Ironická zamyšlení a kousavá fakta

Na okraj diskuse o Národní knihovně Citizen K: Svůj názor na způsob výběru vítězného návrhu na Národní knihovnu na Letné jsem již zhruba před půl rokem vyjádřil a nemám k tomu co dodávat. YODA: Hmmm. Much anger in him. Citizen K: Jde mi o něco daleko zásadnějšího. YODA: (sighs) Will he finished what he begins? Citizen K: Právě teď, nikoli však poprvé, dochází k pokusu o změnu. Právě teď dochází k pokusu část rozhodování o věcech veřejných vyjmout ze standardních mechanizmů a řešit je „přímo“ LUKE: Is the dark side stronger? YODA: No...no...no. Quicker, easier, more seductive. Citizen K: není možné autoritářsky tvrdit, že je to otázkou „odborníků“ nebo dokonce odborníka YODA: Use the Force. Citizen K: Pokud se nemýlím, ještě nikdy u nás ... YODA: So certain are you. Always with you it cannot be done. Hear you nothing that I say? Citizen K: Uvědomme si jednu banální věc: rozhodování odborné poroty je o návrhu jako takovém. YODA: Use the ...

Dneska je popeleční středa a to znamená, že včera byl Faschingsdienstag. Firma se nám pleskla přes kapsu a dala do placu koblížky s marmeládou. Mňamka. Večer jsem byl jezdit a už z náznaků minulý týden jsem pochopil, že to má být veselá hodina. Tak jsem se oblékl do černého (košile, rukavice, rajtky), na hruď si připnul pár komunistických vyznamenání a na hlavu narazil Ondrovu čepici s medvídkem. To jsem ještě netušil, že Man in Black dostane na ježdění šímla. Tenhle bělouš se jmenuje Coconut a je celkem šikovnej na drezuru. Jen asi není zvyklej, že se na něj drápe někdo bez toho aby mu dal sedlo. Sice to bylo nejpohodlnější svezení ze všech koní na kterých jsem kdy jezdil bez sedla, ale Kokos to svým (bezpochyby hraným) úlekem z volnějších zad celou hodinu zpestřoval. Připoměl jsem si dětská léta strávená na klouzačkách ve chvílích kdy se mnou pochodoval po zadních. Zopakoval jsem si rytmiku různých tanců, když mi ve cvalu každý x-tý krok udělal kozlíka (x se pohybovalo většinou v...

Když jsem včera večer (dneska ráno) odcházel z hospody - měli jsme totiž Projektabschlussfeier - tak mě hnedka u dveří zarazil nezvyklý počet lidí stojících venku. Po tom co jsem si narazil kulicha, navlékl palčáky, dopnul svůj medvědí kožich a vyrazil mezi ně, tak mě ještě víc překvapilo, že mladé dívky (člověka čím dál tím víc překvapuje, kolik lidí je mladších než on) nemají žádné kabáty, ani svetry, dokonce ani rukávy u triček a v tom lednovém popůlnočním mrazu se producírují jen s holým pupkem. To už jsem začal tušit nějakou kulišárnu. Poté co mi kapsou kabátu začala prosakovat tající zmrzlina, kterou jsem si prozřetelně sbalil na cestu z nedojedeného poháru projektového šéfa, jsem zjistil, že je zle. Tryskem jsem to vzal zpátky k výčepu, nechal si načepovat sklenku budvaru a vytáhl jsem z kápézetky šupléru. Změřil jsem průměr půllitru, jehož teplota (bezpochyby) byla správných 7 stupňů celsia, provedl dvě kontrolní měření (pro jistotu), vyklopil jsem do sebe pivo a vyběhl ven. V...

Nedávno jsme s Jiříčkem opět navštívili saunu a jako obvykle jsme během ní vypili každý dvě plechovky plzeňské pamětihodnosti (a nehádejte se o slovíčka, Prazdroj je bezpochyby pamatování hodný, takže pamětihodnost). Cestou na hotely (bydlívám v Adlonu a Jiříček ve Wilhelmshofu ) se ale opět dostavila vlezlá žízeň, tak jsme se usnesli, že ji uhasíme nealkem v nějakém baru pocestě. Rozhodli jsme se pro menší bar, ve kterém jsme ještě nebyli, nedaleko Pratersternu. Již setmělé prostředí, do kterého jsme vstupovali nás mělo varovat. Druhý ukazatel, že něco není tak úplně standardní, byla přítomnost osamocených žen rozesazených u stolků po lokále. Sedli jsme si rovnou k baru a objednali si colu. Teprve teď to začalo být nebezpečné. Houpavým krokem se k našim stoličkám přiblížila mladá černoška oblečená ve skromném bílém korzetu a zeptala se jestli bychom ji koupili drink „Picollo“. Já se tvářil, že nerozumím, a že tam vlastně nejsem. Jiříček, který je ještě gentleman ze star...

Nedávno mi v práci na stole zazvonil telefon, a protože máme takové ty chytré mašinky, které snad znají i číslo mého řidičáku, tak jsem si na displeji přečetl, že se mi pokouší dovolat kolegyně Miriam, která s námi programuje současný projekt. Je o něco málo mladší než já a mám s ní dobré vztahy, tak jsem se ani nesnažil tvářit, že nejsem u telefonu. Vzal jsem sluchátko a jelikož si potrpím na zdvořilost povídám "Hi sweetie" . To, že je něco špatně mi došlo ve chvíli, kdy se na druhé straně hluboké nadechnutí a tlumené odkašlání. Bohužel ten hlas byl na Miriam trochu moc hluboký a nadechnutí trochu moc překvapené. Teď bylo na mě abych se zhluboka nadechl a tlumeně si odkašlal, já jsem u toho stačil i zrudnout (takový bezděčný multitasking). Neměl jsem co říct a tak jsem do toho sluchátka alespoň hlasitě mlčel. Z druhého konce se ozvalo ještě pár nesmělých odkašlání a pak se koktavým a nesmělým hlasem ozvalo "Hi Josef, here is Gerhard, I'm calling from Miriam's p...

Jsem od víkendu nějakej nachlazenej, tak se mi dneska ani nechtělo vstávat do práce. Ale překonal jsem se a chvilku po čtvrté jsem vstal. Trochu jsem si zanadával, když jsem ze skel auta musel oškrabávat námrazu. Pak jsem si o moc víc zanadával, když jsem v Hradčanech a v Kuřimi projížděl dírama na silnici. U Čebína jsem potkal sypače, kterej solil silnici a nezanedbatelnou hrst soli mi vysypal i na auto (mimochodem vysypal je dvojnásobné vyjmenované slovo). Říkal jsem si, proč ten blbec solí suchou silnici? Kdyby raděj silničáři vrazili peníze do spravení děr. Proč ten blbec solil suchou silnici jsem pochopil až v Bystrci a poznání to nebylo vůbec příjemné. Sjížděl jsem z kopečku tak čtyřicítkou a přede mnou dvojitá zatáčka, nejdřív doprava — to bylo fpohodě, pak jsem otočil volant doleva a ouha, auto jelo rovně, zkusil jsem přibrzdit a ouha brždění si vzalo dovolenou. Tak jsem si to krásně bruslil ke svodidlům a hrál s volantem flašku bez svlíkání. Úplnou náhodou se mi podařil...