Začal podzim, mladí srnci za naší hájovnou štěkají ostošest a i Kája se Zdeňou museli oprášit bundičky, když odpoledne vyrazili válet sudy k průseku.
Já jsem si za uplynulý měsíc užil spoustu radosti s cestováním. Pozdní dovolená v Itálii se vyvedla nad očekávání dobře, a i když nás hned při příjezdu překvapilo krupobití a rybářský teploměr to tentokrát s teplotami moc nepřeháněl, voda stála za to a děckám se tam moc líbilo. Občas k nám do apartmánu zašli synovci hrát na počítači tankovou střílečku (BTanks) a malý Tomík to vždycky uvedl slovy: „Strejdó, pusť mi kombajny“.
Opět se ve Vídni běžel Business Run, tentokrát se mělo účastnit 17 tisíc přihlášených – celkem hustý. Po pravdě, v cíli jich bylo s čipem změřeno jen 14.858, ale i tak je to hustý. I když jsem si na trati (4,2km) vylepšil svůj čas z předchozích let, stejně jsem skončil až na (krásném!!) 209. místě. V rámci tříčlenných družstev v dané (smíšené) kategorii jsme se ale s kolegy umístili hezky – na 13. místě.
Na přelomu září a října přecházela naše část firmy pod jinou společnost v rámci mateřského koncernu, takže jsem přestal kopat za ANF a teď dělám pangejty pro SIS. Třípísmenní zaměstnavatelé jsou asi mým osudem.
Na svatého Václava si vzal Jiříček dovolenou (na Slovensku kdovíproč Václava neslaví) a společně jsme vyrazili do Prahy na Vltavu. Vodní skauti pořádali akci s názvem Napříč Prahou přes tři jezy a byla možnost volného splutí i pro nezávodící lodě. Takže jsem vzal na záda Pálavu, Jiříček vzal barel a pytel s bezpečnostním vybavením a už to jelo. Bohužel jsme si namísto tří užili jezy pouze dva. Prostřední – staroměstský – nám policie zavřela takříkajíc před nosem. Asi věděla proč. Nějaký skautík se tam po vyklopení zachytil nohou za larsen, prý mu z vody koukaly jen ruce a záchranáři měli co dělat, aby ho včas vytáhli – odnesl to jen s pochroumanou nohou. Proud byl ten den opravdu kvalitní - 250 kubíků za sekundu oproti průměrnému ročnímu průtoku pod 150 m3/s udělalo svoje.
Ani my jsme ovšem o zábavu u druhého jezu nepřišli. Ono i přehazování desítek lodí do plavební komory vlevo od Střeleckého ostrova, zrovna když je tam celkem hustej provoz velkých parníků, stálo za to. Výprava mexičanů na jednom parníku si ty promáčené, zimou zmodralé postavičky s pádlama v ruce nadšeně fotila a stále se ozývalo „Smile, please!“ - jen se divím, že po nich jedinci, kteří chvilku předtím absolvovali nedobrovolnou koupel na Šítkovském jezu nezačali házet pádla a prázdné láhve od rumu. A to mi připomnělo, že stárnu a paměť slouží čím dál hůře, zapomněl jsem totiž do lodi nabalit jednu z nejdůležitějších věcí – láhev s plachetnicí. Nu což, aspoň že na termosku s čajem jsem si vzpomněl.
Abychom si sváteční Prahu užili se vším všudy, vyrazili jsme ze Štvanice (kde byl cíl) rovnou na Letnou na den otevřených dveří v tunelovém komplexu Blanka. Zaměstnanci Metrostavu trochu kroutili hlavou, když nás viděli s lodí na zádech a se záchranýma vestama v ruce, ale protože sami po třech (přiznaných) propadech dobře ví co je to bez pečnost, tak se zdrželi uštěpačných poznámek.
Já jsem si za uplynulý měsíc užil spoustu radosti s cestováním. Pozdní dovolená v Itálii se vyvedla nad očekávání dobře, a i když nás hned při příjezdu překvapilo krupobití a rybářský teploměr to tentokrát s teplotami moc nepřeháněl, voda stála za to a děckám se tam moc líbilo. Občas k nám do apartmánu zašli synovci hrát na počítači tankovou střílečku (BTanks) a malý Tomík to vždycky uvedl slovy: „Strejdó, pusť mi kombajny“.
Opět se ve Vídni běžel Business Run, tentokrát se mělo účastnit 17 tisíc přihlášených – celkem hustý. Po pravdě, v cíli jich bylo s čipem změřeno jen 14.858, ale i tak je to hustý. I když jsem si na trati (4,2km) vylepšil svůj čas z předchozích let, stejně jsem skončil až na (krásném!!) 209. místě. V rámci tříčlenných družstev v dané (smíšené) kategorii jsme se ale s kolegy umístili hezky – na 13. místě.
Na přelomu září a října přecházela naše část firmy pod jinou společnost v rámci mateřského koncernu, takže jsem přestal kopat za ANF a teď dělám pangejty pro SIS. Třípísmenní zaměstnavatelé jsou asi mým osudem.
Na svatého Václava si vzal Jiříček dovolenou (na Slovensku kdovíproč Václava neslaví) a společně jsme vyrazili do Prahy na Vltavu. Vodní skauti pořádali akci s názvem Napříč Prahou přes tři jezy a byla možnost volného splutí i pro nezávodící lodě. Takže jsem vzal na záda Pálavu, Jiříček vzal barel a pytel s bezpečnostním vybavením a už to jelo. Bohužel jsme si namísto tří užili jezy pouze dva. Prostřední – staroměstský – nám policie zavřela takříkajíc před nosem. Asi věděla proč. Nějaký skautík se tam po vyklopení zachytil nohou za larsen, prý mu z vody koukaly jen ruce a záchranáři měli co dělat, aby ho včas vytáhli – odnesl to jen s pochroumanou nohou. Proud byl ten den opravdu kvalitní - 250 kubíků za sekundu oproti průměrnému ročnímu průtoku pod 150 m3/s udělalo svoje.
Ani my jsme ovšem o zábavu u druhého jezu nepřišli. Ono i přehazování desítek lodí do plavební komory vlevo od Střeleckého ostrova, zrovna když je tam celkem hustej provoz velkých parníků, stálo za to. Výprava mexičanů na jednom parníku si ty promáčené, zimou zmodralé postavičky s pádlama v ruce nadšeně fotila a stále se ozývalo „Smile, please!“ - jen se divím, že po nich jedinci, kteří chvilku předtím absolvovali nedobrovolnou koupel na Šítkovském jezu nezačali házet pádla a prázdné láhve od rumu. A to mi připomnělo, že stárnu a paměť slouží čím dál hůře, zapomněl jsem totiž do lodi nabalit jednu z nejdůležitějších věcí – láhev s plachetnicí. Nu což, aspoň že na termosku s čajem jsem si vzpomněl.
Abychom si sváteční Prahu užili se vším všudy, vyrazili jsme ze Štvanice (kde byl cíl) rovnou na Letnou na den otevřených dveří v tunelovém komplexu Blanka. Zaměstnanci Metrostavu trochu kroutili hlavou, když nás viděli s lodí na zádech a se záchranýma vestama v ruce, ale protože sami po třech (přiznaných) propadech dobře ví co je to bez pečnost, tak se zdrželi uštěpačných poznámek.
Komentáře
Okomentovat