Přeskočit na hlavní obsah

Čerstvé kilometry do mého růžového důvěrníčku

Začal podzim, mladí srnci za naší hájovnou štěkají ostošest a i Kája se Zdeňou museli oprášit bundičky, když odpoledne vyrazili válet sudy k průseku.

Já jsem si za uplynulý měsíc užil spoustu radosti s cestováním. Pozdní dovolená v Itálii se vyvedla nad očekávání dobře, a i když nás hned při příjezdu překvapilo krupobití a rybářský teploměr to tentokrát s teplotami moc nepřeháněl, voda stála za to a děckám se tam moc líbilo. Občas k nám do apartmánu zašli synovci hrát na počítači tankovou střílečku (BTanks) a malý Tomík to vždycky uvedl slovy: „Strejdó, pusť mi kombajny“.

Opět se ve Vídni běžel Business Run, tentokrát se mělo účastnit 17 tisíc přihlášených – celkem hustý. Po pravdě, v cíli jich bylo s čipem změřeno jen 14.858, ale i tak je to hustý. I když jsem si na trati (4,2km) vylepšil svůj čas z předchozích let, stejně jsem skončil až na (krásném!!) 209. místě. V rámci tříčlenných družstev v dané (smíšené) kategorii jsme se ale s kolegy umístili hezky – na 13. místě.

Na přelomu září a října přecházela naše část firmy pod jinou společnost v rámci mateřského koncernu, takže jsem přestal kopat za ANF a teď dělám pangejty pro SIS. Třípísmenní zaměstnavatelé jsou asi mým osudem.

Na svatého Václava si vzal Jiříček dovolenou (na Slovensku kdovíproč Václava neslaví) a společně jsme vyrazili do Prahy na Vltavu. Vodní skauti pořádali akci s názvem Napříč Prahou přes tři jezy a byla možnost volného splutí i pro nezávodící lodě. Takže jsem vzal na záda Pálavu, Jiříček vzal barel a pytel s bezpečnostním vybavením a už to jelo. Bohužel jsme si namísto tří užili jezy pouze dva. Prostřední – staroměstský – nám policie zavřela takříkajíc před nosem. Asi věděla proč. Nějaký skautík se tam po vyklopení zachytil nohou za larsen, prý mu z vody koukaly jen ruce a záchranáři měli co dělat, aby ho včas vytáhli – odnesl to jen s pochroumanou nohou. Proud byl ten den opravdu kvalitní - 250 kubíků za sekundu oproti průměrnému ročnímu průtoku pod 150 m3/s udělalo svoje.
Ani my jsme ovšem o zábavu u druhého jezu nepřišli. Ono i přehazování desítek lodí do plavební komory vlevo od Střeleckého ostrova, zrovna když je tam celkem hustej provoz velkých parníků, stálo za to. Výprava mexičanů na jednom parníku si ty promáčené, zimou zmodralé postavičky s pádlama v ruce nadšeně fotila a stále se ozývalo „Smile, please!“ - jen se divím, že po nich jedinci, kteří chvilku předtím absolvovali nedobrovolnou koupel na Šítkovském jezu nezačali házet pádla a prázdné láhve od rumu. A to mi připomnělo, že stárnu a paměť slouží čím dál hůře, zapomněl jsem totiž do lodi nabalit jednu z nejdůležitějších věcí – láhev s plachetnicí. Nu což, aspoň že na termosku s čajem jsem si vzpomněl.

Abychom si sváteční Prahu užili se vším všudy, vyrazili jsme ze Štvanice (kde byl cíl) rovnou na Letnou na den otevřených dveří v tunelovém komplexu Blanka. Zaměstnanci Metrostavu trochu kroutili hlavou, když nás viděli s lodí na zádech a se záchranýma vestama v ruce, ale protože sami po třech (přiznaných) propadech dobře ví co je to bez pečnost, tak se zdrželi uštěpačných poznámek.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

MUM 2016 - druhé stříbro v MČR v etapovém ultramaratonu

Nadpis prozrazuje, že se mi dnes podařilo završit obhajobu loňské střibrné pozice na Moravském ultramaratonu. Zlatý bez problémů dokončil opět Dan Orálek a s bronzem nakonec nově odchází Ondra Strnad. Katka skončila pátá mezi ženami na MiniMUMu. Celkově se závodů zůčastnilo 216 lidí a všech 7 etap (301km) z toho doběhlo 49. Jistě se ptáte, jak to vypadalo na tratích po čtvrté etapě. V páté Olešnické se jde velká část po asfaltu a já jsem tuhle etapu zvolil jako regenerační. Nikam jsem se nehnal, ale i tak se mi dařilo držet se s Danem až do druhé občerstvovačky. Přiznávám, kdyby cestou nemusel odběhnout do keříčků, tak bych ho po první občerstvovačce už neviděl. Do cíle jsem doběhl druhý a na třetím místě byl se ztrátou minuty Ondra Strnad (od poslední OS do cíle byl o 4 minuty rychlejší než já). Cenami za umístění v Olešnické etapě byly dárkové balíčky se spoustou dobrot, takže velké díky tamnímu panu starostovi. Do další etapy z Bystřice nastoupil i Jirka Čípa a všem ukázal,

MUM 2017

Tak za sebou mám po roce další očistný rituál v podobě týdenního etapového ultramaratonu. Letos jsem žádný velký úspěch neslavil. Cítil jsem se jak na horské dráze a celkově jsem doběhl šestý. I když to je znatelné zhoršení oproti předchozím letům, stejně to považuju za úspěch. První etapu jsem v začátku přepálil, druhou jsem zabloudil, třetí mě nebavila, čtvrtou (Tišnovskou) jsem se nakopl a skončil bramborově čtvrtý, pátou jsem posledních 15km protrpěl, šestou a sedmou jsem se už jen kochal a užíval si pohyb. Prošel jsem letos během MUMu mentálním posunem a přepl jsem se ve druhé půlce do nezávodního módu, který jsem předtím obdivoval u starších účastníků. Není důležité, kdy jste v cíli, ale je důležité, že tam nakonec doběhnete. Nejde vám o bednu, ale o pohyb, lidi okolo, přírodu, scenérie. Jak už bývá na MUMu zvykem, vyhrál nesmrtelný démon Dan Orálek.

MUM aneb jak jsem předhonil démona

Loni jsem ti, drahý čtenáři mého neaktualizovaného deníčku, vyprávěl, jak jsem honil démona  při Tišnovské etapě Moravského ultramaratonu . Rok se s rokem sešel a vzpomínky na protrpěné kilometry zakryl svým šedým příkrovem (ne)milosrdný čas. A tak si na začátku června říkám, loni jsem zvládnul etapu, proč bych letos nezvládl tři? Tři už dají dohromady účast v soutěži MiniMUM. A slovo se stalo skutkem a já se přihlásil do této sebemrskačské zábavy. První "Lomnickou" etapu mám po včerejšku zdárně za sebou. Co zdárně? Výborně! Já ji totiž s výkonem 3:28:30 vyhrál a pokořil jsem i Brněnského Démona a mistra v ultramaratonech Dana Orálka. Vítězky první etapy (autor Dan Orálek) Teď se ale musím přiznat, jak se mi to (nezaslouženě) povedlo. Start na náměstí Lomnice proběhl zdárně, až na to že Standa Juránek (běžec a čerstvě jmenovaný čestný člen Asociace ultramaratonců, politik)  dojel autem až půl minuty po startu, tak jen vyskočil, běžel nám naproti a volal: "Já si