Malá Fatra – Malý Rozsutec – málem pohoda

V pátek jsem si připadal jako modelka. Pravda, molo bylo neobvykle strmé a já zborcený potem s jednou cérkou na břichu a druhou na zádech. Ale fotograf, dle mluvy také původem z krajin českých, nedbal těchto drobných nedostatků a hezky se lísal. “Pane, můžu si vás vyfotit?“ Co by nemohl, nechám ho podepsat licenční ujednání, že za škody způsobené pohledem na fotografii neneseme žádnou odpovědnost a ať si nakrmí fotoaparát dosytosti.

Začalo to za žebříkama, když se Maruška zaradovala, že už bude jenom líp. Míjeli jsme turistu z Liberce, který nás chvíli předtím předešel, teď se vracel zpátky a s námi se zastavil na pár slov. „Já tu byl už před pár lety a Diery (žebříky), to je jen lehké zahřívací kolo. To nejlepší čeká nahoře – suť, řetězy, strmé skály. Já to vzdávám, jdu zpátky Dierama.“

Když jsme se dostali na hřeben, zastavovaly nás ještě další skupinky turistů a s nevěřícím výrazem koukaly na naší rodinku. „Vy chcete jít přes Malý Rozsutec? Před chvílí jsme tam potkali dvě výpravy, které se u řetězů musely otočit a jít zpátky. A to měli děti větší než vy.“ Maruška jim jen zarputile opakovala „Já už po žebřících nejdu! A vůbec, kde tady mají stánek s občerstvením?“

S hraným klidem jsem se obrátil k dětem „Zahrajem si na horolezce, to bude zábava.“ Zábava to byla a nahoru se nám lezlo radostně. Ten výhled a pocit dobře odvedené práce na vrcholku stál za to. Ale pak ta cesta dolů. V reklamních letácích slibovali řetězy přes suť, ale potkali jsme jen dvoje namísto dvaceti, jak by bylo na těch kolmých srázech vhodné. Ondra každých pár metrů popojížděl po zadku, Klárka by popojížděla po nose nebýt toho, že ji Maruška chytala, Vika povětšinou jen výsměšně mlčela a nešetřila vševědoucími úšklebky.

Po sedmi hodinách jsme naplánovaný okruh dokončili a děti už se těšily na slíbenou koupel – to ještě netušily, že Biely potok má okolo pěti stupňů. No, stejně se jim to líbilo a po čtvrthodince čachtání výrazně pookřáli. A prý, kdy zase vyrazíme na žebříky? „Milé děti, na žebříky zase vyrazíme, až ten dnešní výlet rozdejchají má záda... a maminka.“

A fotky jako obvykle ve fotogalerii na Picase.

Kdo jsme a čím se zdáme být?

Na našem oranžovém (čez, Čez, ČEZ) dětském hřišti si člověk občas vyslechne hezké perly. V teplém, pozdně jarním nadcházejícím večeru seděli vedle sebe na houpačkách chlapec s dívkou, mohlo jim být kolem 13 let.
Chlapec se ptá:

Tvůj taťka je cikán? (že by byl chlapec rasista?)
Jo, je. (bez rozpaků, ale i bez urážlivé vyzývavosti)
Takže ty si taky cikánka? (jakže ta dědičnost funguje?)
Nee, já jsem míšenka. (a máme jasno)
Jakto? (chlapec očividně ještě jasno nemá) Co je tvoje mamka? (zahradní konvička? čeština rulez)
Mamka je bílá. (Anděl.)
Aha. (už mu taky svítá)

Rozhovor mě zaujal a byl jsem zvědav, jak bude pokračovat. Chvíli bylo ticho, obě postavy se v podvečerním šeru, zabrány do vlastních myšlenek, pomalu pohupovaly sem a tam.
Pak chlapec opět začal rozhovor.

Už máš nějakýho kluka? (ten to bere zhurta, reflexivně jsem ochranitelsky ovinul ruku kolem Viky uvázané v šátku)
Chodila jsem s Vaškem, ale miluju Honzu. (ach ty první lásky... tedy, doufejme, že první) A co ty?
Já miluju Michala. (Jakže??? On miluje Michala?) A Honza se mi taky líbí. Ale ještě jsem s nikým nechodila.

A mám to! Jo, přesně to, máslo na hlavě. On ten zvědavý hoch je vlastně něžná, stydlivá dívka, ale jak jsem to měl u všech plantážníků pod tou dark-angel kšiltovkou a maskáčovou uniformou poznat? Je čas sbalit svých pět fidlátek a pár neposedných dětí a vyrazit domů na večeři. Už se těším až zas půjdu na hřiště.

Květen ve zkratce

Začíná nám nový měsíc, takže malá rekapitulace toho uplynulého.

S dětmi jsem na začátku května vyrazil na nafukovací pálavě na Loučnou. První den to byl hezký krátký úsek z Tržku do Cerekvice a celkem jsme si to užili. Na serveru raft.cz jsem se dočetl, že nejhezčí úsek je za Vysokým Mýtem z Týnišťka dál. Kdo tohle napsal, zasloužil by pár za uši. Spousta klád přes cestu, vysoký břeh znesnadňující přenášení, všude kopřivy, hluboké bahno... naštěstí jsme jeli v relativně chladném počasí, jinak by nám dali pořádně do těla i komáři. Myslel jsem, že Lužnice dá člověku zabrat, ale stará řeka hadr oproti Loučné za Týnišťkem.

O čtrnáct dnů později jsme vyrazili na velkou jarní vodáckou akci na Divoké Orlici - pouštění Pastvinské přehrady a sjíždění Litického oblouku bylo letos naplánováno na sobotu 15.5.. Tohle už nebylo pro děti, takže jsem si jako háčka vzal kolegu a souseda Martina. Aby to byl větší adrenalin, nejeli jsme na pálavě, ale půjčili jsme si otevřenou plastovku (Sambu). Koupali jsme se jen jednou, ale i to v tom chladném dni stačilo. V neděli jsme pak s dětmi vyrazili kolem Divoké Orlice na procházku na Zemskou bránu.

Po návratu domů jsme zjistili, že Vika už se nám točí z břicha na záda. A pár dní na to jí vykoukl první zub, takže už máme celkem jistotu z čeho pocházely horečky, které pár dnů měla. Už se těšíme až vyrazí další – vidět už je, takže mu dáváme den... maximálně dva.
Poslední víkend v květnu jsme vyrazili ke Znojmu, kde slavila kulaté výročí kamarádka Štěpánka. Maruška s dětmi se tedy připojili k veselici a já jsem se v sousedství zúčastnil letošního ročníku Java (ne)konference jOpenSpace 2010.

Obyčejnost sociální demokracie

Prý "Lepší život pro obyčejné lidi". Ale co my – neobyčejní, ba dokonce výjimeční jedinci? My, kteří nepocházíme ze sériové výrobny, my pořízení v potu tváře (a možná i troše slasti) našich rodičů? My, jenž dokážeme sami přemýšlet a sami jednat – prostě my všichni s právem volit, my s našimi vlastními krásnými i zavrženíhodnými úchylkami? My odlišní od průměrného „obyčejného“ standardu?

Necítím se být obyčejný! Co vy?

Svratka v dubnu

Ač je to k nevíře, až do minulého víkendu jsem netušil, jak vodácky vděčná řeka nám teče pod okny. Protože jsme měli volnou neděli a já jsem si konečně z Čech přivezl nafukovací Pálavu, rozhodl jsem se hned ji někde provětrat a tak mé oko zamířilo na www.raft.cz, která že to řeka poblíž by byla sjízdná. Hned na úvodní stránce na mě pomrkával zelený semafor u Tišnovem protékající Svratky, tak jsem nelenil otevřel kilometráž a hned začal plánovat.

Nejhezčí úsek měl být z Doubravníku do Borače a mělo to tam hezky šplouchat (WWII), takže jsme vyrazili na Doubravník s tím, že pojedu s Ondrou kam až se nám bude chtít a pak nás Maruška vyzvedne. V Doubravníku jsme potkali další vodáky, kteří sjížděli už z Nedvědice a ti mi doporučili ať radši děti naberu až v Borači, že výš by to mohlo být nebezpečné. Dal jsem na ně a do Borače jel singla. Bohužel jsem starý foťák nechal v práci a novější jsem nechtěl namočit, takže fotila jen Maruška ze břehu a nejhezčí úsek s peřejemi a jezy tedy nemám zdokumentovaný (Po pravdě, asi bych to ani nestíhal i kdybych foťák měl, teklo to opravdu dost vesele). Do Borače jsem přijel hezky ošplíchaný a klečící ve velké louži – zapomněl jsem nabalit vylejvátko nebo houbu.
Při nastupování Ondry se ozvala i Klárka, že by se taky ráda svezla. Takže jsem měl nakonec dva háčky a všichni byli spokojení. Klárka sice jednu chvíli začínala fňukat, že se bojí ryb, ale naštěstí ji brzo uklidnila houpačka (peřeje). Na začátku Štěpánovic jsem před jezem děti vyložil na břeh a šplíchanec do tváře jsem si opět užil sám. Nakonec jsme dopluli až do Předklášteří, kde nás Maruška vyzvedla. Pár fotek z výletu najdete na našem Picasawebu.