Ironická zamyšlení a kousavá fakta

Sobotní etapa MUMu (the poslední one), byla hned v několika ohledech speciální: nebyla pojmenována podle místa startu, ale nesla jméno českého maratonce-vizionáře, vynálezce a génia Járy Cimrmana; běžela se na dvě kola; byla startována intervalově v rozmezí dvou a půl hodin (od nejpomalejších a nově příchozích v 9 hodin až po démona Dana v 11:35); začínala stejně jako první etapa v Lomnici; byla zařazena do běžeckého seriálu Okresní běžecké ligy (OBL) Blansko, takže na startu se ukázalo úctyhodných 72 maratonců; když to srovnám s výletem na Kokořín, tady ty stánky s občerstvením byly hned čtyři v každém kole. Celý týden jsem měl z této etapy největší strach - sice měla být nastoupaným převýšením pod průměrem MUMu (cca. 700m), ale mít pouze jednu noc na zregenerování z Bystřické etapy mi přišlo nemožný. A fakt hustý! Štěstí se na mě usmálo v pátek večer, když jsem koukal na rozpis startů a zjistil jsem, že nestartuji v devět, ale až v jedenáct, takže jsem mohl spát o celé dvě

V pátek 5.7. bylo Cyrila a Metoděje, tudíž státní svátek, tudíž jsem nemusel přemýšlet nad tím, jak se po práci dostat do Bystřice nad Pernštejnem, kde byl start šesté etapy MUMu. Dopoledne jsem si uvařil rýži s rozinkama a medem na oběd. Měl jsem trochu obavy, co to udělá s mým zažíváním, zatím jsem většinou před závodem obědval špagety. Ale rýže se osvědčila a dokonce chutnala nad očekávání. Dlouho jsem se rozhodoval, který boty si vzít. V úvahu připadaly buď relativně zachovalé Mizuna, které zvládly již dvě etapy, ale ze kterých už jsem měl puchýře na prstech, nebo velice staré Asicsy s prošlapanou podrážkou a rozedřenou výplní paty. Vybral jsem Asicsy, říkám jim závodní, zatím nikdy nezklamaly, ale naposled jsem v nich běžel Pražský půlmaraton na začátku dubna. Buď to v nich půjde, nebo už opravdu půjdou do popelnice (slibuju jim to už víc než rok). O půl dvanácté jsem sednul v Tišnově na vlak a vyrazil jsem směr Bystřice. Všiml jsem si, že v Doubravníku do vlaku přistupuje něj

Čtvrtá, Tišnovská etapa MUMu pro mě začala podobně jako minulý rok. Běželo se ve středu odpoledne a já jsem se s dalším běhajícím Red Hat kolegou Ondrou až v úterý dopoledne domluvil, že bychom ji tedy mohli jako zkusit. Jako fakt JO. Pro Ondru to měla být maratonská premiéra a já jsem si říkal, že když se nikam nebudeme hnát, můžu to vzít jako trénink na páteční a sobotní etapu. Tak jsme se přihlásili a začalo napjaté očekávání, jak to půjde. Ve středu jsme zůstali pracovat z domu, tak abychom mohli ve dvě hodiny skončit a vyrazit na náměstí na start. S  Ondrou s bíháme k Bítýšce Ve tři nás odstartoval místostarosta Tišnova Radovan Klusák a stejně jako já minulý rok, tak se letos Ondra divil, proč že se běží přes město tak pomalu. Nikam jsme se s Ondrou nehnali, prudší kopce jsme brali chůzí, za což bychom určitě dostali od pravých maratonců za uši, protože "takhle přece vypadnem z tempa", ale naše rychlost se při chůzi prakticky nelišila od těch co dupali v tom spr

Loni jsem ti, drahý čtenáři mého neaktualizovaného deníčku, vyprávěl, jak jsem honil démona  při Tišnovské etapě Moravského ultramaratonu . Rok se s rokem sešel a vzpomínky na protrpěné kilometry zakryl svým šedým příkrovem (ne)milosrdný čas. A tak si na začátku června říkám, loni jsem zvládnul etapu, proč bych letos nezvládl tři? Tři už dají dohromady účast v soutěži MiniMUM. A slovo se stalo skutkem a já se přihlásil do této sebemrskačské zábavy. První "Lomnickou" etapu mám po včerejšku zdárně za sebou. Co zdárně? Výborně! Já ji totiž s výkonem 3:28:30 vyhrál a pokořil jsem i Brněnského Démona a mistra v ultramaratonech Dana Orálka. Vítězky první etapy (autor Dan Orálek) Teď se ale musím přiznat, jak se mi to (nezaslouženě) povedlo. Start na náměstí Lomnice proběhl zdárně, až na to že Standa Juránek (běžec a čerstvě jmenovaný čestný člen Asociace ultramaratonců, politik)  dojel autem až půl minuty po startu, tak jen vyskočil, běžel nám naproti a volal: "Já si