Jsem asociál, ale léčím se

"Ale pane Dente, ty plány byly přístupné na místním plánovacím úřadě tři čtvrtě roku."
"To jo, a jakmile jsem se to dozvěděl, hned jsem se taky na ně šel podívat, včera odpoledne to bylo. Zrovna jste se nenamáhali na ně upozorňovat, co? Jako třeba že byste to někomu řekli, nebo tak něco na ten způsob."
"Ale ty plány byly vyvěšeny..."
"Vyvěšeny? Musel jsem je nakonec jít hledat do sklepa."
"Tam je oddělení, kde je vyvěšují."
"S baterkou."
"Asi byl zrovna výpadek proudu."
"A schody zřejmě taky vypadly."
"Podívejte se, našel jste to oznámení nebo ne?"
"Ale jo, našel. Na dně zamčené registračky, a tu vecpali na zrušený záchod a na dveře dali ceduli Pozor, leopard!."

(Douglas Adams: Stopařův průvodce po galaxii)

Když jsem letos na jaře na Javové nekonferenci jOpenSpace slyšel o tom, že nejlepším médiem pro seznamování se s novinkami a trendy v oblastech mého zájmu nejsou v dnešní době žádné vysoce specializované servery (TheServerSide, D-zone, …), ale sociální síť Twitter založená na mikroblogování, byl jsem trochu překvapen. Leč řekl jsem si, používají to všichni, hochu nedá se nic dělat, vysněná práce si žádá i oběti. Vystoupil jsem tedy ze svého zastrčeného koutečku útulné rodinné pavučinky a začal spřádat synapse a zapojovat se více do světa zpráviček typu právě teď, tady a hlavně aktuálně. A ano, opravdu, v té ohromné záplavě 'mě-to-v-práci-neba; jedu-smradlavou-tramvají; jdu-na-párty; pařím-s-cool-roštěnkou; otvírám-první-láhev; otvírám-druhou-láhev; přesouváme-se-do-soukromí; sorry-teď-budu-hodinku-mimo; zas-ráno-Bolí-mě-hlava-Slunko-zalez' se dalo najít i dost zajímavých informací ze světa mé současné favoritky – Javy. V té chvíli jsem si začal říkat, jsem s nima spojenej, jsem slinkovanej, jsem IN, a hlavně – nejsem mimo.

Chyba lávky.

Na podzim se tradičně strhne lavina emailů typu – bude vinobraní, kdo jede? Ale letos – ticho po pěšině. Žádný email, žádné dohadování o tom, kdo s kým spí ve spacáku, zda je lepší vlašskej nebo rýnskej a kdo minule vyžvejkal všechny Hubba-Bubba. Že by se letos žádná akce nekonala? A pak se mě kamarád v sauně bez obalu (a bez šatů) zeptá, jaktože ste nebyli o víkendu na vinobraní? Cože, ono nějaké bylo? Jasně viselo to na nástěnce... COŽE, TY JEŠTĚ NEPOUŽÍVÁŠ FACEBOOK? A zas jsem za kus hovězího bez koulí.

Nu což, tak už jsem i na Facebooku, jen ho nestíhám číst. A to na něm spousta lidí stíhá i hrát hry a rozesílat mi pozvánky, ať se do té cool zábavy taky zapojím... jen počkejte, zhýřilci a prostopášníci, až taky budete mít víc zábavy s dětma, já vám tu sociální zahálku vmetu do očí! Napíšu do blogu. Tweetnu. Dám na nástěnku a ke všemu do vás šťouchnu tak, až vás začnou žebra bolet.

Přemýšlím, jak alespoň ty „důležité“ informace stíhat sledovat. Všude slyším, vždyť je to sou ízy - máš meš-apy, né? Jasně – všechno na jednom místě hezky pohromadě, setříděno podle oblastí, jen přidat dvě kapky džusu, pokrájet pár koleček informačních zdrojů, nakonec dvě deci třicetileté whisky a prosím netřepat, promíchat. Klause na vás, globalisti jedni!

Jen s děsem v očích vyhlížím nedalekou budoucnost, ve které opět zjistím, že jsem zaspal další revoluci – například ty velmi krátké vlnky od stále pubertálního Googlu – před chvilkou mi došla pozvánka, ať si je vyzkouším.

Třeba mě to nakonec mine a stopnu si kosmickou loď vogonů jako slavný Artur Dent, který čtení nástěnek také nepropadl.

"Pozemšťané! Věnujte pozornost tomuto hlášení," řekl jakýsi hlas. Bylo to úžasné. Úžasně dokonalý kvadrofonní zvuk s tak mizivou mírou zkreslení, že i nebojácný muž by zaplakal.
"Hovoří k vám Prostetnik Vogon Jelc z Galaktického úřadu pro plánování hyperprostorové dopravy," pokračoval hlas. "Jak nepochybně víte, plány pro rozvoj okrajových oblastí Galaxie vyžadují vybudování nové hyperprostorové expresní dálnice, která má vést vaší sluneční soustavou. Vaše planeta je bohužel jedna z těch, které jsou určeny k demolici. Celá akce bude trvat necelé dvě pozemské minuty. Děkuji vám."
Rozhlas umlkl.
Děs nepochopení zachvátil přihlížející pozemšťany. Hrůza se zvolna sunula shromážděnými davy, jako by to byly železné piliny na listu papíru, pod nímž se pohybuje magnet. Vtom vypukla panika, zoufalá touha prchat, jenomže nebylo kam.
Když to Vogoni viděli, zapnuli znovu improvizovaný rozhlas:
"Nemá cenu tvářit se překvapeně. Všechny plány a příkazy k demolici jsou už padesát pozemských let vyvěšeny na vašem místním plánovacím odboru na Alfě Centauri, takže jste měli spoustu času vznášet formální protesty. Teď už je pozdě dělat kvůli tomu rozruch."

(opět Douglas Adams: Stopařův průvodce po galaxii)