Přeskočit na hlavní obsah

Island #3 Výprava velrybářská

... k břehům Grónska zadařila se.

Páteční dovolenou jsem s děckama využil k výletu do Reykjaviku. Začali jsme návštěvou raketového kostela. Dvoje varhany tam měli - nádhera. Pak jsme obdivovali automatický veřejný záchodek na náměstí před kostelem. Ale nemyslete si, nic digitálního, všechno krásný analog. Teda aspoň myslím. Všichni jsme si ho museli vyzkoušet... a někteří i dvakrát.
Po dostatečném vyobdivování kouzelné budky přecházíme o kus dál do prasátkového supermarketu. Potřebujem Klárce doplnit bezlepkovou výbavičku. Znáte to - banány, čokoláda, tortilla chipsy...

Přejíždíme z bajkonuru k pearl harbor. V přístavu si s Pepíkem dáváme cheeseburger a Klárka dostává velikej pytel hranolek... Rádi ji s ním po spořádání burgrů pomůžeme.

Po obědě už je čas k velrybářské výpravě. Zvažujem s Klárkou, jestli si preventivně nedat tabletky proti mořské nemoci. Nedáme si. Pepíkovi ani nenabízím, prý je to až od 12 let.

Nedopluli jsme až k břehům Grónska. Dali jsme jen asi 20 km tím směrem z Reykjaviku. Počasí při vyplutí bylo bídné, ale během první hodinky se umoudřilo a déšť i mlha zmizely. Pepík se na první část plavby usadil v křesílcích v krytém podpalubí a hrál na mobilu. Zrovna, když se začali objevovat velryby,  došel za náma na palubu a hlásí, že je mu asi špatně. Dostává do ruky pytlík a čtvrt tabletky. Usazujem ho na lavičky na čerstvém vzduchu a jdem fotit velryby. Nevím, jestli pytlík nakonec použil nebo ne (tváří se jak tajemný hrad v Karpatech, když o tématu začnu). Ale během další půl hodinky už se ptá po svačině. Takže dobrý. Vyděli jsme sviňuchu a 4 keporkaky. A prý tam byli i bílý delfíni, ale ty jsem nějak propásl.
V sobotu původně mělo podle předpovědi hodně pršet, ale ráno vypadá Foreca nadějně, tak dětem navrhuju výlet k dalším vodopádům. Klárka hlásí, že nikam nejde, že si musí dodělat školu, kterou zameškala v pátek. Pepík hlásí, že nikam nejde, protože se mu nechce. Krčím rameny a dávám instrukce co uvařit a vyprat. Balím běžecký batůžek a k vodopádům vyrážím sám. Počasí opět velmi střídavé. U vodopádu Skógafoss lehce prší. Co už. Dávám foťák pod bundu a turistickým poklusem vybíhám 8km proti proudu řeky Skógá. Je tam nádherně. Deštík a mlha jsou cestou vzhůru nepostradalní kamarádi. Zpátky se to začne lepšit a po pár kilometrech autem směrem k domovu vjíždím do prosluněné oblasti. Na zpáteční cestě stíhám fotit dva další vodopády a pak už hurá za dětmi. Nezabily se navzájem, super. Oběd zvládly, super. Prádlo je vypraný, super.

Pouštíme si na dobrou noc Spy kids a jde se spát.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

MUM 2016 - druhé stříbro v MČR v etapovém ultramaratonu

Nadpis prozrazuje, že se mi dnes podařilo završit obhajobu loňské střibrné pozice na Moravském ultramaratonu. Zlatý bez problémů dokončil opět Dan Orálek a s bronzem nakonec nově odchází Ondra Strnad. Katka skončila pátá mezi ženami na MiniMUMu. Celkově se závodů zůčastnilo 216 lidí a všech 7 etap (301km) z toho doběhlo 49. Jistě se ptáte, jak to vypadalo na tratích po čtvrté etapě. V páté Olešnické se jde velká část po asfaltu a já jsem tuhle etapu zvolil jako regenerační. Nikam jsem se nehnal, ale i tak se mi dařilo držet se s Danem až do druhé občerstvovačky. Přiznávám, kdyby cestou nemusel odběhnout do keříčků, tak bych ho po první občerstvovačce už neviděl. Do cíle jsem doběhl druhý a na třetím místě byl se ztrátou minuty Ondra Strnad (od poslední OS do cíle byl o 4 minuty rychlejší než já). Cenami za umístění v Olešnické etapě byly dárkové balíčky se spoustou dobrot, takže velké díky tamnímu panu starostovi. Do další etapy z Bystřice nastoupil i Jirka Čípa a všem ukázal,

MUM 2017

Tak za sebou mám po roce další očistný rituál v podobě týdenního etapového ultramaratonu. Letos jsem žádný velký úspěch neslavil. Cítil jsem se jak na horské dráze a celkově jsem doběhl šestý. I když to je znatelné zhoršení oproti předchozím letům, stejně to považuju za úspěch. První etapu jsem v začátku přepálil, druhou jsem zabloudil, třetí mě nebavila, čtvrtou (Tišnovskou) jsem se nakopl a skončil bramborově čtvrtý, pátou jsem posledních 15km protrpěl, šestou a sedmou jsem se už jen kochal a užíval si pohyb. Prošel jsem letos během MUMu mentálním posunem a přepl jsem se ve druhé půlce do nezávodního módu, který jsem předtím obdivoval u starších účastníků. Není důležité, kdy jste v cíli, ale je důležité, že tam nakonec doběhnete. Nejde vám o bednu, ale o pohyb, lidi okolo, přírodu, scenérie. Jak už bývá na MUMu zvykem, vyhrál nesmrtelný démon Dan Orálek.

MUM aneb jak jsem předhonil démona

Loni jsem ti, drahý čtenáři mého neaktualizovaného deníčku, vyprávěl, jak jsem honil démona  při Tišnovské etapě Moravského ultramaratonu . Rok se s rokem sešel a vzpomínky na protrpěné kilometry zakryl svým šedým příkrovem (ne)milosrdný čas. A tak si na začátku června říkám, loni jsem zvládnul etapu, proč bych letos nezvládl tři? Tři už dají dohromady účast v soutěži MiniMUM. A slovo se stalo skutkem a já se přihlásil do této sebemrskačské zábavy. První "Lomnickou" etapu mám po včerejšku zdárně za sebou. Co zdárně? Výborně! Já ji totiž s výkonem 3:28:30 vyhrál a pokořil jsem i Brněnského Démona a mistra v ultramaratonech Dana Orálka. Vítězky první etapy (autor Dan Orálek) Teď se ale musím přiznat, jak se mi to (nezaslouženě) povedlo. Start na náměstí Lomnice proběhl zdárně, až na to že Standa Juránek (běžec a čerstvě jmenovaný čestný člen Asociace ultramaratonců, politik)  dojel autem až půl minuty po startu, tak jen vyskočil, běžel nám naproti a volal: "Já si