při sebězích se mu dokonce přibližuju. Super. Najednou Dan zabíhá do lesa. Že by zkratka? A jde do podřepu. Hmm, to zkratka nebude. Jsem před ním a říkám si, že taky využiju příležitosti a aspoň se vymočím, ještě pořád budu mít nějaký náskok. Jenže ono ne, Dan je zase tady, muselo mu to zabrat maximálně 20 vteřin. Démon! To by bylo super, kdybychom takové rychlosti dosáhli doma, když se před jedinou toaletou utvoří jen velice pomalu postupující fronta.

Až za třetí občerstvovačku pak běžíme spolu. Když začalo další táhlé stoupání, Dan letí kupředu a já nestíhám. V jednom místě vidím, že má asi křeče ve stehnech, ale nezastavuje a za pár sekund má zas plnou rychlost. Až do Nedvědice, kde je čtvrtý stolek s cukrovýma dobrotama, mám Dana na očích (občas), ale pak ho definitivně ztrácím.

Běžím sám kolem Svratky, na Doubravník, je to příjemný - rovinka, sem tam běžec ze skupiny, která startovala ve dvě. Za Černvírem přeběh kopečku, rád bych si užil chůze do kopce, ale už na mě někdo z dříve startujících volá "Makej, není tak daleko před tebou, třeba ho ještě doběhneš." A přece se neztrapnim. Tak dupu. A trpím.

Cílová rovinka. Je vidět díra v podrážce na mých závoďácích.
Doubravník. Občerstvovačka, kde na mě čeká moje láhev s domácí (Maruščinou) bezovkou. Pak ještě chvíli hezká rovinka po silnici až do Prudké. A silnice se zvedá a přes Běleč se vybíhá na Ochoz u Tišnova. Říkám si, jak je to příjemné a krátké oproti nedělní verzi terénem. Šestá cukro-nacpávárna v Ochozu. A teď už posledních pět-šest kilometrů - lesní cestou do Veselí a pak silniční seběh do Lomnice. Zrada! Nikdo mě nevaroval, že do Veselí to je ještě do kopce. Nadávám, naštvaně kopu do kamínků na cestě, hrozím pěstí směrem k Lomnici. Ještě že mám tu bezovku. Cukr.

Seběh z Veselí už je zadarmo. V cíli se dozvídám, že mám svůj nový maratonský rekord - 3:19:28. A Dan tam byl o šest minut dřív. Démon!

Použité náhledy fotek jsou z webového alba Dana Orálka.

Žádné komentáře:

Okomentovat