Přeskočit na hlavní obsah

Polámal se mraveneček

Donesli jsme si ze školky na víkend mravenečka Honzíka - víte, naše třída se jmenuje Mravenečci. Paní učitelka říkala, že si s ním určitě užijeme spoustu legrace, a pak o tom můžem napsat Honzíkovi do deníčku. No, užili jsme si, to je pravda. Jen ti dospěláci nikdy neřeknou v čem je háček.

Už když jsem Honzíka posadil do auta s tím, že pojedem k babičce do Heřmanic a budem tam trochu pracovat, tak se ošklíbal a říkal, že on teda pracovat neplánuje. U babičky s dědou jsem se chopil lopaty a přesíval hlínu, Honzík jen ohrnoval nosík a pokukoval, kam by se před prací schoval.

Našel si pěkné místečko v bedně na zahrádce, kde Klárka pomáhala dědovi s mrkví. Na sluníčku mu bylo dobře, ale děda bednu potřeboval na mrkev a tak se Honzík před prací zase vytratil, tentokrát za Vikou a počítal beránky na obloze.

Když se z počítání znavený Honzík na trávníku prospal, byl zrovna čas k jídlu, a protože bylo v Heřmanicích posvícení, babička upekla kačenu.

Honzík dostal plný talíř a hned se začal cpát, jako by půl roku nejedl a potom...

Potom se ještě potají pustil do vína, které tam měl děda nachystané! Víno samozřejmě mravenečci, stejně jako děti, nemohou. Přišel jsem na to bohužel pozdě, takže jsem ho našel - člověk by řekl pod stolem, ale když se jedná o mravenečka, tak na stole.

Odnesl jsem ho do dřevěné postýlky s měkoučkou matrací, přikryl ho krásnou květovanou peřinkou nedávno vypranou v Pervollu a nechal ho pravidelně oddechujícího procházet říší snů. Když už jsme se sami nachystali na spaní, uslyšeli jsme nějaký křik. Mraveneček si v brekotu stěžoval, že ho moc bolí hlava a bříško.

Naštěstí je děda veterinář, tak jsme hned mravenečka zanesli do ordinace a vyšetřili. Děda mu vypumpoval žaludek, předepsal Paralen na bolest hlavy a řekl, že musí hodně pít - čistou vodu.

Po víkendu jsme s Honzíkem ještě byli u pana zubaře a Honzík, protože chtěl asi odčinit svou předchozí lenost, tak mě i Klárku držel při kontrole za ruku. Naštěstí pan doktor žádný kaz nenašel, takže jsme si od něho odnesli jen dětské prstýnky.

Pár dalších Honzíkových fotek najdete ve fotogalerii.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

MUM 2016 - druhé stříbro v MČR v etapovém ultramaratonu

Nadpis prozrazuje, že se mi dnes podařilo završit obhajobu loňské střibrné pozice na Moravském ultramaratonu. Zlatý bez problémů dokončil opět Dan Orálek a s bronzem nakonec nově odchází Ondra Strnad. Katka skončila pátá mezi ženami na MiniMUMu. Celkově se závodů zůčastnilo 216 lidí a všech 7 etap (301km) z toho doběhlo 49. Jistě se ptáte, jak to vypadalo na tratích po čtvrté etapě. V páté Olešnické se jde velká část po asfaltu a já jsem tuhle etapu zvolil jako regenerační. Nikam jsem se nehnal, ale i tak se mi dařilo držet se s Danem až do druhé občerstvovačky. Přiznávám, kdyby cestou nemusel odběhnout do keříčků, tak bych ho po první občerstvovačce už neviděl. Do cíle jsem doběhl druhý a na třetím místě byl se ztrátou minuty Ondra Strnad (od poslední OS do cíle byl o 4 minuty rychlejší než já). Cenami za umístění v Olešnické etapě byly dárkové balíčky se spoustou dobrot, takže velké díky tamnímu panu starostovi. Do další etapy z Bystřice nastoupil i Jirka Čípa a všem ukázal,

MUM 2017

Tak za sebou mám po roce další očistný rituál v podobě týdenního etapového ultramaratonu. Letos jsem žádný velký úspěch neslavil. Cítil jsem se jak na horské dráze a celkově jsem doběhl šestý. I když to je znatelné zhoršení oproti předchozím letům, stejně to považuju za úspěch. První etapu jsem v začátku přepálil, druhou jsem zabloudil, třetí mě nebavila, čtvrtou (Tišnovskou) jsem se nakopl a skončil bramborově čtvrtý, pátou jsem posledních 15km protrpěl, šestou a sedmou jsem se už jen kochal a užíval si pohyb. Prošel jsem letos během MUMu mentálním posunem a přepl jsem se ve druhé půlce do nezávodního módu, který jsem předtím obdivoval u starších účastníků. Není důležité, kdy jste v cíli, ale je důležité, že tam nakonec doběhnete. Nejde vám o bednu, ale o pohyb, lidi okolo, přírodu, scenérie. Jak už bývá na MUMu zvykem, vyhrál nesmrtelný démon Dan Orálek.

MUM aneb jak jsem předhonil démona

Loni jsem ti, drahý čtenáři mého neaktualizovaného deníčku, vyprávěl, jak jsem honil démona  při Tišnovské etapě Moravského ultramaratonu . Rok se s rokem sešel a vzpomínky na protrpěné kilometry zakryl svým šedým příkrovem (ne)milosrdný čas. A tak si na začátku června říkám, loni jsem zvládnul etapu, proč bych letos nezvládl tři? Tři už dají dohromady účast v soutěži MiniMUM. A slovo se stalo skutkem a já se přihlásil do této sebemrskačské zábavy. První "Lomnickou" etapu mám po včerejšku zdárně za sebou. Co zdárně? Výborně! Já ji totiž s výkonem 3:28:30 vyhrál a pokořil jsem i Brněnského Démona a mistra v ultramaratonech Dana Orálka. Vítězky první etapy (autor Dan Orálek) Teď se ale musím přiznat, jak se mi to (nezaslouženě) povedlo. Start na náměstí Lomnice proběhl zdárně, až na to že Standa Juránek (běžec a čerstvě jmenovaný čestný člen Asociace ultramaratonců, politik)  dojel autem až půl minuty po startu, tak jen vyskočil, běžel nám naproti a volal: "Já si