Příští rok na jaře to bude už 20 let od maturity. Při uklízení na disku jsem narazil na svou maturitní práci z ČJ, tady je.
Pojedete-li někdy přes východní Čechy, nenechte si ujít návštěvu velkoměsta Litomyšl které, ač mnohdy zatracované, je nazýváno perlou zapadlou na dně mořském, zaplavenou letitými nánosy usazenin a lidské špíny.
V Litomyšli naleznete, budete-li mít na hledání nejméně dva roky času, mnoho historických památek, které se deset měsíců v roce utápějí v mračnech smogového oparu. Obrovské tovární komplexy dávají vyniknout hravé jednotvárnosti tohoto města. Zašlé domy, špinavé ulice, nahé děti hrající si v blízkosti zdejší skládky vyhořelých jaderných článků, která je zdrojem světla pro celou Litomyšl, dokreslují celkovou atmosféru tohoto místa.
Mezi nejpodivuhodnější pozoruhodnosti bezesporu patří budova tamního gymnázia, jejíž šedavý syrový zevnějšek nadchne určitě každého milovníka hororových příběhů.
Jednoho studeného zimního dne jsem se na nátlak svých rodičů do této budovy odvážil vstoupit. Po otevření vstupních dveří, které svým skřípotem připomínaly pláč stoletých bezzubých žen, mě ovanul zatuchlý, hnilobný pach, této škole tak vlastní. Černě natřené stěny a zaprášená okna plná pavučin nutily mou mysl horečně pracovat. Kladl jsem si otázku, zda je vůbec možné, aby toto byla ta vyhlášená škola, po jejímž absolovování se z vás stane osobnost schopná reagovat na všechny podněty okolního světa. Během těchto úvah jsem se dostal až ke krvavě rudým schodům vedoucím do vyšších pater. Na jejich úpatí stál muž ne nepodobný svému maďarskému předku hraběti Draculovi, bylo mi o něm později sděleno, že zastává významnou funkci místního školníka.
Po zdolání dvaceti schodů jsem se ocitl na úrovni prvního podlaží. Očima jsem hledal podporu, která by mě udržela psychicky stabilního v těchto stísněných prostorech. V jednom rohu jsem spatřil za závojem poletujícího prachu skupinku vyděšených, krčících se lidí, kteří byli přibližně stejně staří jako já a kteří se strachem v očích nevěděli co je čeká. Připojil jsem se k nim a vyčkával. Přibližně za půl hodiny se z nedalekých dveří vykolébala kostnatá postava s dlouhým plnovousem, která nám ohnutým prstem zakončeným špičatým nehtem kynula, abychom vstoupili. Přibližně během následujících dvou hodin jsem dospěl k názoru, že tato škola je přesně to pravé co bych chtěl v budoucnu dělat.
Nyní již čtvrtým rokem je mi tato instituce jakousi drogou, kterou musím pět dnů v týdnu příjímat, abych se s lehkostí sobě vlastní mohl přenášet přes nepřízně doby i osudu.
Během svého studia zde jsem byl ovlivněn mnoha významnými osobnostmi tohoto ústavu. Díky panu řediteli Karlíkovi jsem si uvědomil význam kultury a především hudby v celospolečenském dění. Jsem přesvědčen o tom, že jednoho dne se lidé sjednotí a budou hudbou bojovat za světlejší zítřky. Výrok pana ředitele „ Pouze klasičtí skladatelé otvírají brány k věčné blaženosti.“ by někteří nezasvěcení mohli brát jako politickou narážku s náboženským podtextem, já ovšem vím, že toto heslo bylo použito pouze na obranu před přehorlivou členkou profesorského sboru, která se snažila pana ředitele dovést na cestu orientálního budhismu.
Pan profesor Šťovíček je další osoba, která měla vliv na mé fyzické i psychické dospívání. Jeho vyučovací metody by se daly přirovnat k výchově mladých Sparťanů v dobách antiky, stály některé studenty i život. Šťovíčkovým kladem je, že neuznává přetvářku, a že vždy když žák skoná při jeho hodině, vysloví upřímnou soustrast (většinou formou výhružného dopisu) všem příbuzným.
Velikou raritou litomyšlského gymnasia je bezesporu chemik František Fiala, který svou bezmála třímetrovou postavou vyvolává obdiv u studentek všech ročníků. Jeho nejzapřisáhlejší obdivovatelky založily dokonce „fanklub“. V jeho kronice najdete celý Fialův životopis, jeho vzestup i slávu, jsou tam zachyceny veškeré chemické pokusy, které kdy pan profesor Fiala uskutečnil, včetně toho, při kterém mohutná ničivá exploze zničila celé východní křídlo budovy, zabila dva kantory a šest studentů.
Nemalou roli hraje při vývoji studenta také třídní kolektiv, který se vyvíjí již od prvního vstupu do školy při přijímacích zkouškách. V prvním ročníku jsou žáci zpočátku trochu zakřiknutí, ale během poměrně krátké doby se osmělí a začnou navazovat nové známosti. Druhý ročník je rozmarná muška v pavoučí síti profesorského sboru. V průběhu třetího ročníku by si měli studenti odpočinout a načerpat síly. Ročník čtvrtý je nejvýznamnější, neboť v jeho závěru je student podroben mučivému procesu v podobě maturity. Slovní zásoba žáků se ve „čtvrťáku“ smrskne na jedno nespisovné sloveso ve dvou tvarech: „Drtíš?“ a „Drtim.“.
Závěrem bych chtěl apelovat na všechny, kterým není vývoj tohoto města a této země lhostejný, aby posílili „Společnost trosek studujících na GAJi v Litomyšli“ a přispěli tak k prohloubení české tradice, představované vzorným vojákem Švejkem.
Maturuji v Litomyšli - perle východních Čech
(Fejeton studenta Gymnázia A. Jiráska)
(Fejeton studenta Gymnázia A. Jiráska)
Pojedete-li někdy přes východní Čechy, nenechte si ujít návštěvu velkoměsta Litomyšl které, ač mnohdy zatracované, je nazýváno perlou zapadlou na dně mořském, zaplavenou letitými nánosy usazenin a lidské špíny.
V Litomyšli naleznete, budete-li mít na hledání nejméně dva roky času, mnoho historických památek, které se deset měsíců v roce utápějí v mračnech smogového oparu. Obrovské tovární komplexy dávají vyniknout hravé jednotvárnosti tohoto města. Zašlé domy, špinavé ulice, nahé děti hrající si v blízkosti zdejší skládky vyhořelých jaderných článků, která je zdrojem světla pro celou Litomyšl, dokreslují celkovou atmosféru tohoto místa.
Mezi nejpodivuhodnější pozoruhodnosti bezesporu patří budova tamního gymnázia, jejíž šedavý syrový zevnějšek nadchne určitě každého milovníka hororových příběhů.
Jednoho studeného zimního dne jsem se na nátlak svých rodičů do této budovy odvážil vstoupit. Po otevření vstupních dveří, které svým skřípotem připomínaly pláč stoletých bezzubých žen, mě ovanul zatuchlý, hnilobný pach, této škole tak vlastní. Černě natřené stěny a zaprášená okna plná pavučin nutily mou mysl horečně pracovat. Kladl jsem si otázku, zda je vůbec možné, aby toto byla ta vyhlášená škola, po jejímž absolovování se z vás stane osobnost schopná reagovat na všechny podněty okolního světa. Během těchto úvah jsem se dostal až ke krvavě rudým schodům vedoucím do vyšších pater. Na jejich úpatí stál muž ne nepodobný svému maďarskému předku hraběti Draculovi, bylo mi o něm později sděleno, že zastává významnou funkci místního školníka.
Po zdolání dvaceti schodů jsem se ocitl na úrovni prvního podlaží. Očima jsem hledal podporu, která by mě udržela psychicky stabilního v těchto stísněných prostorech. V jednom rohu jsem spatřil za závojem poletujícího prachu skupinku vyděšených, krčících se lidí, kteří byli přibližně stejně staří jako já a kteří se strachem v očích nevěděli co je čeká. Připojil jsem se k nim a vyčkával. Přibližně za půl hodiny se z nedalekých dveří vykolébala kostnatá postava s dlouhým plnovousem, která nám ohnutým prstem zakončeným špičatým nehtem kynula, abychom vstoupili. Přibližně během následujících dvou hodin jsem dospěl k názoru, že tato škola je přesně to pravé co bych chtěl v budoucnu dělat.
Nyní již čtvrtým rokem je mi tato instituce jakousi drogou, kterou musím pět dnů v týdnu příjímat, abych se s lehkostí sobě vlastní mohl přenášet přes nepřízně doby i osudu.
Během svého studia zde jsem byl ovlivněn mnoha významnými osobnostmi tohoto ústavu. Díky panu řediteli Karlíkovi jsem si uvědomil význam kultury a především hudby v celospolečenském dění. Jsem přesvědčen o tom, že jednoho dne se lidé sjednotí a budou hudbou bojovat za světlejší zítřky. Výrok pana ředitele „ Pouze klasičtí skladatelé otvírají brány k věčné blaženosti.“ by někteří nezasvěcení mohli brát jako politickou narážku s náboženským podtextem, já ovšem vím, že toto heslo bylo použito pouze na obranu před přehorlivou členkou profesorského sboru, která se snažila pana ředitele dovést na cestu orientálního budhismu.
Pan profesor Šťovíček je další osoba, která měla vliv na mé fyzické i psychické dospívání. Jeho vyučovací metody by se daly přirovnat k výchově mladých Sparťanů v dobách antiky, stály některé studenty i život. Šťovíčkovým kladem je, že neuznává přetvářku, a že vždy když žák skoná při jeho hodině, vysloví upřímnou soustrast (většinou formou výhružného dopisu) všem příbuzným.
Velikou raritou litomyšlského gymnasia je bezesporu chemik František Fiala, který svou bezmála třímetrovou postavou vyvolává obdiv u studentek všech ročníků. Jeho nejzapřisáhlejší obdivovatelky založily dokonce „fanklub“. V jeho kronice najdete celý Fialův životopis, jeho vzestup i slávu, jsou tam zachyceny veškeré chemické pokusy, které kdy pan profesor Fiala uskutečnil, včetně toho, při kterém mohutná ničivá exploze zničila celé východní křídlo budovy, zabila dva kantory a šest studentů.
Nemalou roli hraje při vývoji studenta také třídní kolektiv, který se vyvíjí již od prvního vstupu do školy při přijímacích zkouškách. V prvním ročníku jsou žáci zpočátku trochu zakřiknutí, ale během poměrně krátké doby se osmělí a začnou navazovat nové známosti. Druhý ročník je rozmarná muška v pavoučí síti profesorského sboru. V průběhu třetího ročníku by si měli studenti odpočinout a načerpat síly. Ročník čtvrtý je nejvýznamnější, neboť v jeho závěru je student podroben mučivému procesu v podobě maturity. Slovní zásoba žáků se ve „čtvrťáku“ smrskne na jedno nespisovné sloveso ve dvou tvarech: „Drtíš?“ a „Drtim.“.
Závěrem bych chtěl apelovat na všechny, kterým není vývoj tohoto města a této země lhostejný, aby posílili „Společnost trosek studujících na GAJi v Litomyšli“ a přispěli tak k prohloubení české tradice, představované vzorným vojákem Švejkem.
Wow :-)) Krásný! :)
OdpovědětVymazat