Já jsem si za uplynulý měsíc užil spoustu radosti s cestováním. Pozdní dovolená v Itálii se vyvedla nad očekávání dobře, a i když nás hned při příjezdu překvapilo krupobití a rybářský teploměr to tentokrát s teplotami moc nepřeháněl, voda stála za to a děckám se tam moc líbilo. Občas k nám do apartmánu zašli synovci hrát na počítači tankovou střílečku (BTanks) a malý Tomík to vždycky uvedl slovy: „Strejdó, pusť mi kombajny“.
Opět se ve Vídni běžel Business Run, tentokrát se mělo účastnit 17 tisíc přihlášených – celkem hustý. Po pravdě, v cíli jich bylo s čipem změřeno jen 14.858, ale i tak je to hustý. I když jsem si na trati (4,2km) vylepšil svůj čas z předchozích let, stejně jsem skončil až na (krásném!!) 209. místě. V rámci tříčlenných družstev v dané (smíšené) kategorii jsme se ale s kolegy umístili hezky – na 13. místě.
Na přelomu září a října přecházela naše část firmy pod jinou společnost v rámci mateřského koncernu, takže jsem přestal kopat za ANF a teď dělám pangejty pro SIS. Třípísmenní zaměstnavatelé jsou asi mým osudem.
Ani my jsme ovšem o zábavu u druhého jezu nepřišli. Ono i přehazování desítek lodí do plavební komory vlevo od Střeleckého ostrova, zrovna když je tam celkem hustej provoz velkých parníků, stálo za to. Výprava mexičanů na jednom parníku si ty promáčené, zimou zmodralé postavičky s pádlama v ruce nadšeně fotila a stále se ozývalo „Smile, please!“ - jen se divím, že po nich jedinci, kteří chvilku předtím absolvovali nedobrovolnou koupel na Šítkovském jezu nezačali házet pádla a prázdné láhve od rumu. A to mi připomnělo, že stárnu a paměť slouží čím dál hůře, zapomněl jsem totiž do lodi nabalit jednu z nejdůležitějších věcí – láhev s plachetnicí. Nu což, aspoň že na termosku s čajem jsem si vzpomněl.
Komentáře
Okomentovat