Thajsko #2 Vodní téma

Jasně, v Thajsku mají vodovod. Ale kohoutkovou vodu radši nepijte. I místní pijou balenou. S kohoutkovou se umývá nádobí nebo čistí zuby. Na ulicích potkáte automaty na pitnou vodu, kde si za nějaké drobné můžete naplnit vlastní nádoby. Nebo si na každém kroku můžete za hubičku ve stánku koupit PETku různého objemu. A asi tušíte proč váhám, jestli si tu dát k jídlu vodu s ledem... Není jisté jestli led nebude z kohoutkové vody.

A přátelé, mají tu i kanalizaci! Ale toaleťák do ní nesplachujte i když ho vedle mísy často najdete. Většinou tam někde visí i sprchovací hadice (bum gun), se kterou si svou zádel hezky umyjete, toaleťák použijete jen k osušení a vyhodíte do vedle stojícího odpaďáku. Přijde mi to jako lepší řešení než třeba v Řecku, kde hadice není, ale použitý toaleťák taky házíte do odpadkového koše. V Turecku narazíte místo hadice na umývací systém napevno zabudovaný do záchodové mísy.

Popobíhání a street-food

Při plánování dnešního dopoledního výběhu mi padlo do oka jezero Huay Tueng Tao směrem na sever. Nechal jsem si na mapy.cz navrhnout nějaký turistický okruh a vyrazil jsem. Na okraji města zjišťuju, že mapy ukazují cestu tam, kde je zavřená brána a vysoký plot. Musím se hodný kus cesty vrátit a oběhnout problematické místo. Když jsem zase dorazil na okraj města objevila se na cestě další brána. Tentokrát naštěstí otevřená.

Za bránou byl areál budhistického kláštera. Podrbal jsem se na hlavě přešel do kroku a s mapou v ruce procházel areálem. Mnich zalévající záhonek na mě zavolal a chtěl si chvilku povídat. Ptal se odkud jsem, když jsem řekl Czech Republic, tak se ptal jestli je to v Americe. Rezignoval jsem a řekl Czechoslovakia. Rozzářeně přisvědčil, že už ví. Po chvíli jsme se rozloučili a já hledal kudy budu pokračovat. Naštěstí cesta nevedla přes části areálu označené "pouze pro mnichy". Stezičkou v kopcích jsem popoběhl pár kilometrů mimo civilizaci a vynořil se na cyklostezce u jezera. Všudypřítomní psi na mě tentokrát neštěkali. Hurá. U jezera stojí hafo stánků a nabízí se různé atrakce (čtyřkolky a půjčovna kol, šlapadla a loďky). Jak na Mácháči. Na části břehu se popásají krávy na provazech a mezi nima pobíhají navolno telata. Jak v Solnohradu. A v nejzazším severním místě jezera je upravená louka se sochami zvířat z rákosu - sloni, kanec, opice, jelen paroháč...

Od jezera zpátky už běžím městem a cejtím, že mě zas zmáhá horko. Pár kilometrů tu dokonce mají běžcostezku - fyzicky oddělenou od chodníku a od cyklostezky. Hustě krutý, to chci v Brně. Nebo aspoň ty cyklostezky. 

Stavuju se ještě před cílem u nějaké tetky s pánvema a s otazníkem v hlase říkám "Nůdlé". Tetka kývá hlavou a ptá se jestli chci s vepřovým, kuřecím nebo mořskými plody. Volím kuřecí. Až pak jsem si všiml, že igelitové pytlíky se syrovým masem jí stojí v tom horku na stole. Ze syrového masa byla během okamžiku bašta, dokonce jsem risknul vodu s ledem. Při placení oběda jsem zjistil, že mám v batohu mokrou peněženku. Kroutím nevěřícně hlavou, tak moc se snad nepotím... A jejda, vytekla mi tam lahvička s repelent krémem. Naštěstí je peněženka vymaštěná jen z venku. Aspoň se teď nemusí bát bodavého hmyzu. Po chvilce loudavého klusu jsem doma a osprchovaný začínám pracovat. Zanedlouho mě začíná tlačit břicho a střeva zrychlí do poklusu.

Průjem! Já vím, že jste to chtěli vědět, ale báli jste se zeptat. A i když vaši oblíbení knižní hrdinové většinou na záchod vůbec nechodí, já si řekl "Ne. Já na záchod budu chodit i na blogu! A klidně několikrát denně.". Nevím, jestli za střevní potíže mohlo horko, voda s ledem, nebo rychle osmahnuté kuřecí, ale naštěstí to bylo jen chvilkové "pročištění" a na zbytek odpoledne už se břicho uklidnilo.

Stylem slaměného vdovce jsem si navečer hodil všechno špinavé prádlo a repelentem nasáklý batoh eintopf do pračky. Zítra už zase můžu běhat ve voňavém vohozu.

Všechny díly zápisků z Thajska ZDE a fotky ZDE.