Přeskočit na hlavní obsah

Kdo jsme a čím se zdáme být?

Na našem oranžovém (čez, Čez, ČEZ) dětském hřišti si člověk občas vyslechne hezké perly. V teplém, pozdně jarním nadcházejícím večeru seděli vedle sebe na houpačkách chlapec s dívkou, mohlo jim být kolem 13 let.
Chlapec se ptá:

Tvůj taťka je cikán? (že by byl chlapec rasista?)
Jo, je. (bez rozpaků, ale i bez urážlivé vyzývavosti)
Takže ty si taky cikánka? (jakže ta dědičnost funguje?)
Nee, já jsem míšenka. (a máme jasno)
Jakto? (chlapec očividně ještě jasno nemá) Co je tvoje mamka? (zahradní konvička? čeština rulez)
Mamka je bílá. (Anděl.)
Aha. (už mu taky svítá)

Rozhovor mě zaujal a byl jsem zvědav, jak bude pokračovat. Chvíli bylo ticho, obě postavy se v podvečerním šeru, zabrány do vlastních myšlenek, pomalu pohupovaly sem a tam.
Pak chlapec opět začal rozhovor.

Už máš nějakýho kluka? (ten to bere zhurta, reflexivně jsem ochranitelsky ovinul ruku kolem Viky uvázané v šátku)
Chodila jsem s Vaškem, ale miluju Honzu. (ach ty první lásky... tedy, doufejme, že první) A co ty?
Já miluju Michala. (Jakže??? On miluje Michala?) A Honza se mi taky líbí. Ale ještě jsem s nikým nechodila.

A mám to! Jo, přesně to, máslo na hlavě. On ten zvědavý hoch je vlastně něžná, stydlivá dívka, ale jak jsem to měl u všech plantážníků pod tou dark-angel kšiltovkou a maskáčovou uniformou poznat? Je čas sbalit svých pět fidlátek a pár neposedných dětí a vyrazit domů na večeři. Už se těším až zas půjdu na hřiště.

Komentáře