Přeskočit na hlavní obsah

Madeira #15 tunely a vodopády

Sobota! Hoši do zbraně. Vyrážíme na levadu PR9 - Caldeirão Verde (Zelený kotel) s prodloužením na Caldeirão do Inferno (Pekelný kotel). Cesta na start byla ráno bezproblémová. Na posledním úseku je silnice na šířku jednoho auta s občasnými zálivy pro míjení. Naštěstí jsme v protivce nikoho nepotkali, takže to bylo fajn. Jen Pandička občas skřípala zuby, když jsem ji povodil do kopce na jedničku ve vyšších otáčkách. To má za to, že se jí nechtělo táhnout na dvojku.

Start proběhl na 3x. Po 200 metrech jsem začal prohledávat kapsy, kdeže jsem uložil klíče od auta. Nenašel jsem, tak běžím zpátky k autu. Zjišťuju, že je odemčený, ale klíče chybí. Koukám i pod auto. Běžím zpátky a znovu prohledávám svůj batoh. Hele, tady jsou. Tak běžím ještě jednou k autu, abych ho pořádně zamčel.

Asi abych si trochu zasportoval, tak se Pepíkovi po kilometru začala odlepovat podrážka. Včera jsem mu ji pracně lepil nějakým místním Kanagomem. Tak jsem hochy posadil na obrubník levady a poklusem to vzal k autu, kde zůstaly náhradní botky. Po přezutí strkáme rozlepené botky do černého pytle a zasouváme za jeden větší kámen, že si je vyzvednem cestou zpátky. Přidávám si radši špendlík do mapy. Ty kameny kolem tu vypadají všechny dost podobně.

Dneska to byla trasa plná tunelů a vodopádů. Dobrodružství i krajina - jednička s hvězdičkou. Jedinou skvrnkou na kráse byly mraky a poprchání. U prvního kotle Ondra ukouzl na vlhkých kamenech a trochu se namočil. O pár metrů později ukouzl Pepík na vlhkých kamenech a trochu víc se namočil. No chlapci, teď poznáte, jak se pochoduje s mokrejma botama. Bude to vojna. A když nemůžeš, tak přidej.

Před odbočkou do kopce na Pekelnej kotel chlapci prohlásili, že by to jako už stačilo. Tak vytahujem sváču. Shazuju batoh, usazuju "drobotinu", nechávám si jen foťák na krku a poklusem vyrážím do schodů. I sem se zahřál. Další tunely, rokle, vymleté tůně. A vodopády!

Zpátky to jde kupodivu rychle. Do auta to stihnem chvilku před tím než začne slejvák. I rozlepený botky jsme zdárně našli.

Cestou potkáváme několik skupinek Čechů. Turistice zdar! Dvakrát jsem se v tunelu majznul do hlavy. To mám za to, že si neotáčím čepku kšiltem dozadu. A pak nevidím, kde se svažuje strop. Šak já se to naučím.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

MUM 2016 - druhé stříbro v MČR v etapovém ultramaratonu

Nadpis prozrazuje, že se mi dnes podařilo završit obhajobu loňské střibrné pozice na Moravském ultramaratonu. Zlatý bez problémů dokončil opět Dan Orálek a s bronzem nakonec nově odchází Ondra Strnad. Katka skončila pátá mezi ženami na MiniMUMu. Celkově se závodů zůčastnilo 216 lidí a všech 7 etap (301km) z toho doběhlo 49. Jistě se ptáte, jak to vypadalo na tratích po čtvrté etapě. V páté Olešnické se jde velká část po asfaltu a já jsem tuhle etapu zvolil jako regenerační. Nikam jsem se nehnal, ale i tak se mi dařilo držet se s Danem až do druhé občerstvovačky. Přiznávám, kdyby cestou nemusel odběhnout do keříčků, tak bych ho po první občerstvovačce už neviděl. Do cíle jsem doběhl druhý a na třetím místě byl se ztrátou minuty Ondra Strnad (od poslední OS do cíle byl o 4 minuty rychlejší než já). Cenami za umístění v Olešnické etapě byly dárkové balíčky se spoustou dobrot, takže velké díky tamnímu panu starostovi. Do další etapy z Bystřice nastoupil i Jirka Čípa a všem ukázal,

MUM 2017

Tak za sebou mám po roce další očistný rituál v podobě týdenního etapového ultramaratonu. Letos jsem žádný velký úspěch neslavil. Cítil jsem se jak na horské dráze a celkově jsem doběhl šestý. I když to je znatelné zhoršení oproti předchozím letům, stejně to považuju za úspěch. První etapu jsem v začátku přepálil, druhou jsem zabloudil, třetí mě nebavila, čtvrtou (Tišnovskou) jsem se nakopl a skončil bramborově čtvrtý, pátou jsem posledních 15km protrpěl, šestou a sedmou jsem se už jen kochal a užíval si pohyb. Prošel jsem letos během MUMu mentálním posunem a přepl jsem se ve druhé půlce do nezávodního módu, který jsem předtím obdivoval u starších účastníků. Není důležité, kdy jste v cíli, ale je důležité, že tam nakonec doběhnete. Nejde vám o bednu, ale o pohyb, lidi okolo, přírodu, scenérie. Jak už bývá na MUMu zvykem, vyhrál nesmrtelný démon Dan Orálek.

MUM aneb jak jsem předhonil démona

Loni jsem ti, drahý čtenáři mého neaktualizovaného deníčku, vyprávěl, jak jsem honil démona  při Tišnovské etapě Moravského ultramaratonu . Rok se s rokem sešel a vzpomínky na protrpěné kilometry zakryl svým šedým příkrovem (ne)milosrdný čas. A tak si na začátku června říkám, loni jsem zvládnul etapu, proč bych letos nezvládl tři? Tři už dají dohromady účast v soutěži MiniMUM. A slovo se stalo skutkem a já se přihlásil do této sebemrskačské zábavy. První "Lomnickou" etapu mám po včerejšku zdárně za sebou. Co zdárně? Výborně! Já ji totiž s výkonem 3:28:30 vyhrál a pokořil jsem i Brněnského Démona a mistra v ultramaratonech Dana Orálka. Vítězky první etapy (autor Dan Orálek) Teď se ale musím přiznat, jak se mi to (nezaslouženě) povedlo. Start na náměstí Lomnice proběhl zdárně, až na to že Standa Juránek (běžec a čerstvě jmenovaný čestný člen Asociace ultramaratonců, politik)  dojel autem až půl minuty po startu, tak jen vyskočil, běžel nám naproti a volal: "Já si