Přeskočit na hlavní obsah

Island #2 Blízkost padajících vod

Blízko je relativní.

Vzpomněl jsem si na příhodu v autopůjčovně po příletu. Trochu nejistě jsem se agenta ptal, jak často jsou na Islandu čerpací stanice. Úkosem na mě pohlédl a říká "Až moc často." Chvíli zvažoval, zda má odkrýt i tajemsví určená pouze zasvěceným a nakonec dodal. "Každých 70-80km."

Blízko je relativní.

Do nejbližšího supermarketu to z domu máme 30km. Takže se žádný "skoč pro vajíčka" nekoná (zatím 😎).

Blízko je relativní.

Včera se dětem na výlet moc nechtělo. Tak jsme se domluvili, že se jen proběhnou chvíli kolem domu. A mezitím já se proběhnu chvíli kolem domu. Mých 20km bylo o chvilku delších než jejich 20min.

Dneska jsem vařil k obědu mrkvovou polívku. Není to zrovna můj favorit, ale děti to rády. Žena moje nejmilejší se při večerním "Family status report" volání divila. Úplně jsem viděl obdiv odkapávat z lesknoucích se očí. Nebýt tak daleko, tak mě vášnivá noc asi nemine. Na druhou stranu, takhle mám aspoň šanci napsat pár řádek na blog a protřídit fotky.

S prací jsem dneska skončil dopoledne a odpoledne bylo věnováno výletům za vodopády. První zastávka byl trail ke třem vodopádám na řece Brúará. Pepík si zapomněl obout pevný boty. Pepík starší si zapomněl doklady a peníze. Naštěstí nebyly potřeba. Druhý dnešní cíl byl vodopád Gulfoss, který je asi turisticky nejznámější. Turistů bylo hafo, ale nikde žádná tlačenice, nebo přeplněné vyhlídky. Po vodopádech už jsme vyrazili dom.

Ještě před večeří jsem si bez dětí vyběhl na  Miðfell - Dagmálafjall trail, který máme za chalupou. Část už jsem znal z předchozího běhu, ale některé nové pasáže a trocha bloudění tomu dodali to správné adrenalinové koření. Gargamelovské "nemám rád šmoulí seběhy lavinových svahů" jsem jedním dechem střídal s "Andělíčku, můj strážníčku.". Doběhl jsem bez natržené zadnice a zlomené nohy, takže andělíček bohudíky nespal.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

MUM 2016 - druhé stříbro v MČR v etapovém ultramaratonu

Nadpis prozrazuje, že se mi dnes podařilo završit obhajobu loňské střibrné pozice na Moravském ultramaratonu. Zlatý bez problémů dokončil opět Dan Orálek a s bronzem nakonec nově odchází Ondra Strnad. Katka skončila pátá mezi ženami na MiniMUMu. Celkově se závodů zůčastnilo 216 lidí a všech 7 etap (301km) z toho doběhlo 49. Jistě se ptáte, jak to vypadalo na tratích po čtvrté etapě. V páté Olešnické se jde velká část po asfaltu a já jsem tuhle etapu zvolil jako regenerační. Nikam jsem se nehnal, ale i tak se mi dařilo držet se s Danem až do druhé občerstvovačky. Přiznávám, kdyby cestou nemusel odběhnout do keříčků, tak bych ho po první občerstvovačce už neviděl. Do cíle jsem doběhl druhý a na třetím místě byl se ztrátou minuty Ondra Strnad (od poslední OS do cíle byl o 4 minuty rychlejší než já). Cenami za umístění v Olešnické etapě byly dárkové balíčky se spoustou dobrot, takže velké díky tamnímu panu starostovi. Do další etapy z Bystřice nastoupil i Jirka Čípa a všem ukázal,

MUM 2017

Tak za sebou mám po roce další očistný rituál v podobě týdenního etapového ultramaratonu. Letos jsem žádný velký úspěch neslavil. Cítil jsem se jak na horské dráze a celkově jsem doběhl šestý. I když to je znatelné zhoršení oproti předchozím letům, stejně to považuju za úspěch. První etapu jsem v začátku přepálil, druhou jsem zabloudil, třetí mě nebavila, čtvrtou (Tišnovskou) jsem se nakopl a skončil bramborově čtvrtý, pátou jsem posledních 15km protrpěl, šestou a sedmou jsem se už jen kochal a užíval si pohyb. Prošel jsem letos během MUMu mentálním posunem a přepl jsem se ve druhé půlce do nezávodního módu, který jsem předtím obdivoval u starších účastníků. Není důležité, kdy jste v cíli, ale je důležité, že tam nakonec doběhnete. Nejde vám o bednu, ale o pohyb, lidi okolo, přírodu, scenérie. Jak už bývá na MUMu zvykem, vyhrál nesmrtelný démon Dan Orálek.

MUM aneb jak jsem předhonil démona

Loni jsem ti, drahý čtenáři mého neaktualizovaného deníčku, vyprávěl, jak jsem honil démona  při Tišnovské etapě Moravského ultramaratonu . Rok se s rokem sešel a vzpomínky na protrpěné kilometry zakryl svým šedým příkrovem (ne)milosrdný čas. A tak si na začátku června říkám, loni jsem zvládnul etapu, proč bych letos nezvládl tři? Tři už dají dohromady účast v soutěži MiniMUM. A slovo se stalo skutkem a já se přihlásil do této sebemrskačské zábavy. První "Lomnickou" etapu mám po včerejšku zdárně za sebou. Co zdárně? Výborně! Já ji totiž s výkonem 3:28:30 vyhrál a pokořil jsem i Brněnského Démona a mistra v ultramaratonech Dana Orálka. Vítězky první etapy (autor Dan Orálek) Teď se ale musím přiznat, jak se mi to (nezaslouženě) povedlo. Start na náměstí Lomnice proběhl zdárně, až na to že Standa Juránek (běžec a čerstvě jmenovaný čestný člen Asociace ultramaratonců, politik)  dojel autem až půl minuty po startu, tak jen vyskočil, běžel nám naproti a volal: "Já si