Přeskočit na hlavní obsah

Madeira #16 Go west! Go deep!

Neděle. Poslední víkendový den na Madeiře, pak už nás čeká jen pár pracovních a návrat. Čas tu pádí neskutečným tempem. Ráno pouštíme na Youtube mši z Polné. A dozvídáme se, že další online přenosy už nebudou, protože Veličenstvo Kat zase povolilo hrát a povolilo zpívat. A odomezilo počet lidí na bohoslužbách. Příští víkend už mě zas asi budou čekat v Tišnově varhanické povinnosti.

Po snídani duchovní i fyzické balíme ještě svačinu do batohu a vyrážíme na nejvzdálenější část ostrova - západní pobřeží. V plánu je Levada Pedregal, což by měla být proti včerejšku odpočinková trasa. Počasí je povětšinou zamračené, zato Pepíkovi je do skoku. První část okruhu (leváda) ujde, ale druhá kolem pobřeží s vyhlídkami je úžasná. Dokonce i sluníčko nám zasvítí.

Poslední vyhlídka je na veliký vodopád Garganta Funda (Hluboké Hrdlo). Hustě krutý. A poprchá. Slejvák začne pár sekund po tom co nasedáme do auta.

Cestou domů zastavujem vykoupat se v přírodních koupalištích v Seixalu. Pak ještě rychlá obědo-večeře v São Vicente a domů.

Pondělí začíná opět Pepíkovou školou. Já jsem si vzal v práci volno, bo se jdu potápět do Machica. Před devátou nechávám Pepíka v Ondrově péči a jedu si užít dva ponory s Joanou - instruktorkou v dive centru Haliotis. První ponor je v Quinta do Lorde (12m) a druhý u přístavu v Machicu (19m). Viditelnost cca 15m, teplota vody 18°C. I když jsem měl 7mm neoprén, snesl bych vodu o pár stupňů teplejší. Ryb byly obrovský hejna. Ale když to není kapr nebo štika, tak názvy nezvládám. Ani česky, natož anglicky. Vlastně jo, viděli jsme několik barakud. Nějací krabi byli, hvězdice a spousty ježků. A horká sprcha na závěr - úžasný.

Po návratu domů piju kafe a na 2 hoďky odpadám do postele. Šípková Růženka hadr. Polibek od neohroženého prince nepotřebuji, děkuji za optání.

Když konečně vylezu z vyhřátého pelechu, balím kluky a jedem do kopců na Levadu do Norte. Pravidelné večerní videovolání s holkama doma absolvujeme z přírody kousek před cílovým vodopádem. Naštěstí je na kopci 4G signál. Vika se dneska vrátila z nemocnice. Tak už doma spokojeně tůruje koloběžku. Klárka namalovala slona - černýho. A teď nevím jestli kráčel po poušti nebo po obloze. Maruška zkouší Klárce vytvořit nové účesy.

Doma ještě vařím výborné lasagne. V mikrovlnce. Ondrovi se opět zdá, že balík čtyř porcí by klidně příště mohl být jen pro něj.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

MUM 2016 - druhé stříbro v MČR v etapovém ultramaratonu

Nadpis prozrazuje, že se mi dnes podařilo završit obhajobu loňské střibrné pozice na Moravském ultramaratonu. Zlatý bez problémů dokončil opět Dan Orálek a s bronzem nakonec nově odchází Ondra Strnad. Katka skončila pátá mezi ženami na MiniMUMu. Celkově se závodů zůčastnilo 216 lidí a všech 7 etap (301km) z toho doběhlo 49. Jistě se ptáte, jak to vypadalo na tratích po čtvrté etapě. V páté Olešnické se jde velká část po asfaltu a já jsem tuhle etapu zvolil jako regenerační. Nikam jsem se nehnal, ale i tak se mi dařilo držet se s Danem až do druhé občerstvovačky. Přiznávám, kdyby cestou nemusel odběhnout do keříčků, tak bych ho po první občerstvovačce už neviděl. Do cíle jsem doběhl druhý a na třetím místě byl se ztrátou minuty Ondra Strnad (od poslední OS do cíle byl o 4 minuty rychlejší než já). Cenami za umístění v Olešnické etapě byly dárkové balíčky se spoustou dobrot, takže velké díky tamnímu panu starostovi. Do další etapy z Bystřice nastoupil i Jirka Čípa a všem ukázal,

MUM 2017

Tak za sebou mám po roce další očistný rituál v podobě týdenního etapového ultramaratonu. Letos jsem žádný velký úspěch neslavil. Cítil jsem se jak na horské dráze a celkově jsem doběhl šestý. I když to je znatelné zhoršení oproti předchozím letům, stejně to považuju za úspěch. První etapu jsem v začátku přepálil, druhou jsem zabloudil, třetí mě nebavila, čtvrtou (Tišnovskou) jsem se nakopl a skončil bramborově čtvrtý, pátou jsem posledních 15km protrpěl, šestou a sedmou jsem se už jen kochal a užíval si pohyb. Prošel jsem letos během MUMu mentálním posunem a přepl jsem se ve druhé půlce do nezávodního módu, který jsem předtím obdivoval u starších účastníků. Není důležité, kdy jste v cíli, ale je důležité, že tam nakonec doběhnete. Nejde vám o bednu, ale o pohyb, lidi okolo, přírodu, scenérie. Jak už bývá na MUMu zvykem, vyhrál nesmrtelný démon Dan Orálek.

MUM aneb jak jsem předhonil démona

Loni jsem ti, drahý čtenáři mého neaktualizovaného deníčku, vyprávěl, jak jsem honil démona  při Tišnovské etapě Moravského ultramaratonu . Rok se s rokem sešel a vzpomínky na protrpěné kilometry zakryl svým šedým příkrovem (ne)milosrdný čas. A tak si na začátku června říkám, loni jsem zvládnul etapu, proč bych letos nezvládl tři? Tři už dají dohromady účast v soutěži MiniMUM. A slovo se stalo skutkem a já se přihlásil do této sebemrskačské zábavy. První "Lomnickou" etapu mám po včerejšku zdárně za sebou. Co zdárně? Výborně! Já ji totiž s výkonem 3:28:30 vyhrál a pokořil jsem i Brněnského Démona a mistra v ultramaratonech Dana Orálka. Vítězky první etapy (autor Dan Orálek) Teď se ale musím přiznat, jak se mi to (nezaslouženě) povedlo. Start na náměstí Lomnice proběhl zdárně, až na to že Standa Juránek (běžec a čerstvě jmenovaný čestný člen Asociace ultramaratonců, politik)  dojel autem až půl minuty po startu, tak jen vyskočil, běžel nám naproti a volal: "Já si