Po prodlouženém víkendu (v pondělí jsem si vzal volno na potápění) se mi v úterní pracovní ráno moc bóchat nechtělo. Tím spíš, že venku bylo jasno. A když jsem se podíval na web kameru na Pico do Arieiro a viděl sluncnem nasvícené hory, neváhal jsem. Sbalil jsem před polednem Pepíka, který už měl po škole a vyrazili jsme do hor.
Původní plán byl dojít až na Pico Ruivo a zpátky, ale nakonec jsme zvolili jen poloviční trasu a bylo to fajn. Bílé peřiny pod náma. Potkávali jsme dost lidí (opět hlavně Čechů a Slováků). Dokonce jsme zase pozdravili rodinku s mimčem, se kterou jsme se bavili už před pár týdny u vodopádu Lagoa do Lajeado. Původně říkali, že jsou tu na 4 týdny, ale teď nám sdělili, že je nic domů nežene, tak tu zůstávají ještě jeden další měsíc.
Na horském chodníčku není moc míst, kde se vymočit. A Pepík je stydlivej, tak se mu nechce jen tak pročůrávat z výšky mraky. Nakonec najdem keřík, kam by si mohl odložit nahromaděné tekutiny.
Po návratu domů už mě čeká jen práce až do večera.
Ve středu posílám Pepíka na střídačku (tj. na jeho žádost ho nechávám doma) a na výlet jedem pro změnu s Ondrou. Vyjeli jsme na trasu PR5 - Vereda das Funduras - z Portely do Machica. Je to tam jeden velkej bobkovej les. Teda Ondra říká, že se tomu neříká bobkovej, ale vavřínovej. Ale já si myslím, že je správně bobkovej, protože i překlad názvu stezky je něco jako "Cesta pozadí".
V Machicu se rozdělujem, já to beru poklusem po silnici pro auto a Ondra kolem řeky až k moři. Ještě než se znovu potkáme, tak začíná rodinný videohovor. Při zapnuté GPS navigaci jsem si volání moc neužil. Ještě že to za chlapskou půlku rodiny zachraňoval Ondra.
Komentáře
Okomentovat