Ironická zamyšlení a kousavá fakta

Říkal jsem Marušce, aby napsala do blogu nějaké další Ondrovy hlášky, protože je s ním víc a má lepší paměť. Než to sepíše, tak tady je malý předkrm ode mě. S kamarádkou Ivou: I: Jseš pro Ondro? O: Nejsem Pro, jsem Cacek. I: Co to tady skáče za kozla? O: Ondrášek. I: Ty si ale číslo. O: Nejsem číslo, jsem nula. Tuhle se tak přitulil k Marušce a povídá Mamko já tě mám rád... na chvilku se zamyslel pohladil mamku a dodal ...to nic, to nevadí. M: Chceš chleba nebo rohlík? O: Nebo chleba.

Nemám rád (ach jo, už zase ten Gargamel ) sexistické řetězové maily, které se mě snaží nacpat do role flákače, tyrana nebo, nedej Manitú, člověka, který by si nemít manželku ani neuháčkoval podložku pod nedělní čajovou konvici z čínského porcelánu. Jeden zástupce za všechny: Rodiče se dívali na televizi a matka řekla: „Je už pozdě, jsem unavená, půjdu spát!“ Odešla do kuchyně udělat chlebíčky na zítřejší výlet dětem. Opláchla šišky kukuřic, vytáhla maso z mrazáku na zítřejší večeři, zkontrolovala, kolik müsli je v zásobníku, ... Nyní v originále následuje dalších dvacet řádků výčtu toho, co žena ještě ten večer zvládne a nakonec jde spát ve chvíli, kdy se manžel dodívá na televizi. Mail končí klasikou: Pošli tenhle příběh stejně postiženým fantastickým ženám - potěší je to, a mužům - aby se nad sebou zamysleli, bohužel, málokterý něco změní. Ještě štěští, že mi tu nevyhrožují nemocí šílených krav a dvojnásobnými poplatky u lékaře, když to nepřepošlu dalším sedmdesá...

Můžu se hrdě počítat k těm VyVoleným kteří vědí jak být In a v elektronické komunikaci často vynechávají interpunkci. Asi si řeknete že tohle zvládnout je pro vás moc těžké a nemá cenu se učit něčemu co stejně za pár generací až konečně všichni přejdou na bajtkód přestane být potřeba. Ale nezoufejte poradím vám jak být in a moc se přitom netrápit. Fígl k vynechání interpunkce spočívá v tom že namísto kam byste umístili čárku kdybyste nepsali tímto pokrokovým stylem si jen v duchu poklesnete hlasem při diktování povelů vašim na klávesnici netrpělivě se chvějícím prstům. Poklesnutím hlasu vašeho duchovního já je učiněno zadost logičnosti větného celku a tato malá úlitba na oltář Jazyka českého vás zpátky mezi outsidery nevrhne neboť jak praví klasik: Co uši neslyší ústa nepoví. Teď by mě zajímala jen taková drobnost, a to: jak se vyhnout mejlům od lidí, kteří jsou stejně (a občas dokonce víc) In? Ať se snažím sebevíc, při čtení jejich mejlů mé duchovní hlasy pohrdlivě mlčí.

V neděli mě po delší době napadlo, dát si ke svačině müsli s mlékem. Sotva se ozvalo první cinknutí lžičky, odněkud se vynořil Ondra a slovy: "Chci taky jogurt!", se přihlásil o svá práva. Vyrazili jsme do kuchyně. Vytáhla jsem krabici. Když Ondra uviděl, co se mu to sype do misky, zvědavě se zeptal: "Co to je?" Já na to: "Müsli." Po chvíli Ondra rozvážně: "Myslím lupínky."

Na okraj diskuse o Národní knihovně Citizen K: Svůj názor na způsob výběru vítězného návrhu na Národní knihovnu na Letné jsem již zhruba před půl rokem vyjádřil a nemám k tomu co dodávat. YODA: Hmmm. Much anger in him. Citizen K: Jde mi o něco daleko zásadnějšího. YODA: (sighs) Will he finished what he begins? Citizen K: Právě teď, nikoli však poprvé, dochází k pokusu o změnu. Právě teď dochází k pokusu část rozhodování o věcech veřejných vyjmout ze standardních mechanizmů a řešit je „přímo“ LUKE: Is the dark side stronger? YODA: No...no...no. Quicker, easier, more seductive. Citizen K: není možné autoritářsky tvrdit, že je to otázkou „odborníků“ nebo dokonce odborníka YODA: Use the Force. Citizen K: Pokud se nemýlím, ještě nikdy u nás ... YODA: So certain are you. Always with you it cannot be done. Hear you nothing that I say? Citizen K: Uvědomme si jednu banální věc: rozhodování odborné poroty je o návrhu jako takovém. YODA: Use the ...

Dneska je popeleční středa a to znamená, že včera byl Faschingsdienstag. Firma se nám pleskla přes kapsu a dala do placu koblížky s marmeládou. Mňamka. Večer jsem byl jezdit a už z náznaků minulý týden jsem pochopil, že to má být veselá hodina. Tak jsem se oblékl do černého (košile, rukavice, rajtky), na hruď si připnul pár komunistických vyznamenání a na hlavu narazil Ondrovu čepici s medvídkem. To jsem ještě netušil, že Man in Black dostane na ježdění šímla. Tenhle bělouš se jmenuje Coconut a je celkem šikovnej na drezuru. Jen asi není zvyklej, že se na něj drápe někdo bez toho aby mu dal sedlo. Sice to bylo nejpohodlnější svezení ze všech koní na kterých jsem kdy jezdil bez sedla, ale Kokos to svým (bezpochyby hraným) úlekem z volnějších zad celou hodinu zpestřoval. Připoměl jsem si dětská léta strávená na klouzačkách ve chvílích kdy se mnou pochodoval po zadních. Zopakoval jsem si rytmiku různých tanců, když mi ve cvalu každý x-tý krok udělal kozlíka (x se pohybovalo většinou v...

Když jsem včera večer (dneska ráno) odcházel z hospody - měli jsme totiž Projektabschlussfeier - tak mě hnedka u dveří zarazil nezvyklý počet lidí stojících venku. Po tom co jsem si narazil kulicha, navlékl palčáky, dopnul svůj medvědí kožich a vyrazil mezi ně, tak mě ještě víc překvapilo, že mladé dívky (člověka čím dál tím víc překvapuje, kolik lidí je mladších než on) nemají žádné kabáty, ani svetry, dokonce ani rukávy u triček a v tom lednovém popůlnočním mrazu se producírují jen s holým pupkem. To už jsem začal tušit nějakou kulišárnu. Poté co mi kapsou kabátu začala prosakovat tající zmrzlina, kterou jsem si prozřetelně sbalil na cestu z nedojedeného poháru projektového šéfa, jsem zjistil, že je zle. Tryskem jsem to vzal zpátky k výčepu, nechal si načepovat sklenku budvaru a vytáhl jsem z kápézetky šupléru. Změřil jsem průměr půllitru, jehož teplota (bezpochyby) byla správných 7 stupňů celsia, provedl dvě kontrolní měření (pro jistotu), vyklopil jsem do sebe pivo a vyběhl ven. V...