Ke startu připravit
A je to tu zase. Pobíhání doma kolem stodoly má sice své kouzlo, ale poznat i kouty vzdálenější mě stále láká. Po návratu z
Islandu mi v hlavě jako další běžecka výzva blikala jihovýchodní Asie. Nejdřív jsem uvažoval o Nepálu a pobíhání v horách, ale když jsem zjistil, že na každý vstup na vysokohorský chodník potřebujete řádně zpoplatněnou povolenku, tak jsem zvolil jednodužší cíl. Thajsko.
"Copak Thajsko, ale kolik se letos urodilo jmelí!", řekl by Cimrmanolog. Já měl jiný problém - Copak Thajsko, ale kam v něm? Vždyť je skoro 7x větší než Česko a doma mám problém rozhodnout se, jestli zajedu do Lidlu do Tišnova nebo Kuřimi. Chci být na místě, kde půjde běhat i pracovat (v tomto pořadí, ano). Po prolistování pár cestovatelských webů padla volba na Čiang Mai (เชียงใหม่) - největší to město severního Thajska. Moře můžu, ale teploty na jihu jsou vyšší a to mě nelákalo. Zato přírodní parky a hory okolo Čiang Mai vypadaly pro mé záměry jako stvořené. Počet obyvatel je přes milión a město leží v nadmořské výšce přes 300m.
Takže cíl je vybraný, už jen vybrat typ pobytu. Rozhodl jsem se pro osvědčený model - remote working v pracovní dny a poznávačky o víkendu. Když bude potřeba (nebo chuť), tak si tam přidám i nějaký den volna. Časový posun je v Thajsku 6 hodin oproti střední Evropě, takže aktuální plán je pobíhat po městě ráno a pracovat odpoledne. Ještě uvidím, jak to půjde.
Kupuju letenky přes Kiwi, i když od toho cestovatelé spíš zrazují a doporučují alternativy. Jenže já měl u Kiwi ještě nějakej kredit, kterej by propadl, kdyby se nevyčerpal.
Žádná povinná očkování do Thajska (pro přílet z Evropy) nejsou. Ale protože mě určitě kroky zavedou i mimo město, chci mít větší jistotu a v průběhu podzimu pravidelně docházím do očkovacího centra a nechávám si z ramen udělat jehelníček kvůli doporučeným vakcínám - 2x kombinovaná žloutenka (A/B), 1x Covid booster, 3x vzteklina, 1x břišní tyfus. Jedna žloutenka a vzteklina mě čekají ještě v průběhu roku, aby se prodloužila účinnost.
Pozor
Letím v pátek z Vídně a na poslední chvíli ještě domlouvám u svého gynekologa pojistku proti trombózám v letadle. Za bratrem gynekologem se stavuju v Brně cestou na letiště do Vídně. Nechává mi injekce, které si mám bodnout do břicha před každou cestou. Chce ze mě udělat masochistu, či co? Z Brna jedu minibusem Gepard Expressu. Řidič se cesty očividně vůbec nebojí, já když vidím, že pořád někoho předjíždíme, tak trochu jo.
Na letišti předávám zavazadlo rakouským aerolinkám, dozvídám se pozitivní zprávy - nemusím si řešit transfer kufru v Bangkoku sám. Stačí vyzvednout v Čiang Mai. Kiwi mi původně tvrdilo, že se s tím poperu na vlastní pěst. Při čekání na letadlo si na záchodcích - pánských! - bodnu do břicha jednu z injekcí. Neomdlel jsem, dobrý.
Let z Vídně do Bangkoku trvá 10h, ale je to fajn. Zobnu si Kinedryl, dám si večeři a stihnu skouknout jeden film, vzbudím se až ke snídani. Chvilku po snídani už dosedáme v Bangkoku a smog je zde opravdu viditelnej a cejtitelnej. No, tady bych dovolenkovat nechtěl.
Při čekání na navazující let koukám na filmy a dobíjím mobil. Projiždí kolem mě robouklízečka a thajsky mi nadává. Teda myslím. Řekl jsem jí, ať si hledí svýho. Hantecem! Uraženě zapípala, pohodila displejem a bez jediného dalšího slůvka udělala čelem vzad. Ach ty ženy.
Místní přelet má necelou hoďku zpoždění. Ale co. Dojedu večer tak jako tak. Po 90ti minutovém letu, kdy se stihla i večeře, jsem v cíli.
To že bude volání a data dražší než po Evropě jsem dokonce tušil, ale že si čeští operátoři řeknou o 300-400Kč za 1MB, to mě dostalo. Na nahrátí jedné fotky z mobilu ve standardní kvalitě bych potřeboval 4MB. To by byla drahá fotečka. Na letišti v Čiang Mai tedy hledám (poučen cestovatelskými weby) stánek operátora True Move H, který má měsíční SIMku s neomezenými daty za 1000 bahtů (cca 650Kč). Slečnám ve stánku jsem asi přišel fajn, hned si mě chtěly fotit a taky chtěly vidět pas. Když tak nad tím přemýšlím, asi to chtěly i po ostatních. Co už. Pomohly mi i s instalací karty do telefonu a aktivací. To je servis. Pak se ještě rozhlížím, u které směnárny stojí fronta domácích a uctivě se řadím na konec. Oproti jiným stánkům je výkup i prodej valut jen s malým kurzovým rozdílem. Měním nějaký EURa a jdu trápit internety. Instaluju aplikaci Grab, alternativu Uberu, DámeJídlo i Rohlíku v jednom. Volám si hned elektro-kočího a za 200bahtů se nechávám odvézt do ubytování. Trochu jsem překvapil řidiče, když jsem si mu chtěl sednout na klin. Ale vysvětlil mi, že řídit musí on a spolujezdec sedí vlevo. Aha! Ono se tu jezdí, kemo, vlevo!
Start
Na pokoji vybaluji kufr a jdu lovit nějaké jídlo. Je tu dost poboček řetězce 7Eleven, které mají otevřeno non-stop. Po lehké večeři a dlouhé sprše jdu spát.
První výběh - Doi Pui
Pomocí mapy.cz plánuju v neděli ráno trasu do blízkého národního parku Doi Pui a zaklikávám cestou i nějaké kláštery a vodopády. Vrcholek v 1685m je o kousek výš než Sněžka. Má to být dneska kolem 30km.
Na prvním kilometru ještě dělám odbočku do 7Eleven a kupuju vodu, opalovací krém a repelent. Zase běžím. Opakuju si v duchu mantru "Běhej vpravo". Zvyk z domu mi velí držet se při levém okraji vozovky, abych měl dobrý přehled o vozidlech okolo. Ty návyky z tisíců kilometrů doma se jen tak samy nepřeučí. Na křižovatkách váhám, kam se rozhlížet první. A většina nemá stejně semafor pro chodce, tak jen tipuju, kdy můžu vběhnout do provozu.
Je to teda dneska kopec, to vám řeknu. Furt do kopce. Kdo to vymyslel? I když jsou výhledy z kopce hezké, je znát, že i kolem Čiang Mai se nějakému smogu nevyhnete. Dohlednost bych si představoval větší. Nevím, jestli jsem to nepodcenil s vodou. Potím se jak vrata vod chlíva a v batůžku mám jen 0.7L. Štamprle. Běžím kolem říčky a potkávám i vodopády, ale jen tak napít bych se tu i přes má očkování neodvážil. Naštěstí voda vydržela.
Na kopci pln optimizmu volím prodloužení trasy přes budhistický klášter a původní vesničku horského kmene Hmong.
U kláštera jsem udělal pár fotek a zdálky zahlídnu jednoho mnicha. Ale pak se o mě začaly nepříjemně zajímat tři nevrlá psiska. Pokusil jsem se je obklíčit, ale prohlédly můj záměr, tak jsem zvolil strategický ústup. Chvilku jsem nemohl trefit správnou cestičku z kopce do vesnice, ale za mohutného psího povzbuzování jsem to nakonec dal.
Horská vesnička Ban Doi Pui byla milým překvapením. Pouliční prodejci nabízeli místní výrobky od oděvů, přes dřevěné kuchyňské náčiní po hudební nástroje. Skupinka malých holčiček v místních krojích pod dohledem nějaké místní tetky tancovala a vybírala příspěvky do vedle stojícího košíku. Nevím, jak by se na děckou práci tvářila sociálka v Česku, ale vystoupení se mi líbilo a myslím, že to holčiny i bavilo. U jedné tetky ve stánku se zbožím smíšeným jsem koupil litr a půl coly a nějaký sušenky. Všiml jsem si na mapě, že abych se dostal zpátky na plánovanou trasu budu muset zase nějakých 200 metrů nastoupat. Tak pěkně děkuju.
Když jsem konečně dostoupal k původní trase a opět začal klesat, projížděl kolem mě nějakej místní Karel. Myslím jako Kryl. Maník na skůtru s kytarou na zádech. Prý že by mě svezl. Představil jsem si, jak se z kopce tulím bez helmy ke kytaře. A s díky jsem odmítl. Jó, moje cesta je prach, štěrk a udusaná hlína. Žádná ulejvárna. Jen ještě kousek běžet, jen chvíli, do soumraku, ...
Probíhám kolem jedné z rezidencí královské rodiny - Bhubing Palace. Radši si vojáky nefotím, už mám správné chování natrénovaný z Istanbulu. Další zastávka cestou z kopce je budhistický chrám Wat Phrathat Doi Suthep. Už to není z města tak daleko, vede sem prudká pěší stezka. Cizinci platí do areálu vstupné 30bahtů. Nezkouším se tvářit jako místní. Protentokrát.
Do Budhistických chrámů se chodí se zahalenýma kolenama a ramenama. Na to jsem připraven - mám triko a tříčtvrteční elasťáky. Ale taky se chodí bez bot! Ehm, ještě že se přezouvá venku na svěžím vzduchu, jinak nevím kolik čichových buněk by odumřelo okolostojícím při mém vyzouvání běžecké obuvi.
Teď už jen seběhnout prudkou pěší stezku, proběhnout pár ulic a jsem s 37km na ciferníku doma.
Doma si vychutnávám sprchu a jdu do historického centra města lovit večeři. Takové tržiště a tlačenici jsem tam teda nečekal. Ale užívám si to a obhlížím všemožné výrobky a kulinářské specialitky. Zaujal mě stánek smažených nudlí u kterého stálo pár lidí ve frontě. Postavil jsem se do řady a chvilku čekal. Pak mi došlo, že něco nesedí. Ve frontě byly samé evropské typy. Tak to ne, tady jíst nebudu. Chci něco opravdu místního. Mimo hlavní mumraj jsem narazil na maličkou vývařovnu s nudlema a spoustou thajských lidiček u stolečků. Chvilku jsem pozoroval, jak to tam vlastně funguje. Zákazníci si přišli k pultíku pro tužku a kousek papíru, něco na něj naškrábali, odevzdali paní kuchařce a šli se posadit ke stolku. Sbíral jsem odvahu napodobit je, když se jednomu starému pánovi zželelo hloupého faranga a anglicky mi nabídl pomoc s objednávkou. Vděčně jsem využil a vychutnal si výborné nudle s hovězími plátky a kuličkami. Za 50 bahtů. Večeře super.
Na pokoji ještě krátká půlnoční kontrola rodinky a jde se spát.
Komentáře
Okomentovat