Přeskočit na hlavní obsah

Island #0 Znovu na cestě

Digitální ostrovní nomádství se mi zalíbilo, proto jsem se rozhodl využít ještě posezóního času k práci z Islandu. Tentokrát s mírně obměněnou drobotinou - Klárkou a znovu Pepíkem.

Přípravy byly skrovné - letenky, ubytování, auto, chvilka listování průvodcem. Klárka jde na očkování proti kovídku.

Online odbavení u wizzair nebylo žádný pobavení. Na webu mi aplikace hlásí, že si musím zaplatit cca 40EUR za výběr sedadel (nefunguje random selection zdarma). To jim teda nedám. Instaluju apku do mobilu. Tam ten random jde. Dokonce se dostanu k poslednímu bodu - prohlášení o nebezpečných předmětech. Ať klikám na "Accept" jak klikám. Ukazovák doruda rozpálenej. Tak se přes zakleté tlačítko nedostanu. Ti programátoři, to je verbež, to je pakáž, sebranka, holota! Píšu stížnost na svém Twitteru. Wizzair vzápětí odpovídá ať si v prohlížeči vyčistím keš, historii a beztak i zuby. Ne, milá společnosti letecká, opravdu mi to nefunguje ani v porno-módu. Teda, prý se tomu sluší říkat Inkognito. Intaluju mobilní appku ještě i na Maruščin mobil a ejhle, tam odbavení prošlo i s random sedadly. No hurá. Doufám, že lítáte líp než programujete.

Vyrážíme v sobotu dopoledne. Maruška nás veze autem do Vídně na letiště. Vlastně vezu já ji, ale ona se vrací i s autem domů. Klárka po pár kilometrech hlásí, že si zapomněla kartičku pojišťovny. Opakuju si běžeckou mantru "Co nemáš, to nepotřebuješ." a přidávám ukliňující "Óóóóm."

U wizzair check-inu neskutečný fronty. Myslel jsem, že dovezli banány. Usazuju děti bokem a jdu si s kuframa stoupnout do jednoho z proudů. Teče. Pomalu, ale teče. U přepážky vytahuju pasy a milá slečna  se usměje. Ptá se jestli to chci německy nebo po anglicku. Než si stihnu ujasnit, zda umím víc lichotek v jazyce Shakespeara nebo Goetha, slečna servíruje nečekané "Chviličku si počkejte, kolega už je na cestě". Odhlásí se ze systému, zamkne pás pro příjem zavazadel a zmizí jak dědeček Hříbeček v Mrazíkovi. Jen u toho necinkla. Stojím a rozhlížím se po kolegovi. Vedlejší přepážka odbavila pár dalších lidí a já se stále rozhlížím. Nic naplat, roztáhnu ramení vycpávky a jdu se vetřít do čela vedlejší fronty.

Po přistání na Islandu další fronta. Tentokrát 75 zahřívacích minut na kontrolu covid dokumentů. S autopůjčovnou už jsem půlhoďky ve skluzu a začínám být nervózní. Venku leje a vítr bere lidem klobouky, čepice a účesy. Mně leští lysinu. před odjezdem jsem se nechal ostříhat. Slibovanou kyvadlovou dopravu k autopůjčovnám nevidíme... a stále mokneme. Anglicky mluvící pár se s námi dává do řeči. Jsou na tom stejně. Do autopůjčovny se stejně jako my nemůžou dovolat. Navíc od někoho zaslechli, že už je po provozní době. Jdou si zavolat taxíka. Chvilku ještě přešlapujem v dešti a pak věrni Ámosovu "příklady táhnou", jdem chytit taxíka. Hezký Superb nás za nehezké peníze popovezl asi 500m před správnou auto-kancelář.

Chlapík v půjčovně velmi mile překvapil. Nesnažil se vnutit žádnou dodatečnou pojistku, jen upozornil, že na kreditce zablokuje nějakej peníz. A pro jistotu si máme auto než odjedem nafotit. Prý nám místo zamluveného VW Polo dá o trochu většího Nisana Pulsar. Mně to je jedno. Teda, jen do chvíle, kdy zjistím, že to je automat. Jak se s tím, kurnik, funguje? Kurnik! Rozdýchávám a zkouším páčky a čudlíky. Podařilo se mi rozjet, po chvilce zjišťuju, že to po mě chce řazení. Při rozjezdu jsem to nechtěně přepnul na poloautomat. Ale co už, hlavně, že to jede.


V neděli dopoledne jsme si užili první výšlap v nedalekém přírodním parku. Vodopád, upravený chodníček, spousta turistů. Konec chodníčku. Cestička. Žádní turisti. Déšť. Slunce. Déšť. Doma pečlivě impregnované boty by mohly sloužit jako zahradní jezírko. Ale stálo to za to. Když jsem cestou zmínil výlet na Kokořín i Klárka se pousmála.


Po večeři vytahuju čtverečkovanej papír a pařím s Pepíkem offlajn hry - piškvorky a lodě. Jednu z těchto náročných disciplín jsem po vyrovnaném souboji vyhrál.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

MUM 2016 - druhé stříbro v MČR v etapovém ultramaratonu

Nadpis prozrazuje, že se mi dnes podařilo završit obhajobu loňské střibrné pozice na Moravském ultramaratonu. Zlatý bez problémů dokončil opět Dan Orálek a s bronzem nakonec nově odchází Ondra Strnad. Katka skončila pátá mezi ženami na MiniMUMu. Celkově se závodů zůčastnilo 216 lidí a všech 7 etap (301km) z toho doběhlo 49. Jistě se ptáte, jak to vypadalo na tratích po čtvrté etapě. V páté Olešnické se jde velká část po asfaltu a já jsem tuhle etapu zvolil jako regenerační. Nikam jsem se nehnal, ale i tak se mi dařilo držet se s Danem až do druhé občerstvovačky. Přiznávám, kdyby cestou nemusel odběhnout do keříčků, tak bych ho po první občerstvovačce už neviděl. Do cíle jsem doběhl druhý a na třetím místě byl se ztrátou minuty Ondra Strnad (od poslední OS do cíle byl o 4 minuty rychlejší než já). Cenami za umístění v Olešnické etapě byly dárkové balíčky se spoustou dobrot, takže velké díky tamnímu panu starostovi. Do další etapy z Bystřice nastoupil i Jirka Čípa a všem ukázal,

MUM 2017

Tak za sebou mám po roce další očistný rituál v podobě týdenního etapového ultramaratonu. Letos jsem žádný velký úspěch neslavil. Cítil jsem se jak na horské dráze a celkově jsem doběhl šestý. I když to je znatelné zhoršení oproti předchozím letům, stejně to považuju za úspěch. První etapu jsem v začátku přepálil, druhou jsem zabloudil, třetí mě nebavila, čtvrtou (Tišnovskou) jsem se nakopl a skončil bramborově čtvrtý, pátou jsem posledních 15km protrpěl, šestou a sedmou jsem se už jen kochal a užíval si pohyb. Prošel jsem letos během MUMu mentálním posunem a přepl jsem se ve druhé půlce do nezávodního módu, který jsem předtím obdivoval u starších účastníků. Není důležité, kdy jste v cíli, ale je důležité, že tam nakonec doběhnete. Nejde vám o bednu, ale o pohyb, lidi okolo, přírodu, scenérie. Jak už bývá na MUMu zvykem, vyhrál nesmrtelný démon Dan Orálek.

MUM aneb jak jsem předhonil démona

Loni jsem ti, drahý čtenáři mého neaktualizovaného deníčku, vyprávěl, jak jsem honil démona  při Tišnovské etapě Moravského ultramaratonu . Rok se s rokem sešel a vzpomínky na protrpěné kilometry zakryl svým šedým příkrovem (ne)milosrdný čas. A tak si na začátku června říkám, loni jsem zvládnul etapu, proč bych letos nezvládl tři? Tři už dají dohromady účast v soutěži MiniMUM. A slovo se stalo skutkem a já se přihlásil do této sebemrskačské zábavy. První "Lomnickou" etapu mám po včerejšku zdárně za sebou. Co zdárně? Výborně! Já ji totiž s výkonem 3:28:30 vyhrál a pokořil jsem i Brněnského Démona a mistra v ultramaratonech Dana Orálka. Vítězky první etapy (autor Dan Orálek) Teď se ale musím přiznat, jak se mi to (nezaslouženě) povedlo. Start na náměstí Lomnice proběhl zdárně, až na to že Standa Juránek (běžec a čerstvě jmenovaný čestný člen Asociace ultramaratonců, politik)  dojel autem až půl minuty po startu, tak jen vyskočil, běžel nám naproti a volal: "Já si