Tak jsem se po roce a půl zase vydal jako dárce krve do poděbradských lázní na týdenní pobyt. Po příjezdu, když mi v hotelu paní správcová ukazovala, kde bude mé místo při jídle, na mě spiklenecky mrkla a povídá: „Posadila jsem vás k jedné mladé slečně, ať si máte s kým povídat.“ Ovšem zapomněla zmínit, že mimo ní tam bude pan Laďa v nejlepších letech (cca 60) a distingovaná dáma (80?) jak vystřižená z filmu pro pamětníky.
Laďa se projevil jako velmi společenský člověk. S každým si tyká a žádná dívka-paní-dáma si před ním nemůže být jistá. Ještě, že mám tak krátké vlasy – s ženou si mě nespletl, takže mě po zadku nepoplácával. Jeho první otázka na mě byla: „Ty si krvák?“ Když jsem přisvědčil, že opravdu dárce krve jsem, tak Laďa pokračoval „No jó, to my ostatní jsme tu kripli.“ A hned se mezi spolustolovníky rozjel souboj diagnóz: „já měl letos mrtvici“, „a já jsem po infarktu“, „já přechodila chřipku a mám zánět srdce“. Člověk si hned uvědomí, jak by měl být vděčný za zdraví, které má a že to není žádná samozřejmost. Tak beru darování krve jen jako malý příspěvek k obecnému zdraví. To třeba motorkáři často k lidskému blahu dávají celé srdce (a jiné orgány).
Komentáře
Okomentovat