Ironická zamyšlení a kousavá fakta

Prý "Lepší život pro obyčejné lidi". Ale co my – neobyčejní, ba dokonce výjimeční jedinci? My, kteří nepocházíme ze sériové výrobny, my pořízení v potu tváře (a možná i troše slasti) našich rodičů? My, jenž dokážeme sami přemýšlet a sami jednat – prostě my všichni s právem volit, my s našimi vlastními krásnými i zavrženíhodnými úchylkami? My odlišní od průměrného „obyčejného“ standardu? Necítím se být obyčejný! Co vy?

Ač je to k nevíře, až do minulého víkendu jsem netušil, jak vodácky vděčná řeka nám teče pod okny. Protože jsme měli volnou neděli a já jsem si konečně z Čech přivezl nafukovací Pálavu, rozhodl jsem se hned ji někde provětrat a tak mé oko zamířilo na www.raft.cz , která že to řeka poblíž by byla sjízdná. Hned na úvodní stránce na mě pomrkával zelený semafor u Tišnovem protékající Svratky, tak jsem nelenil otevřel kilometráž a hned začal plánovat. Nejhezčí úsek měl být z Doubravníku do Borače a mělo to tam hezky šplouchat (WWII), takže jsme vyrazili na Doubravník s tím, že pojedu s Ondrou kam až se nám bude chtít a pak nás Maruška vyzvedne. V Doubravníku jsme potkali další vodáky, kteří sjížděli už z Nedvědice a ti mi doporučili ať radši děti naberu až v Borači, že výš by to mohlo být nebezpečné. Dal jsem na ně a do Borače jel singla. Bohužel jsem starý foťák nechal v práci a novější jsem nechtěl namočit, takže fotila jen Maruška ze břehu a nejhezčí úsek s peřejemi a jezy tedy nemám...

Do povětří místo letadel teď stoupá sopečný prach z Islandu. Stoupá nám taky nezaměstnanost, státní dluh i panika v Řecku. Na druhou stranu, z oblohy padají prezidenti, padá evropská měna, z pana Paroubka padají stále veselejší předvolební sliby, až by si jeden myslel, že tenhle kouzelnej dědeček, tenhle dobyvatel světlých zítřků a radostných pětiletek, že tenhle kůň v plotě má bohatého strýčka někde na sousední planetě a bude co nevidět dědit. (I ty Brute?) Letošní duben je opravdu jak vystřižený z Bratří Grimmů, teď už jen přibýt koňskou hlavu nad Půlnoční bránu a jít pást husy. Pesimisti můžou zas jednou s odfrknutím a potměšilým úšklebkem vykřikovat „vždyť jsme vám to říkali“ a dělat nábory do privilegovaného klubu Na naše slova dojde. Ne že by předpovídali budoucnost lépe než kdokoliv jiný, ale proč nevyužít pokleslé nálady nás neutrálních či dokonce mírně optimistických Evropanů.

Při pohledu ven po odpoledním šlofíku: Venku pršel čas, už zbyly jenom kapky.

Ondro, můžeš nám říct, jaký byl poslední víkend? Ondra Jasně, byly Velikonoce. To ste si nevšimli? Ale ano, všimli. Ale čtenáře by asi zajímala hlavně neděle, ... Ondra Jasně, vzkříšení. … kdy jste prý byli na řece. Ondra Jasně, byli sme na vodě – sjížděli jsme Labe u Pardubic. Klárko, můžeš nám o tom říct nějaké podrobnosti? Klárka Já sem měla kačenku. Červenou. A ona plavala, ale Ondra měl žlutou. A vestu sem měla. Ondro, pádloval jsi celou cestu? Ondra Jasně, jen občas sem pouštěl kačenku... byla na provázku a já jako chytal sumce. A mamka s Vikou čekaly v Pardubicích, aby toho sumce upekly. A jaké bylo počasí? Klárka Svítilo sluníčko, ale já sem měla čepici a pak sem jezdila na koni... Ondra Jasně, já sem taky jezdil, ale to už nebylo na vodě, to sme byli na ranči a opékali sme tam párky. To jste si neděli hezky užili, ... Ondra Jasně. … ale co pondělí? Byla pomlázka? Klárka Já sem rozdávala vajíčka, z košíčku, u babičky. Ondra Jasně a já nosil nové a...

Začíná nová éra našeho blogu. Věčné problémy se zobrazením nabodeníček nás nutí odklonit se od oltáře Etomitu a poklonit se větším bohům. Náš Maaanitů s velkým G na triku bydlí v Mountain View, pije sodu bez whisky a stará se o blogger.com . Doufáme, že se u něj naše příspěvky budou cítit pohodlně. Stejně jako u předchozího systému nemáme v plánu přejít někdy na ostrý provoz, takže se můžete i nadále těšit na nenadálé změny designu, výpadky spojení, otravné reklamy, vedení vysokého napětí a spoustu dalších dobrodružných super-vychytávek.

Víte, proč poslední týdny vypadám tak zničeně? Že by za to mohla Vika? Ne, tím to opravdu není. Začal jsem dočasně pravidelně (ach, jak je to absolutno relativní) chodit do fitka. No, valíte bulvy, co? Ne, opravdu to nebyl můj nápad, zas takový masochista nejsem. Dostal jsem měsíční členství v Klubu (ano, píšu velké K, protože to se ke snobárnám hodí, co říkáte?) jako vánoční dárek. Takže se teď každé ráno před příchodem do práce ničím během do nikam na dvoumetrové opásané trati, utíkající mi pod botama a nenasytně hltající kilometry mého utrpení. Taky zdolávám virtuální schodiště (stepper se to prý jmenuje – učitel češtiny jásá) – víte jak je vysoká Eiffelova věž? Já to vím docela přesně – 2731 schodů a k tomu litr a půl potu. Trnová koruna se za těch dvatisíce let trochu modernizovala. Nicméně, ve fitku je i sauna, takže mé líné tělo jásá (já sám jásám) a potí se bez práce (jen koláče chybí). V šatně člověk občas vyslechne i zajímavé dialogy – pro příklad uvádím rozhovor manažer...