„Zážitek nemusí být hezký, hlavně když je intenzivní“, říkávají staří běžečtí guruové. A tak jsem si užil intezivní zážitky cestou zpátky z Koh Lanty do Čiang Mai.
Středu jsem nezvykle začal hned po snídani prací, abych si odpracoval půldenní směnu a na zbytek si beru cestovatelské volno. Cestou ze snídaně ještě domlouvám v turistickém stánku naproti odvoz minivanem do Krabi na 13.00. Před jednou hodinou si balím počítač a jdu čekat na bus do místa kde jsem koupil jízdenku. Je dusno. Jen co se usadím, začíná kapat a za pár okamžiků je tu slejvák. Přesunuju se dál od deště a přemýšlím, jestli jsem někde něco nezapomněl. Ve 13.20 pořád slejvák, ale minivan nikde, majitel stánku volá do dopravní kanceláře, jestli na mě nazapomnělí. Prý ne, ale bus bude mít zpoždění. Máme ho čekat asi ve dvě. Starý majitel s turbanem si sedá za mnou a zbytek čekání si povídáme. Prý pochází z Čiang Mai, vyrůstal jako buddhista, ale pak různě cestoval a před 30 lety zakotvil na Koh Lantě. A před 15 lety konvertoval k islámu. Probíráme politiku, sousední státy, gambling, náboženství a je to fajn. Kdyby měl chlapík o 40 kilo víc a světlou pleť, řekl bych, že je Ir - červená kozí bradka přitahovala pozornost.
Minivan se objevil 14:20 a pořád prší. Proklimbám cestu do Krabi. Celkem dlouho čekáme na přívoz - vlastně dva, na první jsme se už nevešli. První zastávka je na letišti, domlouvám se z řidiččem, že mě vyhodí ještě o 5km dál. Pořád prší. Vypadá to, že to moto-thajce moc netrápí, prostě z podsedadla vytáhnou pláštěnku a jede se dál.
Původně jsem chtěl dojet až do centra města Krabi a chvíli se tam potulovat, ale s napjatějším časem jsem si jen v Google mapách našel obchod s foťáky v nákupním centru mezi městem a letištěm. Chci se tam zeptat na náhradní krytku objektivu. Krytky měli, vyzkoušeli jsme jich aspoň 5, ale žádná správné velikosti. Tak si jako prozaatimní řešení v obchůdku vedle kupuju plastovej hrníček, kterej velikostí na objektiv sedí. V nákupním centru má obchůdek i Baťa, to se podívejme.
Mám čas, tak si zajdu do italské pizza-restaurace na oběd. Byla to chyba, ale to jsem ještě netušil. Za celkem drahých 180bahtů si nechávám přinést lassagne bolognese. Je toho jen celkem malá mistička, ale chuťově to šlo. Vyrážím ven, mám v plánu dojít na letiště pěšky. Ale pořád prší. Volá na mě taxikář, jestli nechci svézt. Odmítám a jdu dál. U cesty parkuje prázdný songhaew (červená dodávka s otevřenou korbou se stříškou a lavicemi k sezení). Prý kam jdu a jestli nehci svézt. Říkám si, že tímhle jsem se tu ještě nesvezl, tak bych to vyzkoušet mohl. A mít ho jen pro sebe, to by mohla být paráda. Ptám se za kolik by to bylo na letiště. Prý 150 bahtů. Přijde mi to dost, tak se ptám jestli mě sveze za 100. Kroutí hlavou a říká 150. Rozloučím se a vyrážím po krajnici směr letiště. Po pár krocích je songhaew vedle mě a řidič ukazuje ať si naskočím. Na letiště se vezu jak pán.
Security check proběhl, ale oproti větším letištím se mi zdá, že to tu moc neprožívají. Pro vnitrostátní lety tu jsou tři brány - ale nespletete se, kde čekat. Jsou totiž nalepený jedna na druhou se společným koridorem za nima. A čekárna před nimi je taky společná. Cejtím, že mi není úplně fajn, trochu se se mnou houpe podlaha. Zdržuju se poblíž záchodů, ale zatím to drží. Dávám si Kinedryl a živočišný uhlí. Je to čím dál horší. Trochu se děsím, že mi bude tak blbě, že ani do Čiang Mai neodletím. Stále se držím. O půl osmé večer otvírají bránu a nastupujem do letadla. Furt se houpu. Mám sedět u okýnka, ale domlouvám se s vedlesedícím párem, že se prohodíme a zůstanu v uličce. Dobře dělám. Po půlhodině letu se zavírám na záchod většina lasagní končí v míse. Jsou krásně černé od živočišného uhlí. Posílám tam další dávku. Oplachuju si obličej, kloktám vodu, a s pocitem dobře odvedené práce se upocený vracím na sedadlo. Furt se houpu. Pocity se opět začínají zhoršovat, když začnem klesat. Pak už se rozsvítí výstraha, zůstaňte připoutaní a nepoužívejte záchody a já útrpně mačkám připravený igeliťák v kapse. Naštěstí jsem vydržel do přistání. Jen co se kola dotkla ranveje, zvedám se a mířím zase na záchod. A znovu krmím vzdušné "rybičky".
Jít pěšky z letiště mě teď ani nenapadne. Beru taxíka, doma se rychle vybaluju a s třesavkou uléhám po rychlé sprše do postele. Vedle postele stavím mísu poslední záchrany a pod hlavu si dávám druhej polštář. V noci se párkrát budím s průjmem. Až teprve když se ještě jednou vyzvracím, tak konečně zvládám usnout pořádně.
Ráno se probouzím znavenej, ale břicho kupodivu nebolí. Původní plán na čtvrtek byl dopolední běhací objevovačka a odpolední práce. Vzhledem k prožitým dobrodružstvím rezignuju na dopolední program. Radši píšu blog a pak si půjdu zkusit sehnat nějaký suchary. Usrkávám studenou kolu a doufám, že další zážitky budou spíš hezké než intenzivní.
Všechny díly zápisků z Thajska ZDE a fotky ZDE.
Komentáře
Okomentovat