úterý 17. října 2006

Není bar jako bar

Nedávno jsme s Jiříčkem opět navštívili saunu a jako obvykle jsme během ní vypili každý dvě plechovky plzeňské pamětihodnosti (a nehádejte se o slovíčka, Prazdroj je bezpochyby pamatování hodný, takže pamětihodnost). Cestou na hotely (bydlívám v Adlonu a Jiříček ve Wilhelmshofu) se ale opět dostavila vlezlá žízeň, tak jsme se usnesli, že ji uhasíme nealkem v nějakém baru pocestě.


Rozhodli jsme se pro menší bar, ve kterém jsme ještě nebyli, nedaleko Pratersternu. Již setmělé prostředí, do kterého jsme vstupovali nás mělo varovat. Druhý ukazatel, že něco není tak úplně standardní, byla přítomnost osamocených žen rozesazených u stolků po lokále. Sedli jsme si rovnou k baru a objednali si colu. Teprve teď to začalo být nebezpečné.


Houpavým krokem se k našim stoličkám přiblížila mladá černoška oblečená ve skromném bílém korzetu a zeptala se jestli bychom ji koupili drink „Picollo“. Já se tvářil, že nerozumím, a že tam vlastně nejsem. Jiříček, který je ještě gentleman ze staré školy, na její žádost kývl, ovšem bez toho aby se podíval na nápojový lístek co to vlastně objednává. Lily, tak se ta čtyřiadvacetiletá slečna z Ghany jmenovala, si k nám přisedla a začala si s Jiříčkem povídat. Tím měl Jiříček vystaráno a na mě čekaly krušné chvíle.


Za chvilku se k nám přiblížila další „lvice“ a položila mi ruku na rameno. Představila se a začala se vyptávat jak se jmenuju, odkud jsem, jestli jsem v tom baru poprvé a jak se mám. Říkal jsem si, jestli to je pracovní pohovor nebo co? Tak záludné dotazy mi snad nedávali ani při náboru do Siemensu. Tak jsem se tvářil, že německy ani anglicky moc nemluvím a že mě zajímá hlavně moje cola. Dozvěděl jsem se, že dáma (určitě jí bylo přes 30) je z Bulharska a že se jí ve Vídni líbí. Po tomto oťukání se mě zeptala, jestli bych jí taky nepozval na Picollo. Samozřejmě jsem odmítl. Ona se jen usmála, popřála mi hezký večer a odešla ke svému stolečku. Tím jsem ale neměl ani v nejmenším vyhráno. Hned se zvedla od jiného stolku další dáma a namířila si to ke mně. Tak mě napadlo, jestli mám utéct bez placení a nechat v tom Jiříčka samotného, nebo co. No přetrpěl jsem i druhý obdobný rozhovor (opět s Bulharkou – to nemají v takových podnicích žádnou fantazii?), při kterém se „slečna“ zmínila o ceně Picolla. Pronesla něco ve stylu „jen 20 Euro“. Cože? COŽE??!! Obrátil jsem oči v sloup a padl do mdlob. Bohužel barové stoličky neměly opěrky a tak jsem se z mrákot probíral na zemi. Po procitnutí se mi hned vybavily její poslední slova „20 Euro“ a znovu se mi zatmělo před očima – začínal jsem vidět rudě. To snad nemyslí vážně. Z mého rozzuřeného pohledu usoudila, že ani ona neuspěje. Říkal jsem si, že jsem za vodou, ale chyba lávky. Ruská mafie má své prsty všude. Zkusila to ruská dáma, která po té co zjistila, že jsem Čech, snažila se mé antilingivstické já okouzlit jazykem rudoarmějců. Neuspěla!


Začínal jsem mít zdvořilých návštěv plné zuby a tak jsem na Jiříčka zamával, že je na čase zaplatit. Jiříček se hezky loučil s Lily a já mezitím zjišťoval platební detaily z nápojového lístku. Naše cola byla ve standardní vídeňské ceně 3 Eura. Picollo byl sekt v malé láhvi (0,2 l) a jako podnadpis měl „Animiergetränke“ (co je na něm oduševnělého opravdu nevím, ale Jiříček se s placením bezpochyby prohne). Po zaplacení jsme rychlým krokem zamířili pryč z toho domu zahraničních dam. Až teď jsme si prohlédli vývěsní štít, kde stálo „Kontakt Bar“.


Ještě pro úplnost, kdyby to někoho zajímalo. Poslední část nápojového lístku byla nadepsána „Zimmervermietung“ a ceny v tého části se počítaly na minuty. (20min – 70Eur, apod.). Rozhodli jsme se, že nové bary už nebudeme ve večerních hodinách zkoušet.

středa 17. května 2006

Jak vám dupou ... trapaslíci?

Nedávno mi v práci na stole zazvonil telefon, a protože máme takové ty chytré mašinky, které snad znají i číslo mého řidičáku, tak jsem si na displeji přečetl, že se mi pokouší dovolat kolegyně Miriam, která s námi programuje současný projekt. Je o něco málo mladší než já a mám s ní dobré vztahy, tak jsem se ani nesnažil tvářit, že nejsem u telefonu. Vzal jsem sluchátko a jelikož si potrpím na zdvořilost povídám "Hi sweetie". To, že je něco špatně mi došlo ve chvíli, kdy se na druhé straně hluboké nadechnutí a tlumené odkašlání. Bohužel ten hlas byl na Miriam trochu moc hluboký a nadechnutí trochu moc překvapené. Teď bylo na mě abych se zhluboka nadechl a tlumeně si odkašlal, já jsem u toho stačil i zrudnout (takový bezděčný multitasking). Neměl jsem co říct a tak jsem do toho sluchátka alespoň hlasitě mlčel.

Z druhého konce se ozvalo ještě pár nesmělých odkašlání a pak se koktavým a nesmělým hlasem ozvalo "Hi Josef, here is Gerhard, I'm calling from Miriam's phone because ...". Já jsem se čím dál víc pokoušel barvou napodobit sovětskou vlajku a hlavu stáhnout ne mezi ramena, ale rovnou do hrudního koše. Gerhard je náš vedoucí projektu, takže spíš bytost, které se na cestu kladou palmové ratolesti, než obyčejný smrtelník, kterého by bylo radno oslovovat "sweetie".

Během telefonátu jsem si opět dokázal jaký jsem hrdina. Dokonce jsem uměl několikrát odpovědět na Gerhardovy záludné dotazy pomocí sofistikovaných odpovědí "OK" a "Yes" a nakonci ještě přidat uvolňující "Bye". Když jsem o něco později potkal Miriam osobně, tak se mě bezelstně zeptala, proč že byl Gerhard tak strašně rudej a nervózní, když mi volal z jejího telefonu?
Několik následujících dnů jsem se jakémukoliv kontaktu s firemním managementem poctivě vyhýbal. Ne že bych se styděl, jen jsem si s nimi neměl co říct.

Jednu výhodu to nakonec mělo. Následující den jsme si s Jiříčkem nemuseli shánět oběd, protože nám Miriam jako satisfakci za povedený telefonát donesla vlastnoručně ukuchtěné Maki Sushi.

pondělí 20. února 2006

Jak jsem bruslil

Jsem od víkendu nějakej nachlazenej, tak se mi dneska ani nechtělo vstávat do práce. Ale překonal jsem se a chvilku po čtvrté jsem vstal. Trochu jsem si zanadával, když jsem ze skel auta musel oškrabávat námrazu. Pak jsem si o moc víc zanadával, když jsem v Hradčanech a v Kuřimi projížděl dírama na silnici. U Čebína jsem potkal sypače, kterej solil silnici a nezanedbatelnou hrst soli mi vysypal i na auto (mimochodem vysypal je dvojnásobné vyjmenované slovo). Říkal jsem si, proč ten blbec solí suchou silnici? Kdyby raděj silničáři vrazili peníze do spravení děr.

Proč ten blbec solil suchou silnici jsem pochopil až v Bystrci a poznání to nebylo vůbec příjemné. Sjížděl jsem z kopečku tak čtyřicítkou a přede mnou dvojitá zatáčka, nejdřív doprava — to bylo fpohodě, pak jsem otočil volant doleva a ouha, auto jelo rovně, zkusil jsem přibrzdit a ouha brždění si vzalo dovolenou. Tak jsem si to krásně bruslil ke svodidlům a hrál s volantem flašku bez svlíkání.

Úplnou náhodou se mi podařilo dobrulsit až za konec svodidel, takže jsem vletěl jen do kupy zmrzlýho sněhu a svodidla minul asi 10cm pravým předním světlem. Problém se zmzlou kupou sněhu je, že když do ní vlítnete, tak se vod ní nevodrazíte jak vod svodidel, ale hezky si v ní poležíte, povysíte apod. Přední půlka auta si tedy odpočívala na špinavé závěji a zadní byla nehezky vystrčená do silnice. Bláhově jsem zkusil vycouvat, ale předku auta se ze závěje chtělo asi jako Bobkovi z vyhřátého klobouku kouzelníka Pokustóna.

Teď už jen chybělo, aby nějakej blbec jako já jel stejně rychle a mohl jsem mít pomačkanej kufr. Naštěstí kolem projelo pomalu jen jedno auto a ač jsem na řidiče mával aby mi pomohl, tak se na na mě ... nepomohl.

Nakonec mi nezbylo nic jiného, než vytáhnout, papír, tužku a logaritmické pravítko, které s sebou naštěstí nosím místo mobilního telefonu. Pak už jen spočítat poměry sil započítat vzorkování a opotřebení pneumatik, pronásobit váhou vozidla a odečíst pondělí pět hodin ráno a měl jsem vzorec pro vytí na měsíc, vlastně pro vyjetí svépomocí. Pak už jen pět minut realizace a mohl jsem si potřást zpocenou rukou.

Vizuální kontrola auta dopadla pozitivně, tak doufám, že jsem miláškovi moc neublížil. Jen nechápu, proč ti blbí silničáři aspoň nemají ty silnice posolený, když je nespravujou a nechávají nevinný lidičky klouzat se do pangejta! To si dneska vzali sypači volno?

Asi aby mi osud trochu pozvednul pošlapané řidičské sebevědomí, tak mi ve Vídni přichystal hezkou scénu. Dobře oblečený chlapík v dlouhém kabátě s kufřikem v ruce vystupuje z taxíku (nějakej novej meďour) a ještě než stačil zavřít dveře, tak se taxík začal rozjíždět. Chlapík ani nestačil udělat krok, takže mu jedno chodidlo přejelo zadní kolo taxíka. Řidič si asi uvědomil zimu, která na něho dorážela z otevřených zadních dveří, tak hned zastavil, bohužel právě na zmíněném chodidle zákazníka. Dobře oblečený chlapík uměl nadávat mnohem líp než já, bohužel jsem mu ty německý vychytaný slovíčka nerozuměl. Tak mám aspoň motivaci do dalšího studia cizích jazyků.

Přeju hezký den a spoustu řidičské pohody.

[Update]

Ještě jsem si vzpomněl na jednu řečnickou otázku. Už jste si prošli nová pravidla silničního provozu (www.novapravidla.cz)?


[Update 2]

Já ještě ne.