pondělí 9. listopadu 2009

Podzim v lázních

Jsem na cestě z lázeňského pobytu v Poděbradech. Na jednu stranu se člověk těší domů za rodinou, na druhou mu to přijde líto, protože týden utekl rychleji než by prezident napsal Václav.

Dušičkový týden nezklamal a připravil blátivé plískanice – naštěstí trvaly jen dva dny a zbytek byl přívětivý, skoro by se dalo říci slunečný. Staré duby a jilmy, jako by se chtěly mermomocí zavděčit novému měsíci, vytvářely oblaka zlato-červených vloček protkaných hnědými žilkami bez kapky krve bez ustání padajících, vlajících, ušlapávaných i rozkopávaných a znovu zdvíhaných. Chodce pak při procházce kolem Labe začnou po chvíli bolet oči z pestré záplavy pastelových barev, kterými si tu podzim kreslí na rozlehlá plátna luk, lesíků, alejí kolem chodníků. Člověk s úlevou vyhledává ty malé nahé šedé kousky mezi listím prosvítajícího asfaltu na nichž může na chvíli spočinout zrakem a ulevit tak rozumu navyklému na zažloutlé stránky předloňských románů od tříštivé záplavy ohňostroje podzimních vjemů.

Mírným klusem závodím s parníkem, který veze lidským masem vycpané kožichy k Cidlině. Tam a zpátky, vzdymadlo nahoru dolů, vlevo lom a vpravo hradby. Dejte si ještě rum, ať nám tu nezmrznete, mladá paní. Parník udýchaně vzdává prohranou bitvu u soutoku, já už mu dávno nemávám, směle pokračuji dál a hbitě přeskakuji slavníkovský kořen křesťanství postavený, vypálený, vykopaný a cedulkou označený v Libici. Svatý Vojtěchu, oroduj za nás.

Chci dál, rychleji, míjím upocený Nymburk, opevnění, mosty, chrám, Gambrinus, labutě. Piji kanystr rezavé vody, srdce jásá. Programuji si jen tak pro radost... a dost. Google v pátek čepuje Plzeň, hurá na Vyšehrad, Slavín a v kongresovém centru pochytit vlny v pohybu.

Pár technických bonbonků předepsaných paní doktorkou při vstupní prohlídce:

  • masáž zad – vonná svíčka, relaxační hudba, teplý masážní olej a mladá masérka původem z Bulharska
  • vodní lůžko 3x – hezké, jen s tím strojem si člověk tak dobře nepokecá
  • sauna 3x – teplíčko mám rád i bez sluníčka
  • podvodní masáž
  • uhličitá koupel
  • bazén+whirlpool 2x
  • fitness 2x

To jsme si zase užili světa, zaradoval se uzardělý, zdravotně plně disponovaný lázeňský „ano, mám chuť říci švihák“. Tak zas příště! Jo a vezu oplatky.

úterý 3. listopadu 2009

Krvák nebo kripl?

Tak jsem se po roce a půl zase vydal jako dárce krve do poděbradských lázní na týdenní pobyt. Po příjezdu, když mi v hotelu paní správcová ukazovala, kde bude mé místo při jídle, na mě spiklenecky mrkla a povídá: „Posadila jsem vás k jedné mladé slečně, ať si máte s kým povídat.“ Ovšem zapomněla zmínit, že mimo ní tam bude pan Laďa v nejlepších letech (cca 60) a distingovaná dáma (80?) jak vystřižená z filmu pro pamětníky.

Laďa se projevil jako velmi společenský člověk. S každým si tyká a žádná dívka-paní-dáma si před ním nemůže být jistá. Ještě, že mám tak krátké vlasy – s ženou si mě nespletl, takže mě po zadku nepoplácával. Jeho první otázka na mě byla: „Ty si krvák?“ Když jsem přisvědčil, že opravdu dárce krve jsem, tak Laďa pokračoval „No jó, to my ostatní jsme tu kripli.“ A hned se mezi spolustolovníky rozjel souboj diagnóz: „já měl letos mrtvici“, „a já jsem po infarktu“, „já přechodila chřipku a mám zánět srdce“. Člověk si hned uvědomí, jak by měl být vděčný za zdraví, které má a že to není žádná samozřejmost. Tak beru darování krve jen jako malý příspěvek k obecnému zdraví. To třeba motorkáři často k lidskému blahu dávají celé srdce (a jiné orgány).

pondělí 2. listopadu 2009

Jsem asociál, ale léčím se

"Ale pane Dente, ty plány byly přístupné na místním plánovacím úřadě tři čtvrtě roku."
"To jo, a jakmile jsem se to dozvěděl, hned jsem se taky na ně šel podívat, včera odpoledne to bylo. Zrovna jste se nenamáhali na ně upozorňovat, co? Jako třeba že byste to někomu řekli, nebo tak něco na ten způsob."
"Ale ty plány byly vyvěšeny..."
"Vyvěšeny? Musel jsem je nakonec jít hledat do sklepa."
"Tam je oddělení, kde je vyvěšují."
"S baterkou."
"Asi byl zrovna výpadek proudu."
"A schody zřejmě taky vypadly."
"Podívejte se, našel jste to oznámení nebo ne?"
"Ale jo, našel. Na dně zamčené registračky, a tu vecpali na zrušený záchod a na dveře dali ceduli Pozor, leopard!."

(Douglas Adams: Stopařův průvodce po galaxii)

Když jsem letos na jaře na Javové nekonferenci jOpenSpace slyšel o tom, že nejlepším médiem pro seznamování se s novinkami a trendy v oblastech mého zájmu nejsou v dnešní době žádné vysoce specializované servery (TheServerSide, D-zone, …), ale sociální síť Twitter založená na mikroblogování, byl jsem trochu překvapen. Leč řekl jsem si, používají to všichni, hochu nedá se nic dělat, vysněná práce si žádá i oběti. Vystoupil jsem tedy ze svého zastrčeného koutečku útulné rodinné pavučinky a začal spřádat synapse a zapojovat se více do světa zpráviček typu právě teď, tady a hlavně aktuálně. A ano, opravdu, v té ohromné záplavě 'mě-to-v-práci-neba; jedu-smradlavou-tramvají; jdu-na-párty; pařím-s-cool-roštěnkou; otvírám-první-láhev; otvírám-druhou-láhev; přesouváme-se-do-soukromí; sorry-teď-budu-hodinku-mimo; zas-ráno-Bolí-mě-hlava-Slunko-zalez' se dalo najít i dost zajímavých informací ze světa mé současné favoritky – Javy. V té chvíli jsem si začal říkat, jsem s nima spojenej, jsem slinkovanej, jsem IN, a hlavně – nejsem mimo.

Chyba lávky.

Na podzim se tradičně strhne lavina emailů typu – bude vinobraní, kdo jede? Ale letos – ticho po pěšině. Žádný email, žádné dohadování o tom, kdo s kým spí ve spacáku, zda je lepší vlašskej nebo rýnskej a kdo minule vyžvejkal všechny Hubba-Bubba. Že by se letos žádná akce nekonala? A pak se mě kamarád v sauně bez obalu (a bez šatů) zeptá, jaktože ste nebyli o víkendu na vinobraní? Cože, ono nějaké bylo? Jasně viselo to na nástěnce... COŽE, TY JEŠTĚ NEPOUŽÍVÁŠ FACEBOOK? A zas jsem za kus hovězího bez koulí.

Nu což, tak už jsem i na Facebooku, jen ho nestíhám číst. A to na něm spousta lidí stíhá i hrát hry a rozesílat mi pozvánky, ať se do té cool zábavy taky zapojím... jen počkejte, zhýřilci a prostopášníci, až taky budete mít víc zábavy s dětma, já vám tu sociální zahálku vmetu do očí! Napíšu do blogu. Tweetnu. Dám na nástěnku a ke všemu do vás šťouchnu tak, až vás začnou žebra bolet.

Přemýšlím, jak alespoň ty „důležité“ informace stíhat sledovat. Všude slyším, vždyť je to sou ízy - máš meš-apy, né? Jasně – všechno na jednom místě hezky pohromadě, setříděno podle oblastí, jen přidat dvě kapky džusu, pokrájet pár koleček informačních zdrojů, nakonec dvě deci třicetileté whisky a prosím netřepat, promíchat. Klause na vás, globalisti jedni!

Jen s děsem v očích vyhlížím nedalekou budoucnost, ve které opět zjistím, že jsem zaspal další revoluci – například ty velmi krátké vlnky od stále pubertálního Googlu – před chvilkou mi došla pozvánka, ať si je vyzkouším.

Třeba mě to nakonec mine a stopnu si kosmickou loď vogonů jako slavný Artur Dent, který čtení nástěnek také nepropadl.

"Pozemšťané! Věnujte pozornost tomuto hlášení," řekl jakýsi hlas. Bylo to úžasné. Úžasně dokonalý kvadrofonní zvuk s tak mizivou mírou zkreslení, že i nebojácný muž by zaplakal.
"Hovoří k vám Prostetnik Vogon Jelc z Galaktického úřadu pro plánování hyperprostorové dopravy," pokračoval hlas. "Jak nepochybně víte, plány pro rozvoj okrajových oblastí Galaxie vyžadují vybudování nové hyperprostorové expresní dálnice, která má vést vaší sluneční soustavou. Vaše planeta je bohužel jedna z těch, které jsou určeny k demolici. Celá akce bude trvat necelé dvě pozemské minuty. Děkuji vám."
Rozhlas umlkl.
Děs nepochopení zachvátil přihlížející pozemšťany. Hrůza se zvolna sunula shromážděnými davy, jako by to byly železné piliny na listu papíru, pod nímž se pohybuje magnet. Vtom vypukla panika, zoufalá touha prchat, jenomže nebylo kam.
Když to Vogoni viděli, zapnuli znovu improvizovaný rozhlas:
"Nemá cenu tvářit se překvapeně. Všechny plány a příkazy k demolici jsou už padesát pozemských let vyvěšeny na vašem místním plánovacím odboru na Alfě Centauri, takže jste měli spoustu času vznášet formální protesty. Teď už je pozdě dělat kvůli tomu rozruch."

(opět Douglas Adams: Stopařův průvodce po galaxii)

čtvrtek 11. června 2009

Ondrovy základy ekonomie

Strejda má dům, tak to má hodně peněz, že?
Ale ne, na dům mu půjčila banka.
Co je to banka?
Banka je takový obchod s penězma, lidi si tam můžou půjčit peníze, aby si mohli koupit věci, které potřebují.

Po chvíli přemýšlení...
Banka má lidi ráda, žejo tati?
Hmm, asi jo, ale lidi ji už tak rádi nemají, když jí musí vracet víc než si půjčili.

Po další chvíli přemítání...
A kde teta Banka bydlí?

středa 1. dubna 2009

Jak jsem nedaroval vajíčko

Tak jsem zase jednou dopadl jak agrotechnik u Chlumce. Vídám v poslední době celkem pravidelně v brněnských šalinách letáčky s výzvou "Darujte vajíčko!". Říkal jsem si, co to může být za akci, jestli charita plánuje velkou velikonoční smaženici pro potřebné, nebo je to nějaká tajná součást protikrizového plánu pro oživení české ekonomiky?

Pak mě to najednou trklo - vajíčka a veřejná sbírka. Veřejná sbírka a vajíčka! To je ono. Vzpomněl jsem si na hodiny dějepisu, matičku Prahu, zlatou kapličku, "Národ sobě", ale hlavně na stavbu Karlova mostu s numerologicky vděčným datem 13579731 (tedy 9.7.1357 5:31). Tam se přeci používaly vaječné žloutky při stavbě a nyní po několika velkých povodních je přece potřeba dát této kulturní památce novější kabát. Praha, které byly díky Suché Lózi ořezány procenta při přerozdělování daňových výnosů, si nemůže v této těžké době dovolit financovat rekonstrukci sama. Proto volá všechny dobré čechy, moravské čechy a slezské čechy k této sbírce.

Můj vlastenecký duch zaplesal - konečně mohu udělat něco pro vlast - pro město nejpovolanější, pro trůn moudrosti, pro zrcadlo spravedlnosti, pro těšitelku zarmoucených, pro mrtvou Prahu v dešti. Nerozmýšlel jsem se ani minutu, zajel jsem do nejbližšího hyper-diskontu a koupil celé plato bio-vajec s růžovou nálepkou "dobrá farma". Pravda, trochu mě zarazilo, že se ke značení biovajec nepoužívají inkoustová razítka, ale čárové kódy a plastické obrazce (asi pro nevidomé) ze slepičího trusu, ale když už se vracíme k osvědčeným stavebním technologiím je podle mého názoru předpona bio ta nejdůležitější.

Doma jsem začal gúglit, kam bych měl vajíčka poslat - doménou z nejpovolanějších jevila se mi www.otravakarlovamostu.cz. Ihned jsem telefonicky kontaktoval zhotovitele a informoval ho o svém plánu darovat vajíčko. Bohužel jsem se dozvěděl, že si mám svá vajíčka strčit slušně řečeno za klobouk. Hmm, jiný kraj jiný mrav. Pochopil bych to na slovácku, nebo u myslivců, kde si za klobouk (či jinam) strkají rozličné věci, ale co já zapřísáhlý kšiltofkář?

Teď jen řeším co s platem vynikajících biovajec - děti mi odmítají zářivě modré bílky konzumovat.

Zdroje:
gúgl
petr gazdík, sdružení místních samospráv
litanie loretánská
petr bezruč - slezské písně - praga caput regni
http://www.opravakarlovamostu.cz/