středa 20. července 2016

Ze šuplíku - maturitní práce

Příští rok na jaře to bude už 20 let od maturity. Při uklízení na disku jsem narazil na svou maturitní práci z ČJ, tady je.

Maturuji v Litomyšli - perle východních Čech
(Fejeton studenta Gymnázia A. Jiráska)

Pojedete-li někdy přes východní Čechy, nenechte si ujít návštěvu velkoměsta Litomyšl které, ač mnohdy zatracované, je nazýváno perlou zapadlou na dně mořském, zaplavenou letitými nánosy usazenin a lidské špíny.
V Litomyšli naleznete, budete-li mít na hledání nejméně dva roky času, mnoho historických památek, které se deset měsíců v roce utápějí v mračnech smogového oparu. Obrovské tovární komplexy dávají vyniknout hravé jednotvárnosti tohoto města. Zašlé domy, špinavé ulice, nahé děti hrající si v blízkosti zdejší skládky vyhořelých jaderných článků, která je zdrojem světla pro celou Litomyšl, dokreslují celkovou atmosféru tohoto místa.
Mezi nejpodivuhodnější pozoruhodnosti bezesporu patří budova tamního gymnázia, jejíž šedavý syrový zevnějšek nadchne určitě každého milovníka hororových příběhů.
Jednoho studeného zimního dne jsem se na nátlak svých rodičů do této budovy odvážil vstoupit. Po otevření vstupních dveří, které svým skřípotem připomínaly pláč stoletých bezzubých žen, mě ovanul zatuchlý, hnilobný pach, této škole tak vlastní. Černě natřené stěny a zaprášená okna plná pavučin nutily mou mysl horečně pracovat. Kladl jsem si otázku, zda je vůbec možné, aby toto byla ta vyhlášená škola, po jejímž absolovování se z vás stane osobnost schopná reagovat na všechny podněty okolního světa. Během těchto úvah jsem se dostal až ke krvavě rudým schodům vedoucím do vyšších pater. Na jejich úpatí stál muž ne nepodobný svému maďarskému předku hraběti Draculovi, bylo mi o něm později sděleno, že zastává významnou funkci místního školníka.
Po zdolání dvaceti schodů jsem se ocitl na úrovni prvního podlaží. Očima jsem hledal podporu, která by mě udržela psychicky stabilního v těchto stísněných prostorech. V jednom rohu jsem spatřil za závojem poletujícího prachu skupinku vyděšených, krčících se lidí, kteří byli přibližně stejně staří jako já a kteří se strachem v očích nevěděli co je čeká. Připojil jsem se k nim a vyčkával. Přibližně za půl hodiny se z nedalekých dveří vykolébala kostnatá postava s dlouhým plnovousem, která nám ohnutým prstem zakončeným špičatým nehtem kynula, abychom vstoupili. Přibližně během následujících dvou hodin jsem dospěl k názoru, že tato škola je přesně to pravé co bych chtěl v budoucnu dělat.
Nyní již čtvrtým rokem je mi tato instituce jakousi drogou, kterou musím pět dnů v týdnu příjímat, abych se s lehkostí sobě vlastní mohl přenášet přes nepřízně doby i osudu.
Během svého studia zde jsem byl ovlivněn mnoha významnými osobnostmi tohoto ústavu. Díky panu řediteli Karlíkovi jsem si uvědomil význam kultury a především hudby v celospolečenském dění. Jsem přesvědčen o tom, že jednoho dne se lidé sjednotí a budou hudbou bojovat za světlejší zítřky. Výrok pana ředitele „ Pouze klasičtí skladatelé otvírají brány k věčné blaženosti.“ by někteří nezasvěcení mohli brát jako politickou narážku s náboženským podtextem, já ovšem vím, že toto heslo bylo použito pouze na obranu před přehorlivou členkou profesorského sboru, která se snažila pana ředitele dovést na cestu orientálního budhismu.
Pan profesor Šťovíček je další osoba, která měla vliv na mé fyzické i psychické dospívání. Jeho vyučovací metody by se daly přirovnat k výchově mladých Sparťanů v dobách antiky, stály některé studenty i život. Šťovíčkovým kladem je, že neuznává přetvářku, a že vždy když žák skoná při jeho hodině, vysloví upřímnou soustrast (většinou formou výhružného dopisu) všem příbuzným.
Velikou raritou litomyšlského gymnasia je bezesporu chemik František Fiala, který svou bezmála třímetrovou postavou vyvolává obdiv u studentek všech ročníků. Jeho nejzapřisáhlejší obdivovatelky založily dokonce „fanklub“. V jeho kronice najdete celý Fialův životopis, jeho vzestup i slávu, jsou tam zachyceny veškeré chemické pokusy, které kdy pan profesor Fiala uskutečnil, včetně toho, při kterém mohutná ničivá exploze zničila celé východní křídlo budovy, zabila dva kantory a šest studentů.
Nemalou roli hraje při vývoji studenta také třídní kolektiv, který se vyvíjí již od prvního vstupu do školy při přijímacích zkouškách. V prvním ročníku jsou žáci zpočátku trochu zakřiknutí, ale během poměrně krátké doby se osmělí a začnou navazovat nové známosti. Druhý ročník je rozmarná muška v pavoučí síti profesorského sboru. V průběhu třetího ročníku by si měli studenti odpočinout a načerpat síly. Ročník čtvrtý je nejvýznamnější, neboť v jeho závěru je student podroben mučivému procesu v podobě maturity. Slovní zásoba žáků se ve „čtvrťáku“ smrskne na jedno nespisovné sloveso ve dvou tvarech: „Drtíš?“ a „Drtim.“.
Závěrem bych chtěl apelovat na všechny, kterým není vývoj tohoto města a této země lhostejný, aby posílili „Společnost trosek studujících na GAJi v Litomyšli“ a přispěli tak k prohloubení české tradice, představované vzorným vojákem Švejkem.

neděle 10. července 2016

MUM 2016 - druhé stříbro v MČR v etapovém ultramaratonu

Nadpis prozrazuje, že se mi dnes podařilo završit obhajobu loňské střibrné pozice na Moravském ultramaratonu. Zlatý bez problémů dokončil opět Dan Orálek a s bronzem nakonec nově odchází Ondra Strnad. Katka skončila pátá mezi ženami na MiniMUMu. Celkově se závodů zůčastnilo 216 lidí a všech 7 etap (301km) z toho doběhlo 49.

Jistě se ptáte, jak to vypadalo na tratích po čtvrté etapě.

V páté Olešnické se jde velká část po asfaltu a já jsem tuhle etapu zvolil jako regenerační. Nikam jsem se nehnal, ale i tak se mi dařilo držet se s Danem až do druhé občerstvovačky. Přiznávám, kdyby cestou nemusel odběhnout do keříčků, tak bych ho po první občerstvovačce už neviděl. Do cíle jsem doběhl druhý a na třetím místě byl se ztrátou minuty Ondra Strnad (od poslední OS do cíle byl o 4 minuty rychlejší než já). Cenami za umístění v Olešnické etapě byly dárkové balíčky se spoustou dobrot, takže velké díky tamnímu panu starostovi.

Do další etapy z Bystřice nastoupil i Jirka Čípa a všem ukázal, jak se dá běžet rychlý terénní maraton. Skončil za 2:49 a to se ještě na začátku lekl, že zabloudil a kus se vracel naproti nám pomalým. My pomalí, i když jsme to vůbec neflákali (aspoň za sebe mohu potvrdit), jsme doběhli až 24 (Dan) a 28 (já) minut něm. Do druhé občerstvovačky jsem zase chytal Dana za šos (keříčky na něj zafungovaly opět jako med na vosy). Tato etapa byla pro Sigrid Eichner jejím dvoutisícím maratonem - v cíli se oslavovalo - dostala dárky a korunu pro královnu maratonů.

Dnešní, poslední, Cimrmanova etapa je na dvě kola v Lomnici. Dan s odstupem 3 minut vyhrál před Jirkou Partlem (MiniMUM) a já skončil o další minutu později na třetím místě. Běhající organizátor Jirka Bezrouk bohužel dneska dorazil s virózou, takže se stal neběhajícím organizátorem.

Má maratonská strava
Celý týden jsem jedl co dům dal. Chleba a rohlíky na snídani. Maso s rýží nebo těstoviny na oběd. Večer ještě druhá porce oběda. Při závodě si dávám pomeranč a banán. Pitný režim začíná ranní černou kávou (tj. vynechal jsem pro tento týden mléko) a konči večerním pivem; mezitím hlavně slazený čaj.

Maratonská obuv
Prvních pět etap mám odběháno v celkem nových ASICS Gel Trounce 3. Po tom, co se mi udělal puchýř pod nehtem na prstě levé nohy, jsem přešel na vloni osvědčený model Crevit z Lidlu. A nelitoval jsem - žádná další bolístka nepřibyla.

Krátké video z první etapy


Foto je od Dana a další dokumentaci dodal Petr Švanda. Díky.

středa 6. července 2016

MUM 2016 - 4. etapa - Tišnovská

Další várka štavnatých kilometrů je za námi. Tišnovská etapa je zařazená do MiniMUMu a navíc v nepracovní den asi měli běhonadšenci větší chuť strávit svůj čas s podobně postiženými, takže účast byla opět kvalitní. 106 startujících ve dvou vlnách na chvilku zpomalilo tišnovskou dopravu, ale o prázdninách přece stejně nikdo nespěchá, že?

Po startu naší rychlejší várky vysušených kůží se do čela postavil Alexander Aleksejev spolu s Jaroslavem Bártou. Saša uvolnil místo Danovi ještě před tišnovským koupalištěm. Já jsem se pak do kopce k Pejškovu držel kousek za vedoucí dvojkou Dan+Jarda. Ač jsem to tak neplánoval, tak se mi stále víc vzdalovali, plantážníci! Na druhé občersvovačce v Maršově jsem zjistil, že mi na záda jemně funí další Jarda (tentokrát Urban), nezbylo mi než trochu zabrat a potrápit protestující nožky. U smyčky ke třetí OS ve Veverské jsem prvního Jardu viděl víc než půl kilometr před sebou, ale kupodivu jsem ho hned za skalní částí trasy kolem Svratky doběhl a předběhl - vypadal, že mu došly síly.

Loni jsem na třetí OS ve Veverské potkal Katku, a protože je na tom letos lépe, tak jsem ji tentokrát čekal někde před čtvrtou. Ale byla ještě o hezký kus dál - dohnal jsem ji v Tišnově v půlce kopce Klucanina (to je ten s rozhlednou, prosím). Za Tišnovem (po páte OS) v seběhu k Lomničce se 100 metrů přede mnou najednou vynořil husto-krutej démon Dan! Tak mě napadlo, že buď musel do keříčků, bo že si chtěl zas s někým chvilku popovídat. Se mnou si teda povídat nechtěl - jak mě uviděl, tak zase zabral a za chvíli mi zmizel z dohledu. V cíli mi tvrdil, že ani v keříčcích nebyl - tak se asi jen chvíli zakochal natolik, že jsem ho doběhl.

Do cíle u lomnické školy jsem doběhl dvě minuty po Danovi a Jarda Urban (MiniMUMák) skončil třetí - sedm minut za mnou. Katka doběhla krásných šest míst za Jardou Bártou (který se s krizí propadl na 60. příčku) a zlepšila si čas od loňska o víc než hodinu.

úterý 5. července 2016

MUM 2016 - Blansko

Tak mi odhad z dopoledne nevyšel a nakonec jsem se umístil na bedně (3. místo) i v dnešní etapě. Běželo se z Blanska a kupodivu mi všechny úseky mezi občerstvovačkama přišly celkem krátký. Na start se postavil i Jirka Petr, který šel prý vyklusat nějakou rodinnou párty z víkendu. Jó, takový vyklusání bych chtěl taky umět. Do cíle se dostal s časem pod tři hodiny (sic)! Mezi patnáctým a dvacátým kilometrem se přetahoval s Danem a tempo měli okolo 3:40/km. Neuvěřitelné, pánové - když si představím, že to bylo zdolání kopce k Hořicím, který já jsem z části šel (oproti těm dvoum rachejtlím). Po zmíněném přetahování Jirka utekl Danovi a do cíle se dostal o víc než 12min dřív. Já jsem je naposledy zahlédl daleko před sebou na rovince na osmém kilometru.

Na trati jsem opět dneska s radostí potkával spoustu legend ať už maratonských (Urlauferin Sigrid Eichner), mum-áckých (kloubouček András Maczó), nebo ligovo-blanenských (Milan Daněk, Aleš Stráník).

Pavla Czerného dnes trochu potrápilo zdraví, takže nakonec skončil až desátý. Doufám, že se na zítřejší tišnovskou etapu dá do kupy. Loni mě naháněl ještě v kopci u Pejškova.

Na mě zatím přichází největší krize až v cíli - půlhodinku po doběhu. Začne mi být zima i když mám mikinu a bundu a musím se někde natáhnout abych to trochu ustál (uležel - pozn. překladatele).

BTW. Sledujte výsledky online.

MUM 2016 - dvě etapy za námi

Tak nám v neděli opět po roce odstartoval Moravský ultramaraton. A ano - i když poslední rok nezávodím (odhlédnu-li od Brněnského masakru, Koloběhu Říp - Praha a Brněnského půlmaratonu), tak MUM je pro mě už srdeční záležitost. Tedy jsem se opět přihlásil a na trati se opět biju do hlavy, co jsem to za oslíka s volkem, že se takhle ničím. Na startu jsem očekával klasickou sestavu borců - Dan Orálek a Michal Kovář, ale Michal i když byl ve startovce, tak nakonec nedorazil. Tím mi umožnil umístit se v prvních dvou etapách za Danem na druhém místě. Nicméně Michala celkem zdařile zastupuje v prohánění mé maličkosti Pavel Czerný, který loni vyhrál MiniMUM a letos už jde celý závod.

V neděli se po předstartovních zdravicích a prezentacích vybíhala Lomnická etapa. Podmračené počasí nám přálo, s Pavlem jsme se Dana drželi do druhé občestvovačky a ještě na třetí jsme ho v dálce zahlédli. V kopci ve Skryjích jsem Pavlovi utekl - zdá se mi, že má lepší skopce a já dokopce. A samozřejmě na MUMu je víc dokopců, to vám odpřísáhne každý účastník. Běželo se příjemně až do Doubravníku (cca 30km) - a ač jsem v to velmi doufal, nikdo ten kopec do Ochozu neodstranil, takže jsem si ho zase musel vyšlápnout. Ano, všímáš si správně pozorný čtenáři, že nepíšu vyběhnout, protože nerad lžu a tisknu.

Pondělní dopoledne pro mě bylo pracovní a po dvanácté jsem vybíhal na vlak, že se do Lomnice doprávím stejně jako v neděli (vlak do Tišnova a odtud autobus do Lomnice). Pro jistotu jsem ještě na nádraži zkontroloval v telefonu jízdní řády a ouha - vlak pojede, ale autobus jede ve všední dny o půlhodinu později, takže bych ztvrdnul v Tišnově a nedostal se včas na odjezd běžečkého-busu z Lomnice do Boskovic. Tak jsem z nádraží došel zpátky domů zapřáhl jsem Dacii a vyrazil do Lomnice autem. V Boskovicích jsme si v muzeu vychutnali fronty na dva záchodky a už byl čas startovat. Etapa doznala oproti loňsku změny trasy, tak aby bylo přebíhání R43 bezpečnější (Černá Hora místo Krhova). To znamená, že jsme si museli dávat lepší pozor na značení - nedalo se běžet po paměti. Před čtvrtou občerstvovačkou jsem si pochvaloval výhledy a krásné prostředí - jak to ti organizátoři dobře vymysleli. Nadšení mi vydrželo ještě při běhu polem a neposekanou loukou za Černou Horou. Ale když se louka změnila v bodlákové pole, tak jsem vytáhl z kapsy deníček a za každý bodlák, který mě poškrábal jsem organizátorům připsal černý puntík. Po bodlákách byl dlouhý kus rozbitého asfaltu do mírného kopce - další černý puntík! A jsme v Býkovicích - hurá, tady to skoro znám - po silnici to bude fajn. Ale ne! Doprava nahodu do prudkého kopce! Plus tři černé puntíky - to máte zato! Běh mezi poli a už mám žízeň, kde ste postavili tu další pípu, plantážníci? Tady je, v Lačnově, hurá! Deset černých puntíků šmahem smazáno, čeká tu na mě i láhev s bezovkou od Marušky. Tady už to zasejc znám, do cíle už je to jen kousek do kopce a kousek z kopce. Kousek do kopce trochu bolí, ale cíl se blíží. V Lomnici jsem šest minut po Danovi. Jdu si dát sprchu, protože není důležité vyhrát, ale být první ve sprše.

Jeden z kolegů běžců po doběhu prohlásil, že je to hrozný, že musel na obou etapách do keříčků. Prý to zvládl bravurně a letělo to ven jak po másle - za dvě minuty už zas běžel. Tak se ptám, jestli si na tu dobu stopne GPS, že by v cíli poprosil, ať mu to odečtou z výsledného času. Prý ne, ale vždycky když jde do dřepu, tak se koukne na hodinky a stejně tak, když se zvedá. No, má to někdo exaktního ducha.

Dnes mě čeká třetí etapa z Blanska a já skrytě doufám, že ji využiju k "regeneraci", protože tam bude spousta čerstvých borců natěšených na tenhle jeden závod. Etapa je totiž zařazena do Okresní běžecké ligy Blansko, takže tam asi nebude hrozit, že bych se umístil na medailové pozici.

Katka, která se mnou závodí na koloběhu a loni běžela dvě etapy, se letos vydala na MiniMUM. První etapu si oproti loňsku zlepšila o cca půlhoďku a skončila v půlce výsledkové listiny. V kopci z Doubravníka se dokázala posunout o 11 mist dopředu (možná i díky bloudění časti běžců).