V pondělí už vládne předcestovní nálada a tak se žádný velký výlet nekoná. Jdem se jen projít po práci kolem jezera a nachytat pár posledních podzimně laděných fotek. Zapínám naposledy pračku a sušičku. Při čekání na rozvoňavělé svršky koukáme na filmy pro pamětníky - z devadesátek minulýho a první dekády tohoto století.
Posílám děti spát a ještě řeším všechny ty internety. Po chvilce přicupitá Klárka v pyžamu a nadšeně říká, že asi viděla z okna polární záři. Jdem to zkontrolovat na terasu. A fakt. Nekecá! Prý jestli jí půjčím foťák. No jasně, jen jí musím předat svůj drobet znalostí o ručním nastavení času, citlivosti a clony. Klárka jde sama cvaknout své první snímky a za chviličku se vrací s rozzářenou tváří. Na displeji foťáku září v říjnu zelená záře. Polární. Klárka se klepe zimou. Jdu ji pro ponožky, boty, mikinu, kalhoty a bundu. Noci tu bývají chladné. Až mrazivé. Další půlhodinu tráví Klárka venku a já si v teple pročítám weby.
V úterý ráno mažem toasty ke svačině a vrháme se na úklid domku. Jde to celkem od ruky a tak můžem vyrazit směrem na letiště o dvě hoďky dřív než jsem plánoval. Volíme tedy delší cestu kolem jižního pobřeží. Projíždíme kolem jezírka, kde trůní asi 10 labutí. To by byly fotky, říká si mé neposedné já. Otáčím na nejbližší odbočce auto a vracíme se k jezírku. Zastavuju, vytahuju foťák a opatrně se blížím k divému to ptactvu. Mířím a tisknu spoušť, z foťáku se ozve táhlé Cvááák. Labutě vyděšeně zatřepou křídly a v mžiku odlétají. Krása. Chtěl bych je ještě zachytit v letu, ale v hledáčku foťáku je černo. Nevěřícně kroutím hlavou a hledám, kde je chyba. Krytka sundaná. Foťák zapnutej. Po pár dalších sekundách se ozve další Cváák. A v tu chvíli mi dojde, že se v noci fotilo a expoziční čas je nastaven na 15 nebo 20 sekund. Chytám se za hlavu a rvu si z pleše imaginární vlasy. Žádná fotka labutí nebude. Ani jedna. Jsou pryč. Potvory.
U letiště máme domluvený ještě covid testy. Jsou tu hrazené vládou, takže aspoň něco nemusíme platit.
Vracíme auto v půjčovně, ale agenti nemůžou dohledat správné papíry. Tak nakonec jen berou klíče a loučíme se.
Let domů je krásně na čas a před půlnocí dosedáme ve Vídni na letiště. Poté co hlásíme u Covid hlídky, že jedem hnedle autem dál do Česka, tak nás bez další kontroly pouští. Po vyzvednutí zavazadel vycházíme před budovu a za dvě minutky je u nás i žena moje nejmilejší s autem - takhle krásně bych to já synchronizovat neuměl. Šikovná to ona je. Prý mám domů řídit. Chvilku mi po měsíci v automatu trvá vzpomenout si, jak zařadit ve Fiatu zpátečku.
O půl třetí doma, o půl čtvrté v posteli a o půl osmé budík do práce. Ó, sladký domove.
Komentáře
Okomentovat