sobota 16. října 2010

Polámal se mraveneček

Donesli jsme si ze školky na víkend mravenečka Honzíka - víte, naše třída se jmenuje Mravenečci. Paní učitelka říkala, že si s ním určitě užijeme spoustu legrace, a pak o tom můžem napsat Honzíkovi do deníčku. No, užili jsme si, to je pravda. Jen ti dospěláci nikdy neřeknou v čem je háček.

Už když jsem Honzíka posadil do auta s tím, že pojedem k babičce do Heřmanic a budem tam trochu pracovat, tak se ošklíbal a říkal, že on teda pracovat neplánuje. U babičky s dědou jsem se chopil lopaty a přesíval hlínu, Honzík jen ohrnoval nosík a pokukoval, kam by se před prací schoval.

Našel si pěkné místečko v bedně na zahrádce, kde Klárka pomáhala dědovi s mrkví. Na sluníčku mu bylo dobře, ale děda bednu potřeboval na mrkev a tak se Honzík před prací zase vytratil, tentokrát za Vikou a počítal beránky na obloze.

Když se z počítání znavený Honzík na trávníku prospal, byl zrovna čas k jídlu, a protože bylo v Heřmanicích posvícení, babička upekla kačenu.

Honzík dostal plný talíř a hned se začal cpát, jako by půl roku nejedl a potom...

Potom se ještě potají pustil do vína, které tam měl děda nachystané! Víno samozřejmě mravenečci, stejně jako děti, nemohou. Přišel jsem na to bohužel pozdě, takže jsem ho našel - člověk by řekl pod stolem, ale když se jedná o mravenečka, tak na stole.

Odnesl jsem ho do dřevěné postýlky s měkoučkou matrací, přikryl ho krásnou květovanou peřinkou nedávno vypranou v Pervollu a nechal ho pravidelně oddechujícího procházet říší snů. Když už jsme se sami nachystali na spaní, uslyšeli jsme nějaký křik. Mraveneček si v brekotu stěžoval, že ho moc bolí hlava a bříško.

Naštěstí je děda veterinář, tak jsme hned mravenečka zanesli do ordinace a vyšetřili. Děda mu vypumpoval žaludek, předepsal Paralen na bolest hlavy a řekl, že musí hodně pít - čistou vodu.

Po víkendu jsme s Honzíkem ještě byli u pana zubaře a Honzík, protože chtěl asi odčinit svou předchozí lenost, tak mě i Klárku držel při kontrole za ruku. Naštěstí pan doktor žádný kaz nenašel, takže jsme si od něho odnesli jen dětské prstýnky.

Pár dalších Honzíkových fotek najdete ve fotogalerii.

sobota 9. října 2010

Čerstvé kilometry do mého růžového důvěrníčku

Začal podzim, mladí srnci za naší hájovnou štěkají ostošest a i Kája se Zdeňou museli oprášit bundičky, když odpoledne vyrazili válet sudy k průseku.

Já jsem si za uplynulý měsíc užil spoustu radosti s cestováním. Pozdní dovolená v Itálii se vyvedla nad očekávání dobře, a i když nás hned při příjezdu překvapilo krupobití a rybářský teploměr to tentokrát s teplotami moc nepřeháněl, voda stála za to a děckám se tam moc líbilo. Občas k nám do apartmánu zašli synovci hrát na počítači tankovou střílečku (BTanks) a malý Tomík to vždycky uvedl slovy: „Strejdó, pusť mi kombajny“.

Opět se ve Vídni běžel Business Run, tentokrát se mělo účastnit 17 tisíc přihlášených – celkem hustý. Po pravdě, v cíli jich bylo s čipem změřeno jen 14.858, ale i tak je to hustý. I když jsem si na trati (4,2km) vylepšil svůj čas z předchozích let, stejně jsem skončil až na (krásném!!) 209. místě. V rámci tříčlenných družstev v dané (smíšené) kategorii jsme se ale s kolegy umístili hezky – na 13. místě.

Na přelomu září a října přecházela naše část firmy pod jinou společnost v rámci mateřského koncernu, takže jsem přestal kopat za ANF a teď dělám pangejty pro SIS. Třípísmenní zaměstnavatelé jsou asi mým osudem.

Na svatého Václava si vzal Jiříček dovolenou (na Slovensku kdovíproč Václava neslaví) a společně jsme vyrazili do Prahy na Vltavu. Vodní skauti pořádali akci s názvem Napříč Prahou přes tři jezy a byla možnost volného splutí i pro nezávodící lodě. Takže jsem vzal na záda Pálavu, Jiříček vzal barel a pytel s bezpečnostním vybavením a už to jelo. Bohužel jsme si namísto tří užili jezy pouze dva. Prostřední – staroměstský – nám policie zavřela takříkajíc před nosem. Asi věděla proč. Nějaký skautík se tam po vyklopení zachytil nohou za larsen, prý mu z vody koukaly jen ruce a záchranáři měli co dělat, aby ho včas vytáhli – odnesl to jen s pochroumanou nohou. Proud byl ten den opravdu kvalitní - 250 kubíků za sekundu oproti průměrnému ročnímu průtoku pod 150 m3/s udělalo svoje.
Ani my jsme ovšem o zábavu u druhého jezu nepřišli. Ono i přehazování desítek lodí do plavební komory vlevo od Střeleckého ostrova, zrovna když je tam celkem hustej provoz velkých parníků, stálo za to. Výprava mexičanů na jednom parníku si ty promáčené, zimou zmodralé postavičky s pádlama v ruce nadšeně fotila a stále se ozývalo „Smile, please!“ - jen se divím, že po nich jedinci, kteří chvilku předtím absolvovali nedobrovolnou koupel na Šítkovském jezu nezačali házet pádla a prázdné láhve od rumu. A to mi připomnělo, že stárnu a paměť slouží čím dál hůře, zapomněl jsem totiž do lodi nabalit jednu z nejdůležitějších věcí – láhev s plachetnicí. Nu což, aspoň že na termosku s čajem jsem si vzpomněl.

Abychom si sváteční Prahu užili se vším všudy, vyrazili jsme ze Štvanice (kde byl cíl) rovnou na Letnou na den otevřených dveří v tunelovém komplexu Blanka. Zaměstnanci Metrostavu trochu kroutili hlavou, když nás viděli s lodí na zádech a se záchranýma vestama v ruce, ale protože sami po třech (přiznaných) propadech dobře ví co je to bez pečnost, tak se zdrželi uštěpačných poznámek.

středa 18. srpna 2010

Příběh balené vody

Trocha zeleného lobby na teplé letní dny.


Advocatus diaboli:
  • Neberme práci zaměstnancům rafinérek, dopravcům, obchodníkům.
  • Jak komentuje zažívací soustava středoevropana vodu z kohoutku na dovolené v Egyptě?
  • Z kohoutků nám díky vodovodním společnostem teče voda s vysoce nebezpečnou příměsí molekul dihydrogenmonoxidu!
Zřím Mexický záliv zaplavený lahvemi z plastu s duhou vytvořenou z barevných šroubovacích uzávěrů a koláží etiket světoznámých značek.

úterý 20. července 2010

Malá Fatra – Malý Rozsutec – málem pohoda

V pátek jsem si připadal jako modelka. Pravda, molo bylo neobvykle strmé a já zborcený potem s jednou cérkou na břichu a druhou na zádech. Ale fotograf, dle mluvy také původem z krajin českých, nedbal těchto drobných nedostatků a hezky se lísal. “Pane, můžu si vás vyfotit?“ Co by nemohl, nechám ho podepsat licenční ujednání, že za škody způsobené pohledem na fotografii neneseme žádnou odpovědnost a ať si nakrmí fotoaparát dosytosti.

Začalo to za žebříkama, když se Maruška zaradovala, že už bude jenom líp. Míjeli jsme turistu z Liberce, který nás chvíli předtím předešel, teď se vracel zpátky a s námi se zastavil na pár slov. „Já tu byl už před pár lety a Diery (žebříky), to je jen lehké zahřívací kolo. To nejlepší čeká nahoře – suť, řetězy, strmé skály. Já to vzdávám, jdu zpátky Dierama.“

Když jsme se dostali na hřeben, zastavovaly nás ještě další skupinky turistů a s nevěřícím výrazem koukaly na naší rodinku. „Vy chcete jít přes Malý Rozsutec? Před chvílí jsme tam potkali dvě výpravy, které se u řetězů musely otočit a jít zpátky. A to měli děti větší než vy.“ Maruška jim jen zarputile opakovala „Já už po žebřících nejdu! A vůbec, kde tady mají stánek s občerstvením?“

S hraným klidem jsem se obrátil k dětem „Zahrajem si na horolezce, to bude zábava.“ Zábava to byla a nahoru se nám lezlo radostně. Ten výhled a pocit dobře odvedené práce na vrcholku stál za to. Ale pak ta cesta dolů. V reklamních letácích slibovali řetězy přes suť, ale potkali jsme jen dvoje namísto dvaceti, jak by bylo na těch kolmých srázech vhodné. Ondra každých pár metrů popojížděl po zadku, Klárka by popojížděla po nose nebýt toho, že ji Maruška chytala, Vika povětšinou jen výsměšně mlčela a nešetřila vševědoucími úšklebky.

Po sedmi hodinách jsme naplánovaný okruh dokončili a děti už se těšily na slíbenou koupel – to ještě netušily, že Biely potok má okolo pěti stupňů. No, stejně se jim to líbilo a po čtvrthodince čachtání výrazně pookřály. A prý, kdy zase vyrazíme na žebříky? „Milé děti, na žebříky zase vyrazíme, až ten dnešní výlet rozdejchají má záda... a maminka.“

A fotky jako obvykle ve fotogalerii na Picase.

pondělí 14. června 2010

Kdo jsme a čím se zdáme být?

Na našem oranžovém (čez, Čez, ČEZ) dětském hřišti si člověk občas vyslechne hezké perly. V teplém, pozdně jarním nadcházejícím večeru seděli vedle sebe na houpačkách chlapec s dívkou, mohlo jim být kolem 13 let.
Chlapec se ptá:

Tvůj taťka je cikán? (že by byl chlapec rasista?)
Jo, je. (bez rozpaků, ale i bez urážlivé vyzývavosti)
Takže ty si taky cikánka? (jakže ta dědičnost funguje?)
Nee, já jsem míšenka. (a máme jasno)
Jakto? (chlapec očividně ještě jasno nemá) Co je tvoje mamka? (zahradní konvička? čeština rulez)
Mamka je bílá. (Anděl.)
Aha. (už mu taky svítá)

Rozhovor mě zaujal a byl jsem zvědav, jak bude pokračovat. Chvíli bylo ticho, obě postavy se v podvečerním šeru, zabrány do vlastních myšlenek, pomalu pohupovaly sem a tam.
Pak chlapec opět začal rozhovor.

Už máš nějakýho kluka? (ten to bere zhurta, reflexivně jsem ochranitelsky ovinul ruku kolem Viky uvázané v šátku)
Chodila jsem s Vaškem, ale miluju Honzu. (ach ty první lásky... tedy, doufejme, že první) A co ty?
Já miluju Michala. (Jakže??? On miluje Michala?) A Honza se mi taky líbí. Ale ještě jsem s nikým nechodila.

A mám to! Jo, přesně to, máslo na hlavě. On ten zvědavý hoch je vlastně něžná, stydlivá dívka, ale jak jsem to měl u všech plantážníků pod tou dark-angel kšiltovkou a maskáčovou uniformou poznat? Je čas sbalit svých pět fidlátek a pár neposedných dětí a vyrazit domů na večeři. Už se těším až zas půjdu na hřiště.

úterý 1. června 2010

Květen ve zkratce

Začíná nám nový měsíc, takže malá rekapitulace toho uplynulého.

S dětmi jsem na začátku května vyrazil na nafukovací pálavě na Loučnou. První den to byl hezký krátký úsek z Tržku do Cerekvice a celkem jsme si to užili. Na serveru raft.cz jsem se dočetl, že nejhezčí úsek je za Vysokým Mýtem z Týnišťka dál. Kdo tohle napsal, zasloužil by pár za uši. Spousta klád přes cestu, vysoký břeh znesnadňující přenášení, všude kopřivy, hluboké bahno... naštěstí jsme jeli v relativně chladném počasí, jinak by nám dali pořádně do těla i komáři. Myslel jsem, že Lužnice dá člověku zabrat, ale stará řeka hadr oproti Loučné za Týnišťkem.

O čtrnáct dnů později jsme vyrazili na velkou jarní vodáckou akci na Divoké Orlici - pouštění Pastvinské přehrady a sjíždění Litického oblouku bylo letos naplánováno na sobotu 15.5.. Tohle už nebylo pro děti, takže jsem si jako háčka vzal kolegu a souseda Martina. Aby to byl větší adrenalin, nejeli jsme na pálavě, ale půjčili jsme si otevřenou plastovku (Sambu). Koupali jsme se jen jednou, ale i to v tom chladném dni stačilo. V neděli jsme pak s dětmi vyrazili kolem Divoké Orlice na procházku na Zemskou bránu.

Po návratu domů jsme zjistili, že Vika už se nám točí z břicha na záda. A pár dní na to jí vykoukl první zub, takže už máme celkem jistotu z čeho pocházely horečky, které pár dnů měla. Už se těšíme až vyrazí další – vidět už je, takže mu dáváme den... maximálně dva.
Poslední víkend v květnu jsme vyrazili ke Znojmu, kde slavila kulaté výročí kamarádka Štěpánka. Maruška s dětmi se tedy připojili k veselici a já jsem se v sousedství zúčastnil letošního ročníku Java (ne)konference jOpenSpace 2010.

úterý 18. května 2010

Obyčejnost sociální demokracie

Prý "Lepší život pro obyčejné lidi". Ale co my – neobyčejní, ba dokonce výjimeční jedinci? My, kteří nepocházíme ze sériové výrobny, my pořízení v potu tváře (a možná i troše slasti) našich rodičů? My, jenž dokážeme sami přemýšlet a sami jednat – prostě my všichni s právem volit, my s našimi vlastními krásnými i zavrženíhodnými úchylkami? My odlišní od průměrného „obyčejného“ standardu?

Necítím se být obyčejný! Co vy?

středa 21. dubna 2010

Svratka v dubnu

Ač je to k nevíře, až do minulého víkendu jsem netušil, jak vodácky vděčná řeka nám teče pod okny. Protože jsme měli volnou neděli a já jsem si konečně z Čech přivezl nafukovací Pálavu, rozhodl jsem se hned ji někde provětrat a tak mé oko zamířilo na www.raft.cz, která že to řeka poblíž by byla sjízdná. Hned na úvodní stránce na mě pomrkával zelený semafor u Tišnovem protékající Svratky, tak jsem nelenil otevřel kilometráž a hned začal plánovat.

Nejhezčí úsek měl být z Doubravníku do Borače a mělo to tam hezky šplouchat (WWII), takže jsme vyrazili na Doubravník s tím, že pojedu s Ondrou kam až se nám bude chtít a pak nás Maruška vyzvedne. V Doubravníku jsme potkali další vodáky, kteří sjížděli už z Nedvědice a ti mi doporučili ať radši děti naberu až v Borači, že výš by to mohlo být nebezpečné. Dal jsem na ně a do Borače jel singla. Bohužel jsem starý foťák nechal v práci a novější jsem nechtěl namočit, takže fotila jen Maruška ze břehu a nejhezčí úsek s peřejemi a jezy tedy nemám zdokumentovaný (Po pravdě, asi bych to ani nestíhal i kdybych foťák měl, teklo to opravdu dost vesele). Do Borače jsem přijel hezky ošplíchaný a klečící ve velké louži – zapomněl jsem nabalit vylejvátko nebo houbu.
Při nastupování Ondry se ozvala i Klárka, že by se taky ráda svezla. Takže jsem měl nakonec dva háčky a všichni byli spokojení. Klárka sice jednu chvíli začínala fňukat, že se bojí ryb, ale naštěstí ji brzo uklidnila houpačka (peřeje). Na začátku Štěpánovic jsem před jezem děti vyložil na břeh a šplíchanec do tváře jsem si opět užil sám. Nakonec jsme dopluli až do Předklášteří, kde nás Maruška vyzvedla. Pár fotek z výletu najdete na našem Picasawebu.

Vzestupy a pády

Do povětří místo letadel teď stoupá sopečný prach z Islandu. Stoupá nám taky nezaměstnanost, státní dluh i panika v Řecku. Na druhou stranu, z oblohy padají prezidenti, padá evropská měna, z pana Paroubka padají stále veselejší předvolební sliby, až by si jeden myslel, že tenhle kouzelnej dědeček, tenhle dobyvatel světlých zítřků a radostných pětiletek, že tenhle kůň v plotě má bohatého strýčka někde na sousední planetě a bude co nevidět dědit. (I ty Brute?)

Letošní duben je opravdu jak vystřižený z Bratří Grimmů, teď už jen přibýt koňskou hlavu nad Půlnoční bránu a jít pást husy. Pesimisti můžou zas jednou s odfrknutím a potměšilým úšklebkem vykřikovat „vždyť jsme vám to říkali“ a dělat nábory do privilegovaného klubu Na naše slova dojde. Ne že by předpovídali budoucnost lépe než kdokoliv jiný, ale proč nevyužít pokleslé nálady nás neutrálních či dokonce mírně optimistických Evropanů.

úterý 13. dubna 2010

úterý 6. dubna 2010

Rozhovor nad jarní vodou

Ondro, můžeš nám říct, jaký byl poslední víkend?

Ondra Jasně, byly Velikonoce. To ste si nevšimli?

Ale ano, všimli. Ale čtenáře by asi zajímala hlavně neděle, ...

Ondra Jasně, vzkříšení.

… kdy jste prý byli na řece.

Ondra Jasně, byli sme na vodě – sjížděli jsme Labe u Pardubic.

Klárko, můžeš nám o tom říct nějaké podrobnosti?

Klárka Já sem měla kačenku. Červenou. A ona plavala, ale Ondra měl žlutou. A vestu sem měla.

Ondro, pádloval jsi celou cestu?

Ondra Jasně, jen občas sem pouštěl kačenku... byla na provázku a já jako chytal sumce. A mamka s Vikou čekaly v Pardubicích, aby toho sumce upekly.

A jaké bylo počasí?

Klárka Svítilo sluníčko, ale já sem měla čepici a pak sem jezdila na koni...
Ondra Jasně, já sem taky jezdil, ale to už nebylo na vodě, to sme byli na ranči a opékali sme tam párky.

To jste si neděli hezky užili, ...

Ondra Jasně.

… ale co pondělí? Byla pomlázka?

Klárka Já sem rozdávala vajíčka, z košíčku, u babičky.
Ondra Jasně a já nosil nové a Vika spala.

Děkuji za rozhovor.

Ondra Jasně, to je dobrý. A fotky jsou tady.

čtvrtek 1. dubna 2010

Přechod na Nůůůdle

Začíná nová éra našeho blogu. Věčné problémy se zobrazením nabodeníček nás nutí odklonit se od oltáře Etomitu a poklonit se větším bohům. Náš Maaanitů s velkým G na triku bydlí v Mountain View, pije sodu bez whisky a stará se o blogger.com. Doufáme, že se u něj naše příspěvky budou cítit pohodlně.

Stejně jako u předchozího systému nemáme v plánu přejít někdy na ostrý provoz, takže se můžete i nadále těšit na nenadálé změny designu, výpadky spojení, otravné reklamy, vedení vysokého napětí a spoustu dalších dobrodružných super-vychytávek.

sobota 20. února 2010

Tyršovo nebe

Víte, proč poslední týdny vypadám tak zničeně? Že by za to mohla Vika? Ne, tím to opravdu není. Začal jsem dočasně pravidelně (ach, jak je to absolutno relativní) chodit do fitka. No, valíte bulvy, co? Ne, opravdu to nebyl můj nápad, zas takový masochista nejsem. Dostal jsem měsíční členství v Klubu (ano, píšu velké K, protože to se ke snobárnám hodí, co říkáte?) jako vánoční dárek. Takže se teď každé ráno před příchodem do práce ničím během do nikam na dvoumetrové opásané trati, utíkající mi pod botama a nenasytně hltající kilometry mého utrpení. Taky zdolávám virtuální schodiště (stepper se to prý jmenuje – učitel češtiny jásá) – víte jak je vysoká Eiffelova věž? Já to vím docela přesně – 2731 schodů a k tomu litr a půl potu. Trnová koruna se za těch dvatisíce let trochu modernizovala.

Nicméně, ve fitku je i sauna, takže mé líné tělo jásá (já sám jásám) a potí se bez práce (jen koláče chybí).

V šatně člověk občas vyslechne i zajímavé dialogy – pro příklad uvádím rozhovor manažera s bříškem (tipli byste na milovníka piva, ale podniká ve vinařském průmyslu) s druhou osobou stejného pohlaví (co byste také v pánských šatnách čekali, že?), jejíž odpovědi z důvodu nízkého zábavního potenciálu vynechávám.

Vy sem chodíte pravidelně, že?
Já na to nemám ten morál. Potřebuju mít u sebe chlapce (osobního trenéra – pozn. bloggisty), kterej mě do toho pohybu přinutí.
To já si poručím, s tím problém nemám, ale já se neposlechnu.