sobota 13. července 2013

MUM (4) aneb jak mi utekl Cimrman

Sobotní etapa MUMu (the poslední one), byla hned v několika ohledech speciální:
  • nebyla pojmenována podle místa startu, ale nesla jméno českého maratonce-vizionáře, vynálezce a génia Járy Cimrmana;
  • běžela se na dvě kola;
  • byla startována intervalově v rozmezí dvou a půl hodin (od nejpomalejších a nově příchozích v 9 hodin až po démona Dana v 11:35);
  • začínala stejně jako první etapa v Lomnici;
  • byla zařazena do běžeckého seriálu Okresní běžecké ligy (OBL) Blansko, takže na startu se ukázalo úctyhodných 72 maratonců;
  • když to srovnám s výletem na Kokořín, tady ty stánky s občerstvením byly hned čtyři v každém kole.
Celý týden jsem měl z této etapy největší strach - sice měla být nastoupaným převýšením pod průměrem MUMu (cca. 700m), ale mít pouze jednu noc na zregenerování z Bystřické etapy mi přišlo nemožný. A fakt hustý!

Štěstí se na mě usmálo v pátek večer, když jsem koukal na rozpis startů a zjistil jsem, že nestartuji v devět, ale až v jedenáct, takže jsem mohl spát o celé dvě hodiny dýl.

Ráno na startu jsem se potkal s Ivanem Šarlingerem, který měl s Jirkou Bezroukem běžet o 15 minut dřív než já. Byla to škoda, protože jsem si říkal, že půjdem spolu a můžem tak dát celou trať za slušný čas. Takhle nebyla šance, že bych ho dohnal, zvlášť když měl od středeční etapy volno.

Vzhůru k občerstvení
A už je tu jedenáct a já vybíhám s Ondrou Strnadem, běžíme spolu jen od školy k náměstí a já se pak trhám. V kopečku za Šerkovicema míjím kameramana České televize, takže nemůžu přejít do kroku, ale snažím se tvářit hrozně sportovně. O kousek dál už je první občerstvovačka, nechávám si tam láhev s bezovkou, že se bude v druhém kole do kopce hodit. A pak jedu půlku kola do kopce a druhou z kopce. První kolo šlo, takový normální půlmaraton. V Lomnici přes potok a jsem v druhém kole. Opět kopeček za Šerkovicema, dobíhám Ivana Ďurkovského, přecházím vedle něho do kroku a i když on pravidelně kluše, jsme stejně rychlí. Ivo se na mě otočí a říká "Neblbni, vypadneš z tempa." No nepraštili byste ho kaprem po hlavě? Tak jsem se zase rozběhl a za chvilku jsem znovu na první (teďka už páté) občerstvovačce. Tam mě jeden z organizátorů říká. "Co blbneš? Vždyť do toho kopce valíš rychlejc než Orálek." No nepraštili byste ho? Ať jdou všichni maratonci k šípku. Beru si bezovku, cpu do sebe rozinky a jdu si užít poslední stoupání. Sice poslední, ale táhne se deset kilometrů. Skoro nahoře už jen popocházím a když vidím stále běžící (a vzdalující se) děvčata přede mnou, chce se mi plakat. Konečně, změna sklonu a už jen klesáme. Prodlužuji krok a děvčata mám za chvilku daleko za sebou. Na poslední občerstvovačce běžce vítá trubadůr na posedu. Nejsem v mysliveckých dechových nástrojích a melodiích zběhlý, ale přišlo mi to jak vábení jelenů. No pořád lepší, když nás povzbuzujou trubkou, než kdyby si vzali do ruky brokovnici. Na druhou stranu, s brokovnicí za zády bych měl čas asi o něco lepší.

Zase v Lomnici, vyběhnout na náměstí a hurá do cíle u školy. Na mobilu vidím, že čas jsem měl snad pod tři a půl hodiny. Nemám nejmenší tušení, jak na tom jsou ostatní. Nikdo z později vybíhajících mě nepředběhl, takže MiniMUM by měl být v kapse.

Standa s pamětní Cyrilometodějskou medailí "Setkání kultur"
Pivo, polévka, sprcha, druhé pivo a čekání na dobíhající a oficiální vyhlášení výsledků MUMu. Stoupl jsem si na včelu, takže vysílám svou drahou polovičku, aby mi v kuchyni vyprosila kus cibule. Čekám, co noha udělá, býval jsem na včelí bodnutí alergickej. Naštěstí se žádná sloní noha nekoná.

Ceremoniál s vyhlášením výsledků měl být ve čtyři, ale asi proto, že nás na poslední etapě bylo fakt hafo, tak se to posunulo až na pátou. Mezitím se promítají fotky z celého MUMu. Pořád nevím, jak jsem v závěrečné etapě dopadl. Ale už je tu vyhlášení - třetí doběhl Ivan Šarlinger, o necelou minutu dříve já s časem 3:21:09 a o pouhé tři sekundy rychleji Roman Chlup, který běžel jen tuto etapu. Zatrolená OBL. No nenaštvalo by vás to? Dan si odnesl bramborovou - skončil jedenáct sekund za Ivanem. Takže já nemám proč být naštvaný. Ivan už potřetí na vyhlášení chyběl - spěchal si s rodinou užívat dovolené.

Další je vyhlášení MiniMUMu. A mám ho v kapse! Další dva stupínky patří Martinu Bothovi a Jaroslavu Kubenovi. Ženský MiniMUM bez problémů vyhrála Alena Žákovská, která už má zkušenosti i s plným MUMem.

Standa, Roman, já a Viktorka
Pořadí v MUMu dopadlo dle očekávání. Démon Dan Orálek zlatý. Stříbro jde Michalu Kovářovi, který si jistě do dalšího ročníku bude pamatovat, že nemá pít vodu z kdejakého lesního potůčku, předejde tak střevním obtížím v dalších etapách. Bronz má Milan Adamec, mistr na rovinné ultramaratony, který se vyjádřil, že tohle už zažít nechce. Jedna etapa je prý na vyzkoušení kopečků až dost.

Pokračuje shrnutí MUMu Jirkou Bezroukem (běhající organizátor), poděkování organizátorům, poděkování zapojeným obcím, zvláště pak Lomnici a zvláště pak základní škole v Lomnici. Poděkování kraji a zvláště pak náměstkovi hejtmana, běžci Standovi Juránkovi. Bez podpory kraje by asi MUM nebyl tak úžasný.

A po asi hodinovém ceremoniálu přichází na řadu raut. Oči mlsně přejíždí po plných mísách, ale protože jsem už před hodnou chvílí poslal Marušku naložit drobotinu do auta, tak sahám jen po řízku, jdu se v rychlosti rozloučit s Jirkou Bezroukem a už utíkám za rodinou.

A teď už mi nezbývá nic jiného, než se k proneseným poděkováním připojit. Organizátoři byli skvělí, atmosféra úžasná, nohy bolely, paní kuchařky se v cíli vždy předvedly a vytasily s nějakou dobrotou. Počasí bylo maximálně vlídné. Díky všem a snad se za rok zase sejdeme.

ČT reportáže z MUMu:

Použité náhledy fotek jsou z webových alb Dana Orálka a Jirky Bezrouka.

Žádné komentáře:

Okomentovat