Přeskočit na hlavní obsah

Madeira #6 - konečně do hor

Páteční škola byla ještě náročnější než předchozí dny.Ondrovi začínala 6.50 a Pepíkovi se vůbec dělat úkoly nechtělo. (Kupodivu!) Ale zvládlo se to. U moře nám svítilo slunko, tak jsme se rozhodli, že odpoledne zkusíme asi nejkratší značenou cestu v horách, která se jmenuje velice poeticky - Balkóny (PR11 - Vereda dos Balcões).

Veredu máme takříkajíc za rohem - vzdušnou čarou 10km, po silnici 20km a na čas asi 35min cesty. Panda trpěla několik kilometetrů prudkého stoupání na jedničku. Já trpěl taky a děsil se, kdy zase v protisměru na té uzoučké silnici něco vyjede a kdo z nás bude couvat.

Nakonec jsme dojeli až do mraků a nebylo jasné, jestli vůbec bude z vyhlídek něco vidět. Naštěstí po přejetí hřebenu zůstaly oblaka nad náma. Výhledy pěkný na dívání, ale fotky v tom počasí moc nevyšly. Naštěstí je na Balkónech i ptačí rezervace, tak jsme si nafotili alespoň vrabčáky.

Dnes (v sobotu) byla v plánu cesta kolem vodního systému "25 pramenů" (PR 6 Levada das 25 fontes). Budík na šestou a po sedmé vyrážíme. Po příjezdu na místo nás překvapí krávy na silnici - hned je co fotit. Mraky pod náma směrem k moři, ale mi naštěstí budem sestupovat k vodopádu na druhou stranu hřebene. Na parkovišti zatím stojí jen jedno auto. Chvilku po nás přijíždí další Panda s rodinkou 2+1 a podle ohozu je tipuju na Čechy. Nemýlím se. Vyráží ale na jinou stranu než my.

Po zdolání pětadvacítkové levády si u vodopádu dáváme svačinu a diskutujem kudy zpátky. Buď se vrátíme a nebo půjdem neznačenou cestou přes kopec (Pico Fernandes ou Rabaçal, 1409m) a vrátíme se na parkoviště jinou levádou (PR 6.2 Levada do Alecrim). Vyhrává cesta přes kopec.

U vodopádu (Lagoa do Lajeado) v místě našeho napojení na druhou levádu potkáváme další Čechy (2+mimčo v nosítku na břiše). Chvíli s nima povídáme. Doporučují nám výlet na nejvyšší horu - Pico Ruivo (1862m) a ukazují super fotky z pátku. My jim na oplátku ukazujem jak si protáhnout výlet přechodem na 25 pramenů. Taky prý jsou na Madeiře v módu work and travel - na měsíc.

Když se rozhloučíme a odcházíme od vodopádů zdraví nás ještě další český pár.

Bližíme zpátky k parkovišti a já přemýšlím, jestli je to opravdu správné místo. Mlha. Krávy nikde, zato auty to tu přetéká. Naši Pandu jsme naštěstí po chvíli našli.

Je chvíli po poledni a tak přemýšlím, jestli si ten výlet ještě trochu neprotáhnout. Koukám do mapy a vidím, že nejsme moc daleko od města Porto Moniz, které leží na severozápadě ostrova. Mají tam prý u moře přírodní bazény. To zní dobře. Velím směr sever.

Bazény jsme našli a s Pepíkem jsme si i poplavali. Voda měla 18°C. Ondra navlečený v mikině odmítl.

Cesta po kvalitních silnicích přes celý ostrov zpátky zabrala necelou hodinku - fajn cestování. Tentokrát ani Panda moc netrpěla.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

MUM 2016 - druhé stříbro v MČR v etapovém ultramaratonu

Nadpis prozrazuje, že se mi dnes podařilo završit obhajobu loňské střibrné pozice na Moravském ultramaratonu. Zlatý bez problémů dokončil opět Dan Orálek a s bronzem nakonec nově odchází Ondra Strnad. Katka skončila pátá mezi ženami na MiniMUMu. Celkově se závodů zůčastnilo 216 lidí a všech 7 etap (301km) z toho doběhlo 49. Jistě se ptáte, jak to vypadalo na tratích po čtvrté etapě. V páté Olešnické se jde velká část po asfaltu a já jsem tuhle etapu zvolil jako regenerační. Nikam jsem se nehnal, ale i tak se mi dařilo držet se s Danem až do druhé občerstvovačky. Přiznávám, kdyby cestou nemusel odběhnout do keříčků, tak bych ho po první občerstvovačce už neviděl. Do cíle jsem doběhl druhý a na třetím místě byl se ztrátou minuty Ondra Strnad (od poslední OS do cíle byl o 4 minuty rychlejší než já). Cenami za umístění v Olešnické etapě byly dárkové balíčky se spoustou dobrot, takže velké díky tamnímu panu starostovi. Do další etapy z Bystřice nastoupil i Jirka Čípa a všem ukázal,

MUM 2017

Tak za sebou mám po roce další očistný rituál v podobě týdenního etapového ultramaratonu. Letos jsem žádný velký úspěch neslavil. Cítil jsem se jak na horské dráze a celkově jsem doběhl šestý. I když to je znatelné zhoršení oproti předchozím letům, stejně to považuju za úspěch. První etapu jsem v začátku přepálil, druhou jsem zabloudil, třetí mě nebavila, čtvrtou (Tišnovskou) jsem se nakopl a skončil bramborově čtvrtý, pátou jsem posledních 15km protrpěl, šestou a sedmou jsem se už jen kochal a užíval si pohyb. Prošel jsem letos během MUMu mentálním posunem a přepl jsem se ve druhé půlce do nezávodního módu, který jsem předtím obdivoval u starších účastníků. Není důležité, kdy jste v cíli, ale je důležité, že tam nakonec doběhnete. Nejde vám o bednu, ale o pohyb, lidi okolo, přírodu, scenérie. Jak už bývá na MUMu zvykem, vyhrál nesmrtelný démon Dan Orálek.

MUM aneb jak jsem předhonil démona

Loni jsem ti, drahý čtenáři mého neaktualizovaného deníčku, vyprávěl, jak jsem honil démona  při Tišnovské etapě Moravského ultramaratonu . Rok se s rokem sešel a vzpomínky na protrpěné kilometry zakryl svým šedým příkrovem (ne)milosrdný čas. A tak si na začátku června říkám, loni jsem zvládnul etapu, proč bych letos nezvládl tři? Tři už dají dohromady účast v soutěži MiniMUM. A slovo se stalo skutkem a já se přihlásil do této sebemrskačské zábavy. První "Lomnickou" etapu mám po včerejšku zdárně za sebou. Co zdárně? Výborně! Já ji totiž s výkonem 3:28:30 vyhrál a pokořil jsem i Brněnského Démona a mistra v ultramaratonech Dana Orálka. Vítězky první etapy (autor Dan Orálek) Teď se ale musím přiznat, jak se mi to (nezaslouženě) povedlo. Start na náměstí Lomnice proběhl zdárně, až na to že Standa Juránek (běžec a čerstvě jmenovaný čestný člen Asociace ultramaratonců, politik)  dojel autem až půl minuty po startu, tak jen vyskočil, běžel nám naproti a volal: "Já si