Přeskočit na hlavní obsah

Madeira #1 - první procházka

Vstáváme v 6 ráno. To se nám doma v neděli moc často nepoštěstí.  Venku tma. Po snídani vyrážíme na severovýchodní výběžek ostrova za Machico na procházku "Vereda da Ponta de São Lourenço". Dopoledne má být bez deště, tak toho chceme využít.

Z  parkoviště vycházíme ještě za šera. Nikde nikdo. Cestou na nejzazší místo trasy potkáváme jen dvě turistky. Trvá nám to, páč se kocháme a fotíme každých pár kroků. Na konci dáme sušenky jako vrcholovou odměnu a s budovatelskou písní na rtech rubeme metry zpátky. Po deváté už je trasa frekventovaná a každou chvíli potkáváme skupinky turistů. I "Brý den" a "Cześć" zaslechnem.

Pepík na jednom útesu ukazuje nad sebe a volá "Hele, tati, dron... a další. Jé, tady jich lítá několik." V tu chvíli mi došlo, že musíme ještě na Madeiře vyřešit brýle. Racci se jen potměšile pochechtávali.


Doma říkám klukům, že zaběhnu nakoupit k obědu. Těch pár set metrů k obchodu mi vyšlo asi na 15 kilometrů a skoro 700 metrů stoupání. Oběd se tedy krapet opozdil.

Odpoledne kontroluju, kde je otevřená optika a vyrážíme na nákup. Naneštěstí jsme došli chvilku po tom co si optometristu zabral na 80 (slovy osmdesát!!!) minut pro sebe starší nerozhodný pár. Za to vykecávání a nakrucování před zrcadlama bych je pověsil za uši do průvanu. Vydrželi jsme a brýle jsou objednaný. 

Měření dioptrií chvílema komplikovala nejen rouška, ale i Pepíkova ofina. Vážu uzel na kapesníku, abych nezapomněl vyřešit ostříhání. Kdo nic nezkusí, nic nezkazí. Vzal jsem si tedy doma malé nůžky a ťal do toho. Za takové hradby by se nemusel stydět ani Karlštejn!

K večeři smažíme palačinky s džemem. Mňamka. 

Voláme dom, holky hned poznaly, že je Pepík ostříhanej. Jsem prostě dobrej. Promazávám fotky a pomalu jdem na kutě.

To jsme si zase užili světa.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

MUM 2016 - druhé stříbro v MČR v etapovém ultramaratonu

Nadpis prozrazuje, že se mi dnes podařilo završit obhajobu loňské střibrné pozice na Moravském ultramaratonu. Zlatý bez problémů dokončil opět Dan Orálek a s bronzem nakonec nově odchází Ondra Strnad. Katka skončila pátá mezi ženami na MiniMUMu. Celkově se závodů zůčastnilo 216 lidí a všech 7 etap (301km) z toho doběhlo 49. Jistě se ptáte, jak to vypadalo na tratích po čtvrté etapě. V páté Olešnické se jde velká část po asfaltu a já jsem tuhle etapu zvolil jako regenerační. Nikam jsem se nehnal, ale i tak se mi dařilo držet se s Danem až do druhé občerstvovačky. Přiznávám, kdyby cestou nemusel odběhnout do keříčků, tak bych ho po první občerstvovačce už neviděl. Do cíle jsem doběhl druhý a na třetím místě byl se ztrátou minuty Ondra Strnad (od poslední OS do cíle byl o 4 minuty rychlejší než já). Cenami za umístění v Olešnické etapě byly dárkové balíčky se spoustou dobrot, takže velké díky tamnímu panu starostovi. Do další etapy z Bystřice nastoupil i Jirka Čípa a všem ukázal,

MUM 2017

Tak za sebou mám po roce další očistný rituál v podobě týdenního etapového ultramaratonu. Letos jsem žádný velký úspěch neslavil. Cítil jsem se jak na horské dráze a celkově jsem doběhl šestý. I když to je znatelné zhoršení oproti předchozím letům, stejně to považuju za úspěch. První etapu jsem v začátku přepálil, druhou jsem zabloudil, třetí mě nebavila, čtvrtou (Tišnovskou) jsem se nakopl a skončil bramborově čtvrtý, pátou jsem posledních 15km protrpěl, šestou a sedmou jsem se už jen kochal a užíval si pohyb. Prošel jsem letos během MUMu mentálním posunem a přepl jsem se ve druhé půlce do nezávodního módu, který jsem předtím obdivoval u starších účastníků. Není důležité, kdy jste v cíli, ale je důležité, že tam nakonec doběhnete. Nejde vám o bednu, ale o pohyb, lidi okolo, přírodu, scenérie. Jak už bývá na MUMu zvykem, vyhrál nesmrtelný démon Dan Orálek.

MUM aneb jak jsem předhonil démona

Loni jsem ti, drahý čtenáři mého neaktualizovaného deníčku, vyprávěl, jak jsem honil démona  při Tišnovské etapě Moravského ultramaratonu . Rok se s rokem sešel a vzpomínky na protrpěné kilometry zakryl svým šedým příkrovem (ne)milosrdný čas. A tak si na začátku června říkám, loni jsem zvládnul etapu, proč bych letos nezvládl tři? Tři už dají dohromady účast v soutěži MiniMUM. A slovo se stalo skutkem a já se přihlásil do této sebemrskačské zábavy. První "Lomnickou" etapu mám po včerejšku zdárně za sebou. Co zdárně? Výborně! Já ji totiž s výkonem 3:28:30 vyhrál a pokořil jsem i Brněnského Démona a mistra v ultramaratonech Dana Orálka. Vítězky první etapy (autor Dan Orálek) Teď se ale musím přiznat, jak se mi to (nezaslouženě) povedlo. Start na náměstí Lomnice proběhl zdárně, až na to že Standa Juránek (běžec a čerstvě jmenovaný čestný člen Asociace ultramaratonců, politik)  dojel autem až půl minuty po startu, tak jen vyskočil, běžel nám naproti a volal: "Já si